MILAN BLAHYNKA

Výbor ze svých překladů poezie si Jiří Žáček nazval slovem zavánějícím magií a starým Egyptem, věřícím na stěhování duší z jednoho těla do druhého. Pro největší osobnost české kritiky, pro F. X. Šaldu, bylo převtělování synonymem básnického tvoření vůbec: „Tvořit jest převtělovat se; vysvléci svou osobu a vtělit se do bytosti jiné, nové, odlišné.“ Nemyslím, že Žáčkovi vnukl jméno pro jeho překládání veršů FXŠ; vzešlo mu z celoživotní zkušenosti překladatele poezie v zemi už velmi vysoké překladatelské úrovně.

Tady je na místě odbočka. Být malou zemí není žádný med. Ať je její podíl na celosvětové kultuře sebevětší, o skutečné nezávislosti si může jen snít. Ale každý rub má svůj líc, jak zpívali V+W. Jestliže se chce podílet na globální kultuře, musí znát nejen hudbu, výtvarné umění a architekturu velkých a také malých zemí, ale i jejich poezii, prózu, hry, filmy a také filozofii, teologii a též literaturu všech vědních oborů, a proto nezbytně potřebuje kvalitní překlady. Český národ má štěstí, že její nejvýznamnější osobnosti znalé dominantních jazyků své doby a místa (napřed latina, pak němčina, francouzština, angličtina a ruština), nejenže psaly v těchto jazycích, ale také z nich talentovaně překládaly a ze své – a nejen své – překladatelské zkušenosti postupně vytvářely teorii překladu. V době, kdy český národ spolu s národem slovenským získal politickou samostatnost, umění překládat zejména poezii už dospělo u nás úrovně, o jaké se například i takovým soběstačným kulturním velmocem, jakými byly Francie, Itálie nebo Anglie, mohlo jen zdát. Na okraj Žáčkova výboru z jeho překladů si Ľubomír Feldek vzpomněl, jak osvobodivě na něho zapůsobila Čapkova Francouzská poezie nové doby; nad ní si objevil „jeden zo zázrakov českej modernej poézie – český básnický preklad, o ktorom od tej chvíle tvrdím, a nemýlim sa, že je najlepší na svete.“

Jiří Žáček si začal s překlady poezie v době, kdy se její překládání díky básníkům stalo rovnomocnou protiváhou původní básnické tvorby. Zasloužili se o to Jindřich Hořejší, Otokar Fischer, Seifert, Bohumil Mathesius, Nezval, Holan, Hrubín, O. F. Babler, Pavel Eisner, Jiří Kolář, oba Kunderové, Gustav Francl, E. A. Saudek, Šotola, Zábrana atd.

Dohledat první časopisecké otisky Žáčkových překladů, aby vysvitlo, jak se původně inženýr vodních staveb, který rád četl poezii, převtělil v básníka a hned i učil převtělovat se v básníky, jejichž verše měl nebo chtěl přeložit? Už teď díky výboru, který si Jiří Žáček nyní pořídil, lze říci, že se mu při tom jeho převtělování zdařilo spojit, co málokomu, totiž básnickou alchymii s přísně racionálním přístupem; básník zkrátka dokázal zůstat i racionálním inženýrem. Snad i díky tomu do čela svého výboru vložil šest z devětadvaceti svých překladů Gaia Valeria Catulla, jeho srdci nejdražších, neboť zvláště vynikají básnicky „erotickou otevřeností“, „nelekají se robustního slova“, přímo sálají odporem „k nabubřelé hlouposti a tupému násilí“, řečeno slovem jeho Poznámky k bibliofilii Miluji – proklínám (1992), a to vše v dokonale zvládnuté hravé hovorové verzi češtiny.

Zmíněné tři zvláštnosti vyznačují až na výjimky (ukázky z díla básníků staré Číny a některé další, jimž je cizí erotická otevřenost a robustní slova) celý výbor PŘEVTĚLOVÁNÍ, výbor z básnických překladů (Šulc-Švarc, s.r.o., Praha 2023; grafická úprava Martin David, zasvěcený doslov Jiří Korejčík, adekvátně až eroticky působivé fotografie Jiří Macht, 172 s.). Korejčíkův doslov i dlouhé citující vyznání Ľubomíra Feldeka bere vlastně recenzentu od úst, co by rád napsal svými slovy. Ano, Žáčkův „překlad básně působí jako ryze nové dílo v novém jazyce a uchvátí jako v jazyce původním,“ jak píše Korejčík. Ano, „čeština a český verš“ v Žáčkových „ústach spievajú tak nádherne, že tá predpona pře v slove převtělování“ je také samostatné slovo pře. „A to nielen pře s cudzím jazykom, ale aj pře s neslobodou, pře so smrťou“, soudí Feldek. K tomu lze dodat už jen málo. Rozhodně nápadné je Žáčkovo nápadité rýmování, přinejmenším plně odpovídající rýmovému umění originálů a navíc dosazující rýmy i do básní rýmovaných v originále jen střídmě anebo vůbec ne. Karel Čapek ve svém Zatykači na věčného studenta Roberta Davida ukázal na Nezvala co pravého autora 52 hořkých balad mj. i pro „rozkoš z rýmů“ jako básníkův „motiv skutku“. Tak rýmovat „dovede jen výjimečný případ mezi básníky; básník, který se (promiňte) houpá v koruně řeči jako šťastná opice, vždy jistá, že se některou ze svých končetin chopí v přeletu té pravé haluze.“ Myslím, že podobná „rozkoš z rýmů“ je příznačná pro Jiřího Žáčka. Při svém převtělování dává průchod svému umění rýmu i zálibě v něm – a také díky tomu čeština jeho překladů, řečeno s Feldekem, zpívá.

Dvojverší Odi et amo, jehož začátek dal název bibliofilii Žáčkových a Svobodové překladů veršů Catullových, je v latině bez rýmu. Žáčkův překlad je na rýmu postaven: „Miluji – proklínám! V jednom je obojí. / Proč? Nevím. Trýzním se – jen smrt mě vyhojí.“ Racionalista v Žáčkovi tím rýmem neutrpěl, ba právě naopak, všiml si, že ani latinský básník se neubránil čaromoci rýmu a ve druhém verši se čte rým vnitřní: „Nescio, sed fieri sentio et excrucior.“ Podobně báseň Ametina puella defutata (u Žáčka Ta rozhoďnožka kdekým načatá), před jejímž koncem se objevuje spíš bezděčný rým convocate:nec rogate, je u Žáčka vybavena dvěma rýmy s dobou:skobou a děvce vaší:v kotrbě jí straší, díky nimž osmiveršový celek nabyl i eufonické přesvědčivosti. Rovněž stejně krátká a rýmů zcela prostá báseň Salve, nec minimo poella naso (česky Ahojte, holka s nosánkem jak hrom), protestující proti srovnávání holky „s kukadly šejdrem, s nožkou jako tlapa, / s prsty jak suky, s uslintaným rtem, / s výmluvností – kruci – hodnou chlapa“, proti srovnávání takové šeredy s básníkovou milou (S mou Lesbií tě chtějí srovnávat?) stojí nejenom na anaforické enumeraci ošklivosti, jež je už v originále, navíc však i na rýmech v sudých verších. Delší báseň Furi et Aureli, comites Catulli (Furie s Aureliem, kteří byste), v originále zcela bez rýmů, oslovuje – česky v pravidelně přerývaně rýmujících se čtyřverších – věrné obětavé přátele a žádá je, aby šli k jeho nevěrné dívce a předali vzkaz: „Ať žije blaze s bandou kurevníků / jichž lehce pojme tři sta do náručí / a bez lásky je ve slabinách ždímá / a chladně mučí, // ať se už nikdy neohlíží zpátky / po lásce, která mému srdci vládla: / ta umřela jak poslední květ v lukách / pod ostřím rádla…“

Podrobnější pozastavení u překladů z Catulla dává snad přesnou představu o Žáčkovu výběrů básní a způsobu jeho převtělování. Jak se výsledky toho převtělování liší od Mathesiových parafrází v Zpěvech staré Číny, ukázala Fraňkova edice Mathesiova překladatelského odkazu; ta vedle Mathesiovy parafráze básně-vyznání osamělého pijáka vína (Li Po) přetiskla tři pozdější překlady: Hrubínův, Žáčkův a Marie Ryšavé. Mathesiova parafráze se rozrostla na 25 veršů, všichni tři překladatelé zachovali počet 14 veršů v originále. Jak Mathesiova parafráze, tak všechny tři překlady opatřují všechny verše sdruženým rýmem podle schématu aabbcc… (až na překlad Ryšavé, rýmující jen sudé verše). Motivicky se všechny české verze čínské básně přidržují originálu. Ale už první dva verše (u Mathesia tři) prozrazují, jak a čím se převtělování od překladů liší. Jak Mathesius, tak Hrubín a Ryšavá prostě konstatují situaci básníka, který sedí sám u vína, Žáček už začátek dramatizuje otázkou: „Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost. / Kdo mi však bude dělat společnost?“ Otázkami, dokonce třemi, dramatizuje verše v dalším textu i parafráze, ale už žádný překlad. Když se k básníkovi přidal Měsíc a stín, víno už zapůsobilo: Mathesius: „Co je to ale, chlapci rozmilí? / Já piju – vy jste z toho opilí!“ Hrubín (kupodivu dost toporně): „Měsíci, buďme všichni opilí, / až do jara a ne jen na chvíli!“; Ryšavá: „Měsíc a stín načas jsou mi druhy, / chvíle slasti jarem zahýří.“ A Žáček? „Za chvíli jsme už všichni rozjaření, / pít s přáteli je pro mne potěšení.“ Motiv jara, jež vklouzlo do hlavy pijáků, Žáček vtáhl a stáhl do epiteta „rozjaření“ a verš, který takto ušetřil, umožnil mu nepochybně i jeho vlastní vyznání ve vyprázdněném verši. A jsme u poznatku, že Žáček při převtělování nemusí díky svému umění kondenzace obětovat motivy originálu, když sebe dosazuje do překladu. Tak v první sloce Apollinairových Zvonů přeložil verše „nous nous aimions éperdument / croyant n‘etre vus du personne“ („milovali jsme se oba vášnivě, šíleně / myslíce že nás nikdo nevidí“) verši „kdopak by hledal k lásce skrýš / když srdce žhnou a těla pálí“. Zesílená eufonie (skýš/když/žhnou, aliterace kdopak/k lásce/když) spolu s veršem plně eufonickým (co zvoní zvony zblízka zdáli) a s aliterací v prvním verši rozeznívá celou první sloku a „ladí“ tak celou báseň. Ještě důsažnější je převtělný překlad jiné Apollinairovy básně. V posledním čtyřverší Mostu Mirabeau dosazuje Žáček do originálu jak jdou dny a týdny, nevrací se ani minulý čas ani lásky (v překladu Milana Kundery „jsou navždy pryč / čas přešlý láska ztracená“) slova ideály a kalná: „Dny týdny prchají a mizí v dáli / Čas nevrací / nic ani lásky ani ideály / Pod mostem Mirabeau se kalná Seina valí“. Žáček nezůstal dlužen Apollinairovi nic, ale vnesl do jeho básně i širší význam: ta nyní vypovídá o tom, jak ve rmutné době mizí v dáli také ideály.

Výčet všeho, co básníkovi umožnil překlad v režimu převtělování, vydal by na celou knihu.

Pokud má být převtělování úspěšné, podmiňuje je patrně nejlépe částečná shoda mezi básníkem překládaným a překládajícím, jejich „vyběravé příbuzenství“. Není to podmínka nijak hrozná: skuteční básníci se při všem, v čem jsou jiní, často překvapivě podobají. Je jich ale až tolik, že dobrý překladatel si za příznivých okolností (když mu zadávají překlad ti, kdo mu rozumí) může vybírat sourodé autory a z jejich díla to, co je mu zvlášť blízké. Právě za takových příznivých okolností si Jiří Žáček (má už velkou početnou čtenářskou obec a navíc též nakladatelství, s nímž si rozumí) sestavil výbor k obrazu svému a k tomu ještě podle svého přesvědčení, čeho je dnes zvláště zapotřebí. A za takových okolností odpadla i starost, která překladatele pronásleduje, když se teprve dávají do práce po předchůdcích, jejichž umění překladu si získalo veřejnost a jejichž řešení slavných básní se vžilo. Ty starosti jistě neminuly ani Jiřího Žáčka, když pracoval na překladech, z nichž teď sestavil svůj výbor. Do něho zařadil překlady, které už v tvrdé konkurenci s překlady Karla Čapka, Jindřicha Hořejšího, Adolfa Kroupy, Gustava Francla, Milana Kundery aj. obstály.

O tom, kteří básníci leží (neleží, naopak vzrušují) převtělovateli Žáčkovi nejvíc na srdci, jen trochu vypovídá počet básní zařazených z nich do výboru. Víc než deset, totiž 16, jich je z Préverta, 15 z Feldeka, 16 z jeho krajana Tomáše Janovice (ale to jsou většinou krátké epigramy na třech stranách, zatímco z Préverta jsou i velmi dlouhé básně a čte se na 19 stranách), 11 z estonské básnířky Betti Alverové, pak přesně 10 ze Srba Zvonimira Goloba. Z Apollinaira je „kupodivu“ jen 8 básní, mezi nimi však předlouhá pětidílná Píseň nemilovaného, která tištěna dvousloupečně zabírá 8 stran. Ač jeho revírem je moderní, avantgardní evropská poezie počínaje Rimbaudem (z něho jsou ve výboru jen dvě delší básně, zato ostře nabroušené vůči zpupné buržoazní moci, prolog protestního křídla levicové avantgardy), Žáček si „své“ básníky našel i ve starořímském Catullovi a v básnících staré Číny. A tím (mimoděk?) zčásti objevuje, zčásti potvrzuje kořeny avantgardy v básních z nejstarších, v poezii čínské a antické.

Převtělování překvapí dnešní mladé čtenáře nejen jazykem blízkým jejich jazyku, ale též jejich postojům a zájmům; vychází jim vstříc erotickou otevřeností, robustními slovy, nečekanými stránkami u klasiky. Výbor zřejmě překvapí díky témuž i starší zkušené čtenáře. A kdo z nich, věrných čtenářů čtvercových svazků základní řady Klubu přátel poezie, nečítal i knížky z řady výběrové a antologie z různých nakladatelství, může užasnout, jaké básnické poklady čeští překladatelé, mezi nimi zvlášť Jiří Žáček, úspěšně nalézali a zpřístupňovali z poezie estonské, srbské, makedonské, chorvatské, litevské, ruské a zvláště slovenské. Žáček měl štěstí, že si rozuměl například s Vladimírem Macurou, znalcem Estonska a jeho kultury, takže s ním objevil českým čtenářům knižními výbory hned dva jedinečné estonské básníky, už roku 1980 Betti Alverovou a roku 1986 Johana Viidinga, tvůrčí osobnosti mu až neuvěřitelně blízké. Alverové Básník v jeho překladu začíná: „Když lůza zvyklá chlastat bídnou vodku / ve chvíli euforie běsní do zblbnutí, / nejlepší vína leje do záchodku / a poezii podělkovat nutí - // to je ta chvíle, kdy se básník ztratí, / opustí smečku, zpité hokynáře, …“

Největší překvapení představuje jeden překlad z Viidinga, báseň Sprosťačinky. V nich do zásuvky stolu vychovatele Songenfreie (jinak velký vůl) namaloval děvkař a básník Krauklis „kosočtverec nad nímž“ vychovatel „zůstal paf“, pustil se do vyšetřování a nakonec odhalil Krauklise, který „na něj upřel pohled Ahasvera“ a „ušklíbl se moudře duchem v daleku“. Snad potěším čtenáře své recenze, když mu přenechávám radost z vypátrání, co bylo dřív: Kunderova Ptákovina, anebo Viidingovy Sprosťačinky? (En passant: Kundera se zbytečně obával, že Ptákovina je nepřeložitelná, protože jinde než u nás a na Slovensku se neví, co kosočtverec znamená; přinejmenším v Estonsku by zcela zabrala.)

Žáček se kdesi dal slyšet, že nejobtížněji se překládá z jazyka nejbližšího, ze slovenštiny. Platí to jistě plně u překladu rýmovaných epigramů (ve výboru zejména Epigramatiky Tomáše Janovice), méně o překládání nerýmovaných básní např. z poezie básníka, s nímž si Žáček porozuměl snad vůbec nejvíc. U něho udržel na uzdě své nutkání rýmovat i verše v originále bez rýmů (ve výboru Manželství, Ranní doušek, Už a ještě aj.). Své umění rýmu předvedl ve svém převtělení jedné z četných Feldekových Poct, v sonetu Pocta Ronsardovi aneb Milování v pokročilém věku. Tam využil vzácných shod v rýmech mezi oběma jazyky v obou tercetech a zčásti v prvním kvartetu (nesnažil se zbytečně odlišit od pregnantního originálu), zato překlad druhého kvarteta je překladatelský zázrak: zachovává významuplné přesahy ve všech verších, ale namísto Feldekových rýmů rýmuje tak, že stupňuje situaci milování v pokročilém věku – z Feldekova slávychtivého básníka je básník pyšně rouhavý, který místo neutrálního hlásá tvrdě tvrdí. Převtělení tu verše zdramatizovalo podobně jako v překladu staré čínské básně, v níž Li Po popíjí víno o samotě. Stejně jako v překladu Pocty Ronsardovi překlad Ódy na závratné tempo přebírá Feldekovy rýmy posledních pěti veršů beze změny (o nohy:nebohý a na veži:nároží:záleží), zato do Feldekova neutrálního prvního dvojverší „Tak už je tu ten čas, který sa velebí / Pod oknom chodia ti poklusom pohreby“ vnesl navíc své stanovisko a ještě větší tempo: „Náš čas se zrychluje. Co dělat, zvyknu si / Pod oknem valí se poklusem funusy.“

Mimo Převtělování zůstaly Feldekovy překlady veršů pro děti. Je jich tolik, že by vydaly na celý další výbor. Myslím, že nejsem vedle, myslím-li, že Jiří Žáček na takový protějšek Převtělování myslí. Kéž se myšlenka brzy stane skutkem.

Úhrnem vzato, je věčná škoda, že zanikla edice Český překlad, založený Jiřím Levým ve SNKLU. Žáčkovy překlady, z nichž Převtělování přineslo jen zlomek, a to bez vydavatelského komentáře, jistě si zasluhují vydání jako v té skvělé edici, která byla kritickým vydáním překladů nejvýznamnějších českých překladatelů od Josefa Jungmanna až po Karle Čapka atd., nakonec O. F. Bablera. Překlady Jungmannovy vyšly ve dvou svazcích, Sládkovy a Klášterského překlady Shakespeara v šesti, Hořejšího veškeré poezie a jen pěti her v jedné knize, z překladů O. F. Bablera už žel jen výběr v méně tlustém svazku. Řekl bych, že kritické vydání všech Žáčkových překladů básní by vyžadovalo nejméně tři objemné svazky. Vždyť do sympatického Převtělování se „nevešla“ většina překladů veršů básníků v něm zastoupených a navíc ani početné verše básníků dalších, například ze starořecké lyriky nebo z Marca Valeria Martiala a latinského gramatika a básníka Luxoria z Kartága, publikované ve „výboru z pozdní římské poezie“ Sbohem, starý Říme (1983).

Nakonec si neodpustím pro potěšení čtenářů, kteří vydrželi přečíst recenzi až sem, ocitovat aspoň jednu ze čtyř slok rozpustilé básně Makedonce Jovana Koteskiho, v jejímž překladu zazářilo Žáčkovo rýmové mistrovství zvlášť silně; všechny čtyři verše ve čtyřech slokách jsou vybaveny rýmy nejenom koncovými, ale i vnitřními, tak jako je tomu ve třetí strofě básně Coura: „Lezu za ní, ať mě raní dýkou chtíče, / vlastním tělem s krví šelem opilá je, / lezu na ni, srdce v dlani místo klíče, / už je v pasti, pasti slasti, v pasti ráje…“ Ve čtvrté sloce už je „po příběhu“, po té smršti vášnivého sexu: „už je po mně“. Dobráci hlásající, že rýmy jsou flašinet neslučitelný s výsostnou poezií, styďte se.