JIŘÍ JÍROVEC
Zde je několik poznámek k tomu, co mě znepokojuje. Přesněji řečeno děsí. Nejsou namířeny proti Vám, ale pro Vás, jako názor člověka, který pozoruje svět a dohlédne, kam lze z šestého patra bytu. Připouštím, že mám jisté zkušenosti z Kanady, kde jsem rok žil jako student (1969-70) a později 27 let (1987-2014). Vidím svět, který je řízen lidskými zrůdami, nebo válečnými zločinci, chcete-li. Chtějí vládnout světu. Neexistuje pro ně ani žalobce ani soudce a tak jdou bezohledně za svým cílem. Mohou bombardovat a zabíjet kohokoli a kdekoli, když si umanou. K tomu stačí použít správnou nálepku k označení nepřítele. Takovou v Hitlerově Německu dostali Židé: žlutou hvězdu, aby se jim mohli ostatní včas vyhnout a neušpinili se od nich. Poslouží i nálepka terorismu, šikovná jsou obvinění z porušování lidských práv i kecy o demokracii.
Demokracie je vyprázdněné slovo. Pokud ji definujeme jako schopnost lidu dosáhnout změnu pomocí protestů v období mezi volbami, lze s pravděpodobností hraničící s jistotou tvrdit, že její poslední záchvěvy spadají do USA. V šedesátých letech šlo o protesty proti rasové segregaci vedené Martinem Lutherem Kingem, kterého pak pro jistotu odpráskli. Prezident Johnson nakonec, byť neochotně, podepsal v roce 1964 Civil Rights Act.
V sedmdesátých letech přišly protesty proti válce ve Vietnamu. Zaletovaných rakví přibývalo, Američané vylosovaní pro odchod do Vietnamu hledali v Kanadě politický azyl a tak nakonec byla válka spěšně ukončena. Původní cíl, vymýtit v té časti světa komunismus, se nepodařil a bezmála o 50 let později byli Američané v Hanoji dojednat strategické partnerství. Našeho Fialu dokonce Vietnamci vzali do památníku „vietnamských vrahů amerických osvoboditelů“ a mauzolea Ho Č Mina.
Od té doby ani ťuk. Lid, často označovaný za lůzu, má držet hubu a krok. Protesty veřejnosti nemusí vládci brát na vědomí. V USA a Kanadě je právo protestovat. Při velkých akcích je odpůrcům dokonce dopřán prostor, kde mohou svobodně rozvinout transparenty a vyslechnout projevy. Těm místům se říká Protest Areas. Je to „výborný“ nápad, protože zajišťuje řád a klid pro jednání mocných. Pokrok se nezastavil ani v oblasti ovlivňování veřejného mínění. Masové demonstrace politici přehlížejí. Jen výjimečně může zapůsobit neobvyklý protest, například hladovka dvojice Gruntorád a Bok.
Jak vypadá „demokracie“ ve Sněmovně víte sám. Pětikoalice neustoupí opozici ani o píď.
Pokud se pamatuji, jednou prošel návrh Schillerové, aby se hlasování o postoji k přijetí Švédska do NATO posunulo nahoru anebo dolů o jednu příčku. A pak během roku 2023 možná ještě jeden. Mohu poukázat i na absurdní praxi, kdy předsedající před hlasováním ohlásí, že má „žádost o odhlášení“. To je nesmysl, protože o tom, kdo je v jednací místnosti, se ví. Každý poslanec se při vstupu nebo výstupu registruje svou kartou. Jde o získání času, aby se dostavili poslanci, které jednání nezajímá. Vláda čeká v záloze, aby s připitoměle se usmívajícím Fialou vešla do sálu. Před nimi pak poskakuje Benda, který posunky naznačuje, jak mají poslanci hlasovat. Po hlasování, jehož výsledek je vždy předem znám, pak zase odejdou. Přece nebudou poslouchat řeči opozice.
Současná mimořádná schůze se týká Babiše a naší bezpečnosti, kterou ovlivňuje situace na Ukrajině.
Zajímavý byl Fialův projev. Babišovo jméno, zmíněné asi 40x, oddělovalo signály varující, že se takový člověk již nikdy nesmí dostat k moci.
Bezpečnost světa, tedy nejen tu naši, bohužel neovlivňuje Babiš, ale geopolitické plány Spojených států na vedení světa. Počáteční investice vedla v roce 2014 k Majdanu. Spřátelená vláda pak přišla s protiruskými zákony, které vyvolaly neklid na východě Ukrajiny. Nepřátelství a v podstatě probíhající občanskou válku měla zastavit dohoda Minsk II. Její součástí byl požadavek odsunout těžké zbraně a zahájit jednání o formě autonomie oblastí s rusky mluvící menšinou v rámci Ukrajiny. Merkelová s Hollandem nedávno připustili, že asistovali podvodu. Kupodivu neskončili u soudu v Haagu.
Pokud jde o anexi Krymu, je nutné připomínat, že ve stejnou dobu anektoval Izrael syrské Golanské výšiny (fait accompli stvrzený Trumpovým podpisem a v Česku oznámený Zemanem).
V obou případech šlo o bezpečnostní důvody. Na Krymu ovšem bylo převážně rusky mluvící obyvatelstvo, kdežto na Golany byli „osadníci“ teprve dopravováni. Proto tam nemohlo být referendum.
Česko je malý stát, který má slouhovství posunout na výsluní. Začalo to Havlem a pokračuje Fialou. Oba byli připosraní blahem z objetí nebo stisku ruky mocných. Biden, jak pravil znalec, potřásl Fialovi rukou „s vlídnou nadřazeností“. Prý to signalizovala jeho levá ruka překrývající stisknuté pravice.
V pořadu „Lekce svobody“ mluvil v roce 1968 Jan Werich s Vladimírem Škutinou o Janu Masarykovi, který ve své knize napsal:
„S tatou jsme často mluvili o malých národech. Já byl ovšem skeptik ve famílii. Starý pán nikdy nepřestal věřit, že mrňouskové mají na světě zrovna tak své poslání, jako ti velcí. A když někdo ‚zahodil flintu do žita‘ jenom proto, že se narodil jako Čech nebo Slovák, ne jako Rus nebo Američan, tata se vždycky rozčílil. Takovým lidem říkal vul. On rozlišoval mezi vůl s kroužkem a vul bez kroužku. Ti bez kroužku byli podle něj nebezpečnější. Ale v jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, třeba jako my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými.
Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape. Ale v tom jsem souhlasil se starým pánem, že člověk může být zrovna tak hrdý na to, že se narodil v Praze anebo v Bratislavě, stejně jako kdyby se byl narodil v Moskvě nebo Washingtonu. A taky jsem souhlasil s tím, že máme ve světě na trh nosit výsledky našeho politického myšlení a vyložit je pěkně vedle zboží z Washingtonu. Z Paříže, z Londýna, z Moskvy, a že se sice mrňouskové mohou moc věcem naučit od těch velkých, ale taky je můžou lecčemu naučit. No to se ví, že se máme učit od těch velkých, ale ne se po nich opičit a papouškovat.“
Jinak řečeno, jde o to, že ti malí nesmějí být slouhové, protože pak nemohou ovlivnit vůbec nic. Většinu projevů ve Sněmovně pronášejí pětikoaliční „vulové“. Opozice tu a tam hraje vlastní politické hry s podtitulem „hledání či udržování koaličního potenciálu“.
Chápu, že se poslanci nemohou příliš odchýlit od směřování vlastní politické strany. Jenže mezi „vuly“ upadly i naše elity. Zesrabily.
Podle mého názoru má svět jen dva státníky: Putina a Trumpa.
První je zachráncem Ruska, protože odstavil od moci Jelcina. Slíbil mu beztrestnost za podíl na devastaci Ruska, zahájené Gorbačovem. Je těžké vědět, jak spasitelství na člověka působí.
Druhý není politik, ale obchodník, který během života narazil na mnohá protivenství a může mít trochu lidského pochopení pro mocenského protivníka. Důkazem může být jeho přístup k severokorejskému Kimovi, který rovněž prošel mnohým nebezpečenstvím a vytrval. Zdálo se, že za Trumpova prezidentství pokročily vztahy s KLDR dál než během dlouholetého působení šestičlenné komise, která měla vztahy v oblasti upravovat.
Američany financovaná změna režimu na Ukrajině otevřela příležitost oslabit Rusko. Takové „window of opportunity“ se nemusí opakovat.
Naši slouhové tvrdí, že Ukrajině nesmíme ani naznačovat, co by měla dělat, že si to musí rozhodnout sama. To jsou kecy. Válku mohou ukončit Spojené státy, ale to by musely změnit plány na rozkulačení Ruska a na vytvoření předpolí pro případnou válku s Čínou.
Zatím se zdá, že válka je plně v souladu s původním plánem.
V naší Sněmovně zní heslo podobající se komunistickému „buduj vlast, posílíš mír“. S tím rozdílem, že se budování týká granátů a armády.
Řečníci žonglují se slovem agrese. Nezmiňují, že tou byly vylhané války v Iráku i vpád do Afghánistánu. Tam přece šel Bush jr., protože po 9/11 potřeboval někde udeřit. Vůdcem atentátu by Egypťan Ata a ti ostatní měli většinou saudskoarabské pasy. Tyto dvě země se k odvetě nehodily, kdežto v Afghánistánu byl žil bývalý americký zkurvysyn bin Laden. Po odstranění prokremelské vlády v Kábulu kul pikle proti americkým základnám, které se mu zdály příliš blízko saudskoarabským svatým městům.