ALEXEJ MIKULÁŠEK

Spisovatel Martin Nezval (1960 v Brně) a patrně jeho „druhé Já“ s židovskými kořeny, Markus Cohen, přinášejí ve svém spoluautorství druhý román, tj. po Holkách z nezisku (oceněných Krameriovou cenou) přichází „román o největším evropském rebelovi, který nás naučil nenechat si od systému přerazit páteř“ nazvaný SMÁT SE NAHLAS (Praha: Naše vojsko 2023, 237 str.). Přitom Martin Nezval je od devadesátých let, kdy vstoupil do literatury (Líbánky v Bimbambumu: sociálně-bulvární kýč z doby „za pět minut dvanáct“ v roce 1991), autorem cca třinácti románů, z nichž jeden byl zfilmován (Jak ulovit miliardáře: návod na použití života 2) – a podle mého názoru jde o tak „drzý obraz“, že čas na jeho docenění (románu i jeho adaptace v podobě tragické grotesky či burlesky) ještě zdaleka nenastal.

Píše „pod vlivem“ Milana Kundery, Josefa Škvoreckého nebo Vladimíra Párala (posledně jmenovaný mu stojí snad nejblíže), avšak autorův rukopis stěží převedeme na nějakého známého jmenovatele. Rád se pohybuje na hraně povoleného/zakázaného, korektního/nekorektního, submisivního/subverzivního, komického/tragického, bulvárního/seriózního, filosemitského/antisemitského, realistického/mystifikačního etc. Jeho poetika bývá často spojována s postmodernismem pro svoji intertextovost (jeden text replikuje na druhý, prosvítá přes něj) a pro nedůvěru v ideologie všeho druhu (ano, včetně liberální a progresivistické).

Recenzovaný román má jakési divadelní či scenáristické východisko, odvolává se mj. na filmový projekt režiséra Jurije Ozerova Velká cesta (1962; roli Jaroslava Haška zde ztvárnil skvěle Josef Abrhám, podle autorových slov ho „film […] nadchl“, s. 11), ale také na divadelní projekt režiséra Tomáše Töpfera (v Divadle na Vinohradech) nazvaný Hašler… (šlo o inscenaci hry Pavla Kohouta). Román věnuje nedávno zesnulému Radku Pytlíkovi, patrně nejznámějšímu českému haškologovi, a vcelku oprávněně, nejde totiž zdaleka jen o nějakou čistou literární fikci. Ten text manifestuje interpretační záměr: máme zde román, v němž najdeme odborné a výkladové postupy mající za cíl, společně s „literárností“ epicky inscenovaného vyprávění, vyložit a interpretovat osobnost a dílo Jaroslava Haška, polemizovat s jeho povrchními (pozitivními i negativními) reprezentacemi a aktualizovat jeho odkaz, částečně i otevřeně diskurzivně, explicitně.

Už v Preambuli čteme, čeho si Nezval na Haškovi nejvíce cení – je to jeho rebelství, schopnost učit nás, „jak si od systému nenechat přerazit páteř a zároveň ho zdestruovat svým souhlasem.“ (s. 11) A to vše činí v zemi, kde jsou samostatné myšlení (jež samo o sobě jistě není zárukou pravdivosti, ale jednou z podmínek hlubšího poznání jistě), subverzivnost vůči sjednoceným autoritám a jejich systému vynucování souhlasu, v zemi, v níž jsou hledání alternativ, polemika s „démonem podřízenosti“ (snad s „Démonem souhlasu“, jak kdysi napsal Dominik Tatarka) vytrvale a tvrdě atakovány falangou, která se i mediálně prezentuje jako bezalternativní elita, jedno zda volená či jmenovaná. Bezalternativní systém nás nutí k volbě mezi dvěma extrémy, verbálně pronásleduje extremismus.

Ale zpět k úvodu: Nezval spatřuje v Haškovi „nejpřekládanějšího romanopisce na světě“ (s. 13), vždyť jeho dílo bylo přeloženo do 56 jazyků… Předmětem zobrazení se mu však nestává jen Haškova „persona“ (v přiznaném „jungovském smyslu“), tedy to, jak se spisovatel prezentuje (prezentoval) před svým okolím, ale také (možná hlavně) jeho „stín“, tedy to, co „před okolím tají“ (s. 11). Jakousi ideovou osou vyprávění je konfrontace svobodného gesta s diktaturou představovanou „systémem souhlasu“, který „více než sto let praktikuje metodu ‚cancel culture‘.“ (s. 13) Proti démonu souhlasu bojuje „milým přitakáním“, lest se stává účinným prostředkem, jednání podobné vodě v taoismu, která se všemu přizpůsobí, a „všechno promění“ (s. 181).

Sledujeme dva příběhy těsně propojené tematicky. Nejmenovaná divadelní společnost, dotovaná z veřejných prostředků, se rozhodla inscenovat kapitoly-výjevy ze života Jaroslava Haška a čtenář je svědkem divadelních zkoušek, které jsou ohrožovány už předsudky některých herců, přičemž „herec František Slunéčko“ je jejich nomen omen. Ten bolševický svině nečte, protože má své zásady, nezaprodává se „rusofilský propagandě“, a vůbec – má jasno!), tedy je dokonalým objektem Haškova sžíravého intelektu, kombinační paměti i patafyzické ironie. Rovněž takto byly zesměšňovány obdobně ustrojené postavy ze Švejka; snad netřeba jmenovat… I další jména divadelních umělců jsou mluvící, takto se chová herec „Rázný“, „Rejpal“ nebo „Správný“. Představení však vážně ohrožují jiní aktivisté, třeba feminističtí a genderoví, bojovníci proti ponižování, avšak sami ponižující, různí rození cenzoři, ba i oběti autocenzury vidící „za roh“. Největším nepřítelem divadelního představení se však paradoxně může stát i vypravěč románu, tedy samotný „duch“ a „stín“ Jaroslava Haška, k jehož stému výročí úmrtí (leden 2023) je hra připravována. Ten se podivuje „drzosti“ herců zdivadelňovat jeho život (vydávat masku za tvář?) a slibuje, jak s nimi při premiéře zatočí – neviděn, ale pocítěn.

Haškův „stín“ zprostředkovává příběh „jeviště“ i svého „skutečného života“ (jde rovněž o román jakoby autobiografický), manifestuje se jako komentátor dění a subjekt zdaleka ne vždy komických příhod. Když je však svědkem tolika brutálních útoků na svobodu slova a dokonce i „pánové aktivisté“ se nabízejí, že ve „svém volném čase vyškrtají ze hry vše, co by mohlo být chápáno jako necitlivé a urážející“ (s. 227), tedy když Haškův duch zjišťuje, v jak těžké situaci se divadlo nachází, jak je atakováno zleva-zprava, že režisér („lhát můžeme v životě, ale nikdy na jevišti“, s. 231) a de facto i někteří herci (Markus) bojují s hloupostí metodami haškovskými, v něčem přímo švejkovskými, od svého záměru upouští. Vždyť i herce Slunéčka dokonale zpacifikovala jeho manželka: „S posláním si jdi na poštu, kreténe. Poslání nám hypotéku nezaplatí.“ (s. 24)

Román využívá postupů divadla na divadle, epického (brechtovského) divadla, bulvárních prvků hraničících s fraškou, postupy burlesky i nadsázky: jde o román divadelní. Chce formulovat jasný názor autora, jenž se identifikuje s projektovaným „haškovským duchem“ na dnešní dění; v tom jde o román politický… Vystupuje v něm řada dobových postav, tedy první i druhá žena Haškova (Jarmila a Šura), E. A. Longen, F. Langer, R. Medek, F. Sauer, M. Brod a další a další, rakouští i českoslovenští policisté a konfidenti, jistě čteme i román historický, tak trochu…

Ale především se Haškův Švejk opět a opět stává živlem (taškářem, šibalem, filutou, tricksterem, novodobým enšpíglem, maskou i stínem, vyberte si podle gusta), „který nás učí, jak si s absurdním systémem nezadat a zároveň si nenechat přerazit páteř. A proto se ho establishment bojí. A proto ho pokrytci nenávidějí. Smát se nahlas. Čelme absurdní době nezdolně dobrou náladou. A nikdo nás nedostane.“ (s. 237)