BOHUMILA SARNOVÁ

Nadpis tohoto článku napoví ledacos. A je to – říkáme si, když něco dojde do finále. A to platí jak v případě právě uvařeného oběda, konečně umytého nádobí, zrytí nekonečně dlouhého záhonku na zahradě, napsaného mailu – prostě platí to obecně pro jakoukoliv právě dokončenou činnost, bez ohledu na to, zda zdárně, nebo s neúspěchem. Může se jednat o činnost čistě reálnou, ale i imaginární.

V tom prvém případě mi jde o situaci momentálně ještě docela živou a nedávnou – o závěr loňského roku 2023. Prostě mi to nedá, abych se s vámi nepodělila o události radostné, méně radostné, kritické, žel i tragické. Zvažuji, kterou variantou začít. Ano, začnu tragickou, neboť nejde tuto skutečnost přejít pouhým lusknutím prstů. Všichni jistě víte, o jaké hrůzné události se zde zmiňuji. Lusknutím prstu byl hmat na spoušti zbraně, jejíž střely ukončily nadějné životy mladých lidí v prostorách Filozofické fakulty v Praze, a ještě na dalším místě. Jediné, co mi okamžitě pří této zprávě vytanulo na mysli, bylo veliké, obrovské a nezodpověditelné slovo: PROČ? Opět jsem sama sebe slyšela říkat – společenství lidí je nemocné. A společnost se skládá z jednotlivců, kteří, žel, zhoubné nemoci postupně podléhají, aniž by přímo tušili důsledky. Dotkla se nás tato hrozná událost o to bolestněji, protože se udála na samém prahu svátků z největších pro většinu z nás. Svátků vánočních a následně radostných a veselých oslav konce a nástupu nového roku. Ne, to není cynismus, to není neúcta k proběhlým smutným událostem. To byl běh našich dnů, který vplul a nechal se unášet obdobím, které každoročně nastává. Je to radost už ze samotné přípravy v adventní době – vymýšlení dárků pro své milé v rodině, tradiční pečení cukroví, zdobení vánočního stromečku, šplouchání kapra ve vaně. Ta atmosféra pohltí snad každého, ať věřícího nebo ateistu. V ten čas se oprostíme od nekonečných úvah nad chodem a vývojem politických šarád, třebaže nám v mysli stále krouží. Ale napovrch je nechceme v tento čas vpustit. Prostě jim zabouchneme vrátka. U stromečku jsme všichni zase jako ti malí, kteří očekávají. Je to zvláštní rozechvění, když se vybalují překvapení ukrývaná v balíčkách zdobených papírem s barevným vánočním potiskem. Každého v ten moment hřeje to, že na něj druhý myslel, že ho má rád. A můžou to být třeba jen teplé ponožky, šála, knížka, něco pro krásu a vůni. V mém případě to byl letos dárek vnuka pro svého tátu, dárek, který pro něj sám vyrobil. Překvapení a radost v očích obdarovaného byly dárkem i pro nás ostatní. Letošní období Vánoc i se vším, co jim předcházelo, jsem absolvovala s vypětím všech svých sil, které jsem se snažila posbírat a vydržet. Nastalo přece, jako každoročně v této zimní době období chřipek, rým, angín a podobných „chutných“ záležitostí, jež se nevyhnuly ani mě. Má imunita poklesla, což přičítám k „dobru“ i trojímu očkování proti tomu záhadnému covidu 19. Já, která jsem zvyklá žít v celku otužile na naší chalupě na Vysočině. Já, které se vyhýbaly od nepaměti tyto neduhy, jsem pojednou náchylná ke kdejakému nachlazení, jen vyjdu na zápraží. Jak říká známý povzdech z jednoho filmu: „Kdybych to byl věděl, tak bych tam byl nechodil!“ Jo, pozdě bycha honit! Ale jako dcera národa Jana Žižky, jak krásně a hrdě říká Naďa Konvalinková ve filmu Adéla ještě nevečeřela, tak jsem i já vše zdárně a hrdě překonala a přenesla jsem se do závěru roku 2023. Bylo až úlevné uvelebit se v křesle po té vánoční anabázi. Hospodyňky dobře vědí, o čem mluvím. Připravit vše ke slavnostní štědrovečerní tabuli, to dá většinou pěknou „fušku“. Následuje 25. prosinec, který není o nic méně náročný. Proto ta úleva v křesle, které čekalo poslední večer v roce na moje docela znavené tělo ale spokojenou mysl. Televizi jsme ponechali vysílat na programu ČT 1. Zažili jsme spolu s manželem již pěknou řádku televizních Silvestrů. A k našemu překvapení jsme se i tentokrát dočkali v celku slušné kulisy k našemu posezení. Večer započal pořadem 168 hodin, který se snažil vypíchnout zábavné přeřeky a přešlapy – ve valné míře našich politiků. Dříve v minulých dobách jsme se těmto „breptům“ docela smáli. Tentokrát nám úsměv na rtech nevykouzlily. Spíš naopak – byly to trapné výlevy, místy až urážlivé, a to z jediného důvodu – protože známe situace, nad kterými se tyto osoby šklebily a vysmívaly, o ironických narážkách ani nemluvě. Tento vstup jsme ale nezahrnuli do zábavného bloku. Prostě trapnost sama. Pořad následný – Zázraky přírody – byl standardní, přestože se přítomní aktéři snažili o hurónský smích a přehrávané reakce. Všechnopárty Karla Šípa byl pořad s o něco kvalitnější zábavou, jak se říká – neurazil ani nenadchl. Hlavní osou večera byl pořad sestříhaný povětšinou z uplynulých Silvestrů tak říkajíc od dob, kdy byla televize ještě v plenkách (co se technické otázky týká). Průvodci tohoto pořadu navozovali zdání doby, ve které zábavné pořady vznikaly. Nebyla to špatná myšlenka a docela jsme si i zavzpomínali na doby, kdy byla ještě zábava vkusná, vtipná, ano, už ve své podstatě zábavná.

Když jsme si s manželem začali chystat sklenky na půlnoční, novoroční přípitek, hodiny ukazovaly 11.45. Svůj článek jsem nazvala „A je to“. Ano, přesně tak se to událo. Bylo to, jako rána klackem mezi oči. Rázem bylo vymalováno. V těch posledních minutách roku se událo něco, alespoň pro mne, neskutečného. Počaly být promítány ukázky z nedávného období, tedy současné filmové produkce a zábavných pořadů. Snůška vulgarit, hrubostí, bez přítomnosti vtipu se na nás z obrazovky valila, jako vychrstnutý kýbl špinavé vody. Blížila se půlnoc. Parta aktérů pořadu si počala připíjet šampaňským a na druhé půlce obrazovky již běžely titulky. Stáli jsme jako opaření. Do reálu nás vrátil hodinový stroj na obrazovce, který svým klapotem odpočítával poslední vteřiny roku 2023. Nezakrytě mi vhrkly do očí slzy. Místo slavení a radosti z nástupu nového roku jsem si uvědomovala drsnou pravdu. Kam dospěla kultura a um národa, který se dříve pyšnil jejich úrovní. Co za hrubost a drsnost dává průchod takovým výlevům. Ještě jsme čekali na pár novoročních slov – která se nekonala. Jak říkám, jako klackem mezi oči! Končili jsme ten večer a nástup nového roku hodně roztrpčení. Ten diametrální rozdíl mezi dřívější úrovní zábavy a té současné (tedy toho, co se rádoby za zábavu pokládá) byl skutečně „do nebe volající!“

Nastal Nový rok 2024 za docela pošmourného rána. Venku i v duši. Ale čas oponou trhnul, do našich dveří vtrhla předem ohlášená rodinná sešlost k novoročnímu obědu. Tradici jsme opět učinili za dost s gratulacemi a s úsměvy vstříc tomu roku, který je před námi. I když nám všem v rodině je jasné, jak se asi bude podle prognóz a konsolidačnímu úspornému balíčku vyvíjet. Ale o tom až někdy jindy a jinak. Nadešel novoroční večer a my, již opět v klidu a sami dva s manželem jsme si naladili v televizi ČT ART. A tím i předpokládanou pohodu, klid, a hlavně konečně kulturní zážitek, který jsme očekávali od uvedeného programu. Bylo to krásné, uklidňující, zážitkové, strhující. Byl vysílán živě novoroční koncert k zahájení Roku české hudby z Dvořákovy síně Rudolfina v Praze. Koncert uváděl a provázel slovem Marek Eben, který svým kultivovaným, přitom vtipným slovem zasvěcoval publikum do jednotlivých výstupů. Program byl sestaven převážně z děl našich hudebních velikánů – Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Oskara Nedbala, Leoše Janáčka, ale zazněla i nádherná Rapsodie v modrém Georga Gerswina. Dirigent Jakub Hrůša dokázal skvěle vést celý velký ansámbl České filharmonie. Však také patří k našim dirigentským špičkám. Úchvatné byly vstupy dvou sólistů – houslového virtuosa Jiřího Vodičky a klavírní virtuosky Olgy Kern. Při hudebních vystoupení těchto dvou umělců se přímo tajil dech. Znovu si v takových chvílích uvědomuji, jakých úžasných výkonů je člověk schopen a naopak, jakých hrubostí a nízkostí se ve srovnání s nimi někteří veřejně vystupující „umělci“ dopouštějí. Srovnání je nesrovnatelné, nemožné. Vím, jedná se o úplně jiný doušek, jiný obor ze světa kultury. Ale srovnatelná by měla být přece úroveň. A ta někde zcela a úplně chybí, prostě není. A je to! Jak jsem uvedla výše. Už se odvíjejí nové dny nastalého roku 2024. Někomu poklidně, někdo nastoupil opět do supícího vlaku povinností, chvatu, starostí. Je jenom a pouze na nás, jak moc si připustíme k tělu to okřídlené „nevidět, neslyšet, nemluvit!“ Je to skutečně jen na nás, abychom si mohli říct s úlevou – A je to! Ptáte se co? Ale však vy víte dobře! Tak jen šťastný a veselý a ve zdraví prožitý rok 2024.

Z Vysočiny zdraví srdečně vaše BOHUMILA SARNOVÁ