LUDVÍK DIVIŠ

Nedávno jsme si mohli připomenout takové polozapomenuté, ale velmi poučné výročí. Dne 5. 12. 1933 byl ratifikován 21. dodatek Ústavy Spojených států, kterým byl kompletně zrušen dřívější ústavní dodatek č. 18.

Americká ústava je dosti rigidní, každý dodatek musí kvalifikovanou většinou schválit nejen Kongres, ale i zákonodárné sbory tří čtvrtin států Unie. Výše zmíněná ratifikace je pak dodnes jediným případem, kdy byl jedním dodatkem zrušen dodatek jiný – a ono to byla taky celé jedna velká ostuda.

Pojďme si spolu zavzpomínat a a trochu se nad tím vším zamyslet.

Varování: V tomto článku jsou používány literární figury jako nadsázka, ironie a sarkasmus. Pokud berete všechno doslova, raději jej nečtěte.

Schválení ústavního dodatku číslo 18. předcházel v Americe dlouhý boj. Svá kopí v něm lámala „Ženská křesťanská unie pro střídmost“, „Liga proti nálevnám“ a řada dalších, převážně náboženských organizací. Hlavním nepřítelem byl pak „Démon alkohol“ a především jeho producenti a konzumenti.

Když v létech 1914–1918 (světe, div se) konzumace alkoholu ještě narostla, nahnalo to prohibičníkům vodu na mlýn a 16. 1. 1919 byl ratifikován onen výše zmíněný ústavní dodatek č. 18. Ten zakazoval výrobu a prodej alkoholu na celém území USA s nepatrnými výjimkami, jako např. mešní víno.

A teď si tipněte (nebo zalistujte historií): Povedlo se moralistům ohavnou neřest vymýtit? Ale houby! Velmi frekventovanými se staly hraniční přechody do Kanady a Mexika (vzpomeňte na chudáka švícka z Pyšné princezny) a na významnou ex-teritoriální špiritusku USA povýšila chuděrka Kuba. Tam se plavili zpíjet (a nejen to, ale to by vydalo na další článek) ti bohatší.

Ani domácí pijáci se ovšem nedali. Mezi léty 1919 a 1933 vzrostl počet nelegálních barů a palíren třikrát, a nejen to. Na pašování a nelegální výrobě alkoholu vyrostla a zbohatla celá generace mafiánů v čele se slavným Al Caponem, kteří pak později hbitě rozšířili své podnikání na další obory.

K tomu přidejte neskutečné pokrytectví a dvojí morálku – pronikavě literárně zpracovanou např. E. Hemingwayem a D. Hammettem – a na konec jsme si ponechali podstatný propad daňových výnosů. Ty pak za „Velké deprese“ stát začaly bolet tak, že to většinu politiků nakonec přivedlo k rozumu.

Podobné zákony se jeden čas zkoušely i v Kanadě, ve Finsku a později v Sovětském svazu. Všude to dopadlo víceméně stejně a zarputilí prohibičníci museli nakonec vycouvat.

Na tomto místě stojí za to připomenout pár dalších moralistních projektů, které notoricky váznou na mělčinách licoměrnosti a dvojí morálky. Za všechny jmenujme alespoň nekonečnou válku proti drogám a boj za zákaz potratů.

Ne, nechystám se rozdávat jointy a potratové pilulky zdarma na základních školách, i když mě z toho nejméně jeden křesťanský fundamentalista jistě obviní. Pouze konstatuji, že tenhle typ problémů má hluboké sociální kořeny.

Ono je opravdu těžké vymýtit drogy v neoliberálním světě, který je pro dolních x milionů tak tvrdý, že je každá sebelacinější iluze příjemnější než realita života.

To samé samozřejmě platí pro hazard, náboženské sekty a vše z tohoto soudku, včetně již zmíněného alkoholu. Ono je opravdu těžké vymýtit potraty ve světě, kde je svobodná matka leckde dodnes páriou a kde je neplánované potomstvo pro mnohé rodiny cestou do beznadějné chudoby. Hrozně zajímavé je, že počet petic za zákaz potratů a podobných akcí značně převyšuje počet azylů pro svobodné matky. Já vím, to první vyjde o hodně levněji…

Nelze to nezmínit. Jinak dobří a laskaví občané Spojených států jsou na tyhle extrémy zvláště chytlaví. Občas jim něco přeskočí v hlavě, zasekne se tam nějaká ta Velká a Krásná Pravda, kterou se cítí vyvoleni šířit, nu a pak s ní mlátí kolem sebe, dokud jim nedojde dech a munice, nejpozději obojí.

Důvody bych hledal v jejich minulosti.

Kromě všemožných avanturistů se tehdy přes Velkou louži vydaly také zástupy náboženských blouznivců, které doma jejich okolí vyštípalo.

Někdy se, ostatně, tomu jejich okolí ani nedivím. Jedna věc je totiž modlit se ve svém kostele po svém a věc druhá, velmi rozdílná, je všechny ostatní kostely prohlásit za semeniště ďábelské modloslužby. A ona těm blouznivcům ta přemrštěná horlivost pro Jedinou Pravdu zůstala i za tou louží. Ještě si ani pořádně nevydechli po útěku z Evropy a už se v Salemu v Massechussetts s vervou pustili do vlastních čarodějnic.

Společného jmenovatele všech těchto moralistických nezdarů překrásně vystihl slavný sociolog Max Weber, který začal rozlišovat mezi etikou smýšlení a etikou zodpovědnosti.

O tomhle rozdílu jsem se, mimochodem, dočetl na blogu Miroslava Macka. Odstup Satane pravičácká a ať mu kotel v pekle dobře roztápějí špinavými penězi ze „zlatých devadesátek“, ale občas má ten člověk zajímavé postřehy.

Přísně vzato by vlastně nemělo být nic divného na tom, že jeden mazaný kapitalista dokáže prokouknout jiného vykutáleného buržuje, to jen my laskaví a dobráčtí levičáci se necháme napálit kdejakým šíbrem, ale zpět k věci.

Etika smýšlení je nekompromisní. Nepřihneš si. Přikázání v imperativu. Alkohol je špatnost, zakažme ho a potírejme.

Etika zodpovědnosti se naproti tomu snaží domyslet i vedlejší a zhusta nechtěné efekty takového zákazu. Těmi mohou být kupříkladu nárůst pokrytectví, bujení šedé ekonomiky či nevynutitelnost zákonů za nejbližším hraničním přechodem.

Některé věci prostě do lidí pendrekem nenatlučete. Pokud pak negativní důsledky převažují, je rozumnější si na nekompromisní mýcení díla ďáblova nechat zajít chuť.

A jak jsme na tom dnes? Nic moc. I dnes srší z – dnes převážně již virtuálních – kazatelen oheň a síra na zplozence ďáblovy, jen kulisy a kostýmy se trochu změnily, přibylo pár nových témat a trošičku se uhladil slovník. Pár příkladů za všechny.

Nedávno mi jeden italský známý říkal o návrhu, který zní opravdu šíleně. Že prý se mají slova jako „buzna“ zcela vypustit ze všech nových vydání slovníků.

No já nevím. Možná se dnešní sluníčka opravdu učí sprostá slova ze slovníků a vypisují si je podle počtu hvězdiček. Vlastně bych se tomu ani nedivil. Naše generace ale tyhle výrazy zpravidla pochytila od starších spolužáků a pak by takováto opatření byla naprosto neúčinná. A vůbec! Co staré slovníky, které politicky nekorektní slova ještě obsahují? Budeme je muset odevzdat ke spálení, jako onehdy mistr Matěj z Janova kacířské spisy Viklefovy? (Asi to už nebude na arcibiskupství ale na nějaké progresivní neziskovce.) A když si je někdo ponechá tajně na půdě? Budou vizitace, jako ta Koniášova u myslivce Machovce v Jiráskově Temnu? Kolik pak takové slovníky budou stát na černém trhu?

Dál raději nedomýšlet, doufejme, že můj italský známý trochu nadsazoval, jistý bych si ale úplně nebyl.

Nebo vzpomeňme na zapálené ekologické aktivisty. Zelený úděl a čistá energie teď hned. Ohledy na fyzikální ani ekonomické zákony se neberou, konfigurace stávajících přenosových sítí či léta inženýrských zkušeností nezajímají.

Kdo má pochybnosti či kritické připomínky, toho si dávno i s chlupama koupili ropáci a uhlobaroni, nebo je rovnou zatvrzelý fašoun. A taky, a to je ještě horší, žádné ohledy na dolních x milionů, kteří na ekologičtější auta prostě nemají. Ti ať si zřejmě chodí pěšky a děti si k doktorovi vzdálenému kdovíkolik kilometrů vozí, jak chtějí.

Řeč je především o chudším venkově, na jihu Francie například, a ještě se divte, že tam tolik hlasů sbírá madamme Le Pen. Správný intelektuál se ovšem, jak známo, nějakými nízkými fakty zmást nenechá.

Nemusí to skončit zdaleka jen drobnými bitkami radikálních aktivistů s pořádkovými silami. Vezměme si třeba Svatou zemi. K té se hlásí tři velká světová náboženství. V každém z nich je žel odjakživa dostatek naivních duší, které slepě věří, že ten kousek země patří jim a jenom jim, ba od samého pánaboha dán. Ti ostatní se tam pak pochopitelně mohou tak maximálně trpět, když přijdou coby pokorní poutníci. S jinověrci žádné kompromisy! Jako třešnička navrch pak přišly moderní nacionalismy.

Žádný div, že v tomhle koutku světa bylo odjakživa hodně těsno. Džihády stíhaly křížové výpravy a naopak, a tak dál až po všechny moderní války.

Naivní laik by si mohl myslet, že pokud je ta země doopravdy svatá, tak tedy patří samému Pánubohu. Ostatním by pak příslušelo sekat dobrotu a chovat se tam podle Jeho svatých přikázání, „Nezabiješ!“ a „Nepokradeš!“ počínaje.

Přesně tak to, bohužel, v reálném životě nefunguje a zbrojní firmy si dále mastí kapsy.

Kdysi jsem si moc přál, se do Svaté země jednou podívat, poslední dobou mě to ale nějak přešlo. Už je to tam až příliš napité krví a slzami a načichlé střelným prachem.

Coby hodně hořkou tečku jsem si nechal konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, který se už táhne skoro dva roky. Posvátné principy svobody a demokracie budeme bránit – do posledního Ukrajince pochopitelně. Sveřepé odhodlání většiny západních politiků už mi doopravdy začíná zavánět zavilostí prohibičníků.

Neobhajuji žádnou válku, vůbec žádnou a ani náhodou! Jen skromně připomínám, že konflikty, které jsou vedeny za „posvátné principy“, obvykle plní válečné hřbitovy (a kapsy magnátů zbrojního průmyslu) mnohem rychleji, než tak činí běžné války kořistnické, o místních prestižních šarvátkách novodobých kmenových náčelníků ani nemluvě.

Uvedu dva extrémní příklady zaslepenosti, jeden absurdní a druhý mrazivý.

Našli se tací, kteří svobodu a demokracii na Ukrajině bránili tak, že ruská vejce přejmenovali na vejce ukrajinská. Větší pitomost si těžko představit. Tak především ruská vejce v samotném Rusku vůbec neznají, leda tak salát „Olivier“, vynalezený francouzským hoteliérem, kterému „ruský salát“ říkají pro změnu Španělé. Ve Francii a v dalších evropských zemích vejce „na ruský způsob“ sice znají, ta ale vypadají úplně jinak než ta naše. Konkrétně jsou to půlky vajec natvrdo s různými náplněmi, navrch se často dává trochu kaviáru. Nu a to naše československé „ruské vejce“, to vymyslel až v padesátých létech 20. stol. vedoucí slavného pražského automatu Koruna.

Podtrženo a sečteno, hrozná smůla, ale žádný Putinův agent ani ruský troll (opět) dopaden nebyl. Našlo se jen pár rozzuřených býků, kteří už pro červený hadr nevidí toreadora.

Příkladem mrazivým jsou výroky některých českých politiků, již od časů Jednoty zelenohorské papežštějších než sám papež.

Někteří vyzývají ke zrušení Zakládajícího aktu Rusko – NATO, čímž by se otevřela možnost rozmístění jaderných zbraní na území České republiky, jiní dokonce prohlašují, že jaderná válka s Ruskem by byla bojem za svobodu!Asi má na mysli svobodu těch pár vyvolených zůstat pár let sedět v bunkru – a těm by moc dobře taky nebylo.

Jména ani uvádět nebudu, každý si je může vygůglit. „Kéž nás pámbů při zdravým rozoumku zachovati ráčil“, říkával žertem náš starý dějepisář, když jsme moc blbli. Snad ve jménu „posvátných principů“ nevyhodí celou planetu do povětří.

„Lhali ti, ďábel není vládce hmoty, ďábel je troufalost ducha, víra bez úsměvu, pravda, kterou nikdy nezachvátí pochyby. Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde a jde neustále tam, odkud přišel“, říká Vilém z Baskervilu slepému fanatikovi Jorgemu z Burgosu, jsme v poslední kapitole slavného Ecova románu Jméno růže.

O pár stránek dál pak Vilém poučuje svého žáka: „Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.“

Pozadím rozhovoru je hořící knihovna, největší v křesťanském světě, působivý to symbol zmaru skutečné moudrosti.

Nejvyšší čas k hlubokému zamyšlení, řekl bych. Ve všech stínech číhají budoucí Al Caponeové a zlomyslně si mnou ruce. Neústupnost fanatiků pravdy a mravní čistoty jim slibuje ty nejtučnější kšefty.

A pak ještě to permanentní vtíravé podezření, že se praporem „svatých pravd“ často mává jen kvůli odvedení pozornosti od problémů jiných a daleko závažnějších…