VLADIMÍR KOLÁR

V pražském Divadle komedie hostovalo Záhřebské divadlo mladých s pozoruhodnou inscenací Eichmann v Jeruzalémě. Prakticky po celé třiapůlhodinové představení bylo na jevišti přítomno osm herců, kteří spolu informovaně a vášnivě diskutovali o nacistických a fašistických zvěrstvech v období druhé světové války. Zatímco režisér Jernej Lorenci je Slovinec, jeho herečtí kolegové mají chorvatskou státní příslušnost. Že to nemusí vždy znamenat i chorvatskou národnost, naznačili herci v závěrečné části představení, kde se někteří z nich rozpovídali o svých vlastních zkušenostech, kdy jako děti zažili občanskou válku a kdy si jeden pamatoval na pohlazení, které se mu dostalo od chorvatského prezidenta Franja Tudjmana, jiný zas na totéž od jeho srbských rivalů Radovana Karadžiće či Biljany Plavšićové.

Představení, které je dílem režiséra Lorenciho a dramaturga Matice Stariny, přejalo svůj název od stejnojmenné knihy německé filozofky Hannah Arendtové, která se zúčastnila celého procesu s Adolfem Eichmannem, horlivým a důkladným organizátorem konečného řešení židovské otázky, o němž rozhodlo nacistické vedení na konferenci ve Wannsee v lednu 1942. Proces se roku 1961 konal v Jeruzalémě. Došlo k němu po únosu válečného zločince izraelskou tajnou službou Mosad z Argentiny, kam po válce uprchl. Eichman byl odsouzen k trestu smrti a rozsudek byl vykonán v červnu následujícího roku.

Tvůrci si nepochybně byli vědomi, že kniha šedesát let po svém vydání nedostačuje současnému bádání svými dobově omezenými faktografickými, ale i analytickými poznatky, proto z ní učinili jen jeden z podkladů své inscenace. Hodně odkazují i na geniální dílo francouzského režiséra Clauda Lanzmanna – sedmihodinový dokument Šoa. Stranou jejich zájmu nezůstala ani Jaspersova studie Otázka německé viny, Malapartův román Kůže nebo Kramerův legendární film Norimberský proces.

Eichmann v Jeruzalémě je představení, kde spolutvůrcem je i herecký kolektiv, některá nahozená témata debaty se rodí postupně, jednotliví aktéři je sami předkládají a celý kolektiv je doplňuje svými myšlenkami, které téma obohacují. Na scéně diskutují (a mnohdy uměřenými prostředky přímo některé výstupy i předvádějí) Katarina Bistrovićová, Darvaš Dado Čosić, Frano Mašković, Mia Melcherová, Pjer Meničanin, Rakan Rushaidat, Lucia Šebreždija a Vedran Živolić. Jejich debaty jsou vášnivé, plné krutých, těžko pochopitelných faktů, ale i emocí, které v některých případech nejsou hrané, ale vyvolávají je evokované situace z doby holocaustu, někdy dochází i na neplánované slzy.

Přitom nic z přibližované reality tito herci sami nemohli zažít. Ale cítí potřebu se k této historii vyjádřit. Už proto, že měli své vlastní fašisty ve válečném ustašovském chorvatském státě, a dokonce svého Eichmanna v někdejším ministru vnitra Andriji Artukovićovi, který organizoval vyvražďování chorvatských Židů, Romů, ale ještě ve větší míře též Srbů a dalších nechorvatských národností Jugoslávie. A rovněž likvidaci nepohodlných občanů podle politického nebo náboženského klíče. I Artukovićovi se po válce podařilo uprchnout ze země, dlouho bez problémů žil v USA. Později se americká justice začala jeho případem zabývat, roku 1986 byl konečně vydán do Jugoslávie. Tam byl postaven před soud, trest smrti však pro vážné onemocnění vykonán nebyl, organizátor chorvatského holocaustu zemřel roku 1988.

Vlastní historie přirozeně bolí nejvíce, proto je tato část hry herci ještě více prožívána, je velmi dynamická a působivá. Vždyť i někteří tito mladí herci zažili v první polovině devadesátých let hrůznou válku mezi národy bývalé Jugoslávie, která též přinesla strašné zločiny holocaustu. A pokud je sami neprožili, tak jsou aspoň tvrdě vepsány do osudů jejich rodičů a prarodičů.

A také v dnešní době vyvolávají sílící nacionalismus, náboženské a národnostní rozpory nové a nové válečné konflikty. I tato dnešní zkušenost implicitně rezonovala v nevšedně pojaté, ale zdařilé inscenaci.