PETR ŽANTOVSKÝ
Dovolte mi, prosím, úvodem malou osobní vzpomínku.
Před bezmála čtvrtstoletím vyšel v Praze sborník s názvem Média a moc. Na jeho vydání se tehdy podílel i Syndikát novinářů ČR, který se tou dobou pokoušel zbavit nálepky obrodně-komunistické odkladovny pro vysloužilé kádry a získat či přisvojit si nějaký skutečný význam, jímž by zaujal a přilákal do svých řad skutečné novináře. Tedy nejen ty, které zapudila normalizační moc do kotelen, a oni se po návratu z nich se smutkem shledali se skutečností, že svět a žurnalistika v něm už došly takových změn, že je nesmírně těžké hledat si v nich své místo. Proto se uchýlili do funkcí, které pro ně byly po roce 1989 porůznu vytvořeny.
V těch syndikátních vydrželi necelou dekádu, během níž stačili prohospodařit nejen velký díl novinářské cechovní prestiže, ale i poměrně dost peněz. Proto byli na valné hromadě odvoláni a na jejich místa přišli novináři o generaci mladší.
Protože jsem byl jedním z těch nově příchozích, snažil jsem se využít své tehdejší možnosti (vedl jsem jedno z největších českých nakladatelství a vydávali jsme relativně velké množství faktografické a žurnalistické literatury) a přišel jsem s návrhem, aby se Syndikát novinářů podílel na pořádání veřejných diskusí a vydávání knižních sborníků zaměřených na určitá, dobově rezonující neuralgická témata.
Nápad byl přijat souhlasně; nejprve vyšel sborník Česká xenofobie – v kontextu migrační krize dnešní Evropy a světa je namnoze aktuální dodnes, a vzápětí poté řečený sborník Média a moc.
Tato poměrně obšírná publikace (cca 30 autorů) přinesla názory zástupců rozličných profesí – ekonomů, filosofů, sociologů, historiků, psychologů, literárních vědců, duchovních – i samotných politiků a novinářů, na to, co si představují pod pojmem média a moc. Pochopitelně bylo spektrum odpovědí velice rozmanité, nejen podle profese, ale i letory a často také světonázorové orientace daného respondenta.
Shodovali se však na jednom, a to bylo, myslím, hlavní poselství té publikace: média a moc by měly být přísně oddělenými sloupy, podpírajícími současnou společnost a spoluvytvářejícími důvěryhodné podloží pro společnou budoucnost.
Kniha se tak stala jedinečným svědectvím o své době a o – nebojím se toho slova – vysoké demokratičnosti a pluralitnosti názorů, které se střetly ve vzájemné konfrontaci, ale také, což je hlavní, ve snaze o vzájemné porozumění jedněch druhým. Což svědčilo mimochodem i o poměrně slušné kultuře příslušníků jistých elitních profesí, které za minulého režimu bývaly nejvíce zanedbávány, a zde prokázaly, jak rychle se dokázaly rehabilitovat a ožít.
Byl jsem tehdy velmi pyšný na to, že Syndikát novinářů jako organizace sdružující členy mediálního cechu, je u toho. Že se hlásí k přesvědčení, že moc ve státě, její demokratické instituce, tu nejsou jako zástupný terč pro osobní ambice novinářů, a novináři že by zároveň neměli být prodlouženými chapadly moci, vytrubujícími do světa její zájmy bez ohledu na zájmy veřejnosti, občanů.
Mezitím uběhlo už oněch pětadvacet let.
Na jejich počátku jsme si namnoze slibovali, že touto dobou budeme dál ve všech směrech, nejen v ekonomice, sociální oblasti či kultuře, ale především ve sféře, kterou bychom nazvali „občanskou gramotností“. Rozumějme pod tímto pojmem společné a zřetelné pochopení smyslu demokratických institucí, jejich postavení ve společnosti a významu pro její zdravý vývoj. Přičemž těmito institucemi nejsou jen ony tři druhy mocí, vybavené nějakou formou volebního mandátu – tedy moc exekutivní, zákonodárná a soudní. Patří k nim nepochybně i takové fenomény společenského života, jako jsou média.
Teď nemám na mysli mediální instituce ve smyslu konkrétních vydavatelských či broadcastingových aktivit či vlastnických vztahů. Teď mám na mysli samotný obsah pojmu žurnalistika, tedy činnost směřující k reflexi, často i kritické reflexi světa kolem nás. Žurnalistika má zprostředkovávat fakta a případně nabízet portfolio možných úhlů pohledu na ně. Nemá fakta „vytvářet“, „modelovat“, zkreslovat. Má svět odrážet, zachycovat, zobrazovat. Jedině v takovém případě budou média plnit správně svou historickou roli a nestanou se nástrojem a hlásnou troubou moci nebo subjektů o moc usilujících.
Toto zdánlivě samozřejmé konstatování nalezlo své vyjádření i v etickém kodexu Syndikátu novinářů. Stojí za to z něj ocitovat podstatné pasáže článku 1., vyjadřující smysl a postavení žurnalistiky ve společnosti:
„Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práva svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti. Novinář je proto povinen:
- zveřejňovat jen informace, jejichž původ je znám, nebo v opačném případě je doprovodit nezbytnými výhradami,
- respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, vyhledávat informace, které slouží všeobecnému zájmu, i přes překážky,
- dbát na rozlišování faktů od osobních názorů,
- neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti,
- nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat,
- odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace.“
Po mnoha letech zde stojíme v rozpacích a klademe si otázku: Zdá se to jen některým vybraným z nás, nebo je pravdou, že novináři a média neplní to, co si sami vetkli do svého kodexu?
Proč objektivní, nestrannou a nezávislou žurnalistiku namnoze nahrazuje evidentní, často až prvoplánová propaganda, prosazující jednostranné a často dobře čitelné zájmy nějakých více či méně politických zadavatelů?
A je tedy tuto veřejnou produkci nějakých zájmových sdělení ještě vůbec možné nazývat žurnalistikou?
A možná nejkardinálnější otázkou je tato: Chce-li či má-li novinářství být činností zobrazující fakta, a to bez ohledu na to, jaká jsou a zda někomu ladí nebo neladí do jeho názorů či zájmů, jak je možné, že se v dnešní době tolik novinářů propůjčuje k činnosti právě opačné: zakrývání faktů a ostrakizování těch, kdo je chtějí zveřejňovat?
Proč novináři zakládají – s prominutím – špiclovací weby typu Hlídací pes, Neovlivní, Forum24 – dříve Svobodné fórum atd., mezi jejichž podstatné aktivity patří sledování a ostrakizace „nežádoucích“ mediálních aktivit, sestavování seznamů jejich autorů, tvůrců, šiřitelů atd.?
A proč se nakonec novináři nijak nebrání snaze mocenských orgánů ustavit nové formy cenzury sledující politické zájmy prostřednictvím zužování prostoru svobody slova a médií?
Odpověď se nabízí prostá, ale zdrcující: novináři na cestě od předlistopadové propagandy, přes pětatřicet let hledání smyslu demokracie a jejích institucí a procedur, dospěli opět k tomu, že provozují nebo podporují propagandu, a není už podstatné, zda z přesvědčení, ze zištných – finančních či kariérních důvodů, nebo jen z hlouposti.
Na výsledku to nic nemění.
Jestliže před bezmála pětadvaceti lety reprezentant mediálního cechu – Syndikát novinářů – pomáhal klást tu nejdůležitější otázku, tedy jaký má být vztah mezi médii a mocí, aby prospíval zdravému vývoji společnosti, dnes tentýž Syndikát novinářů najdeme v soupisech organizací podílejících se více či méně bezprostředně na potlačování svobody slova a podlézání moci.
To je ale, jak se mi k mé velké lítosti jeví – jen zhuštěný obraz celkového stavu světa, v němž dnes žijeme.