PETR SAK

Sociálno je výsek skutečnosti, který vzniká interakcí lidí a jejich aktivitou a aktivitou sociálních entit se neustále modifikuje a reprodukuje. Abstraktní pojem sociálno je konkretizován sociálními jevy, které ho tvoří a jejichž prostřednictvím je poznáváno. Podstata sociální skutečnosti se projevuje prostřednictvím jevů .

Sociálno je strukturováno podle řady znaků a jedním z těchto znaků je normalita. Jedna dimenze sociálna jsou jevy na ose normalita – sociální deviace – sociální patologie. Ovšem tyto fenomény mají dvojí charakter, primárně objektivně existují bez hodnotícího atributu, který je následně vřadí na osu normalita-deviace. Tedy primárně vznikají mimo systém normality dané sociální entity.

Souběžně se vynořuje druhá – hodnotící dimenze, v níž subjekty sociální jev hodnotí a zařazují na škálu normalita – sociální deviace a sociální patologie.

Paralelně vznikají párově dva druhy sociálních jevů, jeden existující reálně v sociální skutečnosti a druhý subjektivní, produkt hodnocení daného jevu subjektem. První dimenze objektivních sociálních jevů existuje reálně ve všech entitách, avšak po přiřazení hodnotícího atributu se v jednotlivých sociálních entitách zařazuje odlišně. Např. mnohoženství je objektivní sociální jev, který je však v různých společnostech hodnocen odlišně.

I když hodnocení jevu člověkem probíhá zdánlivě svobodně, jeho hodnotící volba je přednastavena v procesu jeho socializace a sociálního zrání. Jeho hodnocení je kompromisem mezi psychosociální jedinečností a dosavadním formativním působením společnosti. Hodnocením mnohoženství jako normální bude silně korelovat s příslušnosti k islámu, křesťané budou preferovat jeho zařazení mimo normalitu.

Mezi oběma dimenzemi je vzájemná souvislost. Čím četnější reálný jev, tím je větší tlak na jeho hodnocení ve směru k normalitě a naopak čím je silnější hodnocení jevu jako normální, tím snáze jev ve společnosti expanduje.

Příkladem mohou být svobodné matky, což byl jev ještě před pár generacemi jednoznačně mimo normalitu, zatímco v současnosti se již více dětí rodí nesezdaným matkám. Těžko bychom dnes hledali to, co dříve bylo běžné, že rodina, včetně matky, těhotnou dceru zavrhla.

Pojetí sociální deviace a sociální patologie je ve vědních disciplínách diferencovaně vymezována a rozdíly jsou i v rámci jedné disciplíny. V každém případě se však vymezení těchto pojmů odvíjí od vymezení normality. Teprve, když se domluvíme, co je a co není normální, můžeme postoupit a mluvit o deviaci či patologii.

Rozšířená jsou statistické či kulturní pojetí normality. Statistické pojetí chápe jako normální ty jevy, které jsou ve společnosti většinové nebo alespoň rozšířené u velké části populace. Kulturní pojetí staví na tom, že jev je součástí dané kultury. Obě tyto pojetí mají své přednosti i problémy.

S rostoucí planetarizací a globalizací lidstva vystupuje do popředí nutnost hledání kritérií normality, která přesahují jednotlivé společnosti, kultury a náboženství. V době kolonizace bylo pragmatickou ideologií dělení lidí na kulturní Evropany a nekulturní barbary. Toto pojetí však pomocí filozofů a antropologů Evropa překonala, bohužel ne navždy.

S proměnou kolonialismu na neokolonialismus přichází západní civilizace s ideologií univerzálních lidských práv a západní demokracie. Zatímco ve vlastní západní civilizaci se demokracie stává postdemokracií, jiným společnostem je západní demokracie a lidská práva implementována pomocí bomb, raket, statisíců mrtvých a rozvrácených celých států.

Základní lidské právo-právo na život, se v tomto naplňování lidských práv kamsi vytratilo.

Ze zabíjení představitelů států (Caucescu, Kaddáfí, Husajn) se stal morbidní rituál, který v informační společnosti sledují na obrazovkách a monitorech stamiliony lidí po celé planetě. Není to snad návrat k lidským obětem starých civilizací, v nichž kněz rituálně vyrval oběti za živa srdce z těla a ještě tlukoucí ukazoval davu, který prožívanou emocí naplňoval magický rituál energií.

Přidanou hodnotou moderní verze rituálu bylo projevované nadšení Hillary Clintonové ze způsobu smrti Kaddáfího umučením. Tento způsob realizace lidských práv a demokracie západní civilizací patří k tomu nejhoršímu v lidské historii, zvláště v kontextu zkušeností z 2. světové války.

Největší odpovědnost nesou USA, dále Velká Británie, ale i Francie. Avšak ani Česká republika není zcela bez viny v důsledku „humanitárního bombardování“ svého prezidenta a vtažením do bombardování Jugoslávie povolením přeletu bombardérů NATO.

V posledních letech se plíživě objevil v souvislosti s lidskými právy, a tedy s normalitou, nový fenomén a to duální systém v návaznosti na sociální prostor, v němž se sledované objekty nacházejí.

V Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu, ale i v jiných zemích masové zabíjení vojáky NATO či jejich žoldáky nevadí, pokud tatáž populace však před naším zabíjením prchá ze své vlasti do Evropy, během této cesty, např. plavby po Středozemním moři dojde k tajemné transmutaci a náhle se z objektů našeho zabíjení bez lidských práv stanou objekty, kterým jsou přiřazována všechna možná lidská práva, a je vyvíjen velký tlak k poskytování těchto práv.

Zvláště agilní a extrémistické jsou v tomto směru neziskové organizace, pro které v humanistickém procitnutí není pro transmutované uprchlíky nic dost dobré. Pokud se jim nedaří uprchlíkům zajistit „maximální konzumaci lidských práv“, dostávají se do stavu frustrace, kterou řeší agresí.

Objektem agrese nejsou však ti, po jejichž leteckém útoku na afgánskou svatbu zůstalo přes sto mrtvých, ani ti, kteří od počítače v USA každoročně zabijí pomocí dronů na území cizích států kolem 1200 lidí, což je více než je obětí teroristických útoků v Evropě za posledních patnáct let, ani ti, před jejichž bombami migranti prchají.

Objektem agrese neziskových organizací je české obyvatelstvo, které sice není odpovědné za vzniklou situaci statisíců a milionů lidí na Středním východě, ale neztotožňuje se s názory neziskovek – profesionálních účastníků problému. Češi jsou napadáni z rasismu, xenofobie, agresivity, nehumanity, primitivizmu, čecháčkovství. Češi přitom nebyli nikdy kolonizátory, nevedli vojenskou agresi vůči jiným zemím a lze říci, že až do účasti ve vojenských misích v rámci NATO, čeští vojáci v moderní historii nezabili jediného člověka v jiné zemi.

Odbočkou k aktuálnímu problému prosazování západní normality v jiných zemích, v jiné kultuře, v jiném civilizačním okruhu jsem chtěl ilustrovat, k jakým důsledkům takováto nekompetentní a agresivní snaha vede. Je nepřijatelné prosazovat v jiné společnosti, jiné kultuře, vlastní normy a hodnoty, tím méně silou.

Jestliže existují lidská práva pro jedince, práva pro zvířata a v některých zemích ústavně zakotvena práva přírody, také by měla existovat práva sociální entity (společnosti, etnika), především právo na svobodný, autonomní, autentický vývoj.

I přes tento požadavek na práva sociální entity současně vyzdvihuji, že současný stupeň vývoje lidské civilizace vyžaduje utváření systému hodnot a norem chování, tedy normality, přesahující státy, náboženství, kultury, společnosti, tedy planetárního rozměru.

V oblasti práva ke kodifikaci určitého souboru právních norem došlo v mezinárodním právu. Ovšem dodržování těchto právních norem je značně problematické, jeho dodržování je odvislé od moci, od síly subjektu. Kdyby mezinárodní právo platilo, kolik by už muselo být „norimberských procesů“ a tribunál ke zločinům proti míru by musel zasedat permanentně.

Planetární hodnotový systém a systém chování lidské civilizace se musí utvářet spontánně jako postupně se rozšiřující průnik jednotlivých náboženských, kulturních a civilizačních systémů.

Minimálně do renesance byla kultura v Evropě postavena na základech náboženství. Jako ilustraci mechanismu utváření planetární normality uvádím normu z biblického Desatera, která zní jednoznačně: „Nezabiješ“. Tato norma je pilířem morálky jak judaismu, tak křesťanství.

Další dvě velká světová náboženství a z nich odvozené kultury buddhismus a hinduismus jsou možná ještě radikálnější požadavkem úcty k životu a k živým tvorům. Zde je tedy onen průsečík kultur a náboženství a v něm se nacházející norma „nezabiješ a respekt k živému“, která by se mohla stát krystalizačním bodem utváření planetární normality.

Infosféra, jako prvotní dimenze planetární civilizace již existuje a byť sporadicky a často problematicky se objevuje planetární člověk . Je proto logické, aby se konzistentně k planetárnímu člověku utvářel planetární systém hodnot a norem chování.

Z čeho vycházet při hledání planetární normality? Statistické pojetí je problematické i v rámci jedné společnosti. Jestliže velká část či dokonce většina populace kouří, nelze tento jev, který patří mezi sebepoškozování, v důsledcích vedoucí k plíživé sebevraždě, vnímat v rámci normality.

Také normalita definovaná součástí dané kultury je problematická a v planetárním rozměru již zcela nepoužitelná. Antisemitismus, křišťálová noc a pogromy na židy byly součástí nejen německé kultury, ale celé řady dalších s oporou v římskokatolické církvi. Také kamenování žen podle šárii je součástí islámské kultury.

Planetární normalita, systém norem chování a hodnot, její ontický základ musí být někde jinde. Tuto novou normalitu vnímám jako evoluční normalitu. To, znamená, že je spojena s vývojovou linií lidské civilizace.

Tato linie počíná v minulosti, kdy se biologické snoubilo a přetvářelo v sociálno a směřuje k budoucímu vrcholu, dle Teilarda de Chardin k bodu omega. Z této evoluční linie se normalita transformovala podle konkrétních podmínek do jednotlivých společností, kultur a civilizací a vznikl tak, jak je v evoluci běžné, roj odlišných systémů, které jsou součástí „evolučního konkurzu“.

Tato rozmanitost byla výhodou pro lidskou civilizaci jako takovou, dnes však nastaly na planetě podmínky, které vyžadují v oblasti normality změnu směru od evoluční divergence ke konvergenci.

V jakém vztahu je tento proces ke změnám světového řadu? Po bipolaritě, důsledku 2. světové války a monopolárním uspořádání světa jako důsledku rozpadu socialistického společenství, se zdá, že svět směřuje k multipolárnímu světu, bez jednoznačného diktátu velmocí. Doplňovat mocenskou pluralitu konvergencí systému norem a hodnot představuje ideální komplementaritu.

Při hodnocení jevů na ose evoluční normality vycházím z hodnocení jakou má jev oporu v dřívějších evolučních etapách a jak napomáhá ve směru evolučního cíle. To, co nesplňuje tato kritéria hodnocení, se nachází mimo sociální normalitu, v pásmu sociální deviace či sociální patologie.

Řada jevů, která se v posledním desetiletí objevila v západní civilizaci a která jsou chybně shrnována pod obecnou nálepku neomarxismu, mají jednoznačně deviantní a patologický charakter. Jejich prorůstání západními společnostmi a zaujímání významných pozic ve společnosti lidmi, kteří tuto deviaci prosazují, ukazuje, že západní společnosti jsou nemocné a jejich budoucnost je nejistá a problematická.

Vraťme se však k normalitě, deviaci a patologii v rámci jednoho společenského systému. Normalita jako strukturovaný a dynamický systém sociálních norem chování, provázaný s hodnotovým systémem společnosti je subsystémem v rámci společenského systému. Vzhledem k této pozici jako prvku systému je normalita propojena s dalšími subsystémy společnosti, intervenuje do jejich vývoje a sama je jimi ovlivněna. Prvoplánově však není derivátem státních institucí a formální regulace.

Jednotlivé normy a normalita jako celek je utvářena chováním a myšlením lidí, přesto však probíhá mezi systémem normality a společenskými subsystémy, interakce. Normalita není plošně homogenní, ale v sociálním prostoru jednotlivé normy oscilují podle sociálně demografických znaků mezi společenskou střední hodnotou a tato diferenciace je základnou následné dynamiky sociálních norem, pokud ve společnosti se pro tuto změnu vytvoří podmínky.

Společenská normalita dostává svojí generační podobu v procesu socializace a individuální podobu v procesu sociálního zrání, které probíhá v individuálním sociálním poli každého jedince.

Ať se jedná o jev, podnět sebevzdálenější či z bezprostředního okolí stává se součástí konkrétního sociálního pole a na příslušného jedince působí v syntéze s ostatními prvky sociálního pole a synergicky jako celek. Proto s proměnami sociálního pole dochází k proměnám normality. V pubertě se mění pozice jednotlivých prvků v sociálním poli a to má vliv na sociální zrání a na aktuální normalitu jedince.

Ve věku digitálních technologií, kyberprostoru a virtuální reality se uvedené procesy socializace, sociálního zrání i výchovy mění a komplikují. Dochází k digitalizaci sociálního pole s prozatím nejasnými důsledky.

Normalita v kyberprostoru v elektronickém prostoru je jiná než v přirozeném prostoru, což bývá podpořeno falešnou normalitou. To, co je normální v komunikaci v kyberprostoru není normální v přirozeném časoprostoru, což však neznamená, že normalita virtuální reality neintervenuje do přirozeného prostoru.

Tato intervence se nejdříve promítá do jazyka a jazykových dovedností. Jazyk se stává stručný, jednoduchý a do určité míry lze říci i primitivní. Dovednost, která se nerozvíjí, atrofuje, a to se nyní děje s jazykem u celých generací. Nemění se pouze vyjadřovací schopnosti, ale také schopnost udržet pozornost u složitějších vět a textů. Někteří odborníci dokonce hovoří o ztrátě čtenářské gramotnosti, tedy neschopnosti porozumět čtenému textu. Ovšem jazyk, psaný i mluvený text ovlivňuje také inteligenci, zvláště v jejích prvních vývojových fázích. Lev S.Vygotskij i Jean Piaget vidí jazyk jako základní předpoklad pro rozvoj rané inteligence. Nejen inteligence, ale také sociálno je do značné míry produktem vzniku a rozvoje řeči u člověka.

Z těchto předpokladů lze vyvodit hypotézu, že digitalizace sociálního pole, člověka a sociálna povedou k proměnám jazyka a komunikace a odvozeně sociálna a normality.

Tento společenský proces bude doprovázen rozvojem a implementací robotizace a umělé inteligence, která bude vytěsňovat člověka z pracovního procesu. Nastane historicky a evolučně nová situace, protože od úsvitu lidských dějin člověk vždy pracoval, což stimulovalo vývoj mozku, řeči a sociálna. Pokud tato vývojová varianta nastane, můžeme očekávat výrazné proměny nejen normality, ale také sociálna.

Každá společnost je jedinečná svou strukturou a historií a ta se promítá do jejího systému normality, způsobu jejich proměn a dynamiky. Současnost charakterizuje utváření nového typu sociálna, v němž oproti minulosti je stále více utvářená funkce a pozice společnosti jako subsystému planetární civilizace. Proto i do normality a procesů jejich utváření se promítá tato skutečnost.

Nejen v „období socialismu“, ale v průběhu celého 20. století se ze společnosti vytrácela křesťanská morálka a po listopadovém převratu byly zamítnuty také hodnoty a normy socialistické společnosti.

V průběhu devadesátých let, zvláště pro socializující mladou generaci, radikálně klesl vliv jak duchovních a náboženských směrů, tak sekulárních ideových směrů. Tato mládež byla také sociálním médiem modifikace hodnotového systému společnosti.

Oproti osmdesátým létům především klesl význam sociálních hodnot a stoupl význam hodnoty „majetek“.

„Odcházející systémy“ hodnot a norem nebyly nahrazeny jiným systémem. Vládnoucí ideologií se vztahem k normám a hodnotám se stal neoliberalizmus, jehož dominantní hodnotou je majetek, individualita, svoboda a právo člověka získávat majetek jakýmkoliv způsobem (špinavé peníze neexistují).

Společnost v současnosti začínají ovládat dvě generace, normalizační generace, kterou charakterizuje pragmatičnost a sociální adaptabilita a transformační generace, kterou charakterizuje postupná socializace a sociální zrání ve dvou systémech norem a hodnot. Generace získává svůj název, stejně jako svéráz, ve fázi svého utváření jako mládež. Tedy se jedná o normalizační generaci mládeže a o transformační generaci mládeže.

Generační specifičnost se promítla nejen do jejich „generačního svérazu“, ale jejich prostřednictvím se stává součástí společnosti.

Výchova a socializace jednak stimuluje a pomáhá k prosazení se určitých jevů a potlačuje, různými formami nátlaku jiné jevy. Od devadesátých let výrazně oslabily obě výchovné a socializační složky působení.

„Socializační lis“, z jedné strany pozitivní tažení k žádoucímu, z druhé strany tlak k odmítání nežádoucího se uvolnil a mladá generace se pohybuje ke stavu jakési „beznormovosti a bezhodnotovosti“ ve smyslu předchozích hodnot společnosti. To, co určuje její chování a život je hédonismus a konzum.

Jejím výrazným axiomem je svoboda jako stav bez jakýchkoliv limitů daných sociálními normami. Proto hrdinkami jsou Pussy riot, jejichž formou politické aktivity je strkání zmrzlého kuřete do vaginy v obchodním centru a souložení na veřejnosti, včetně těhotné v osmém měsíci, či znásilňování muslimky Ježíšem na divadelní scéně a vyndavání vlajky z vagíny.

Jestliže budou reprezentanti této svobody důslední, přestanou zastavovat na křižovatce na červenou, protože to je omezování jejich svobody a také represe vůči vrahům jsou omezením svobody zabíjet.

Oproti předchozímu režimu se uvolnil „socializační tlak“. Čím silnější formativní tlak na sociální entitu, tím je homogennější ve vztahu k sociálním normám a hodnotám a obecně k normalitě. Po výcviku americké námořní pěchoty bychom pravděpodobně velké diference mezi členy entity asi nenašli.

Opačně v naší společnosti po uvolnění socialistického socializačního tlaku a nástupu neoliberalismu vznikly podmínky k diferencované socializaci. Z hlediska zvnitřnění sociálních norem a hodnot, tedy normality mladou generací, nastala společensky mimořádná situace daná oslabením až absencí systému norem a současně společenské zpochybnění sociálních norem a v souhrnu normality, jako něčeho co je protikladné svobodě.

Vzhledem k diferencovanosti sociálních polí a sociálního zrání a uvolnění socializačního tlaku je dalším generačním fenoménem diferenciace zvnitřněné normality.

Vedle generačního trendu k hédonismu, konzumu a „beznormovosti“ pod vlivem „svobody“, dochází k alternativním socializacím a sociálnímu zrání, které se od trendového většinového liší až k jeho protikladu.

Existují skupiny s životním stylem vědomé chudoby s odpovídajícími hodnotami, skupiny s vyhraněnou niternou spiritualitou, ovšem také segment, který směřuje svým myšlením a hodnotami k totalitě a má až protofašistoidní sklony.

Je to především část pražské studentské mládeže pod manipulativním vlivem tzv. Pražské kavárny. Jsou proti přímé demokracii, ale politiku chtějí ovlivňovat akcemi z ulice. Argumentem je, že v referendu a v přímé demokracii by měly možnost vyjadřovat názory i ti, kteří mají jiný názor než oni. Jsou stoupenci cenzury a orwellovského ministerstva pravdy, jsou schopni udávat ty „nesprávné“ knihy a chtěli by zakázat weby s „nesprávnými názory“, které jsou střídavě nebo současně proruské, proamerické – protrumpovské atd.