MILAN BLAHYNKA
Napsala mi čtenářka díla Milana Kundery poté, co konečně viděla film MILAN KUNDERA, OD ŽERTU K BEZVÝZNAMNOSTI (Miloslav Šmídmajer a Jakub Vansa, první i režie, druhý i střih, dramaturgie Martin Polák, producent Bio Ilusion-M. Šmídmajer, koproducent Česká televize, kreativní producentka J. Budíková): Byla jsem dost zklamaná. MU si tam první půlhodinu masíroval ego, a když promlouvali „naši", bylo to takové prázdné tlachání. Ovšem neznala jsem třeba vůbec nahrávku, kde MK mluví francouzsky o tom, že by býval dělal i taxikáře. Až ze závěrečných titulků jsem vyčetla, že by to mohla být nahrávka z pořadu Antenne 2 les nouvelles z 1. 7. 1981. Objevily se tam ještě dvě nahrávky z Antenne 2, a to z 20. 4. 1979 a 24. 09. 1981, ale těžko říct, jak je přesně datovat, musely by se nějak dohledat. Vůbec si nevybavuji, zda JN našel francouzštinářku, která učila MK. Má ji tam? Škoda, že v dokumentu neměla žádný prostor.
K tak tvrdému soudu opravňuje pisatelku, že to není ledajaká čtenářka díla Milana Kundery a domácí a světové literatury o něm, mj. sbírá i překlady jeho knih v sedmi nebo osmi jazycích, které ovládá, a porovnává je s českým nebo francouzským originálem. Nicméně ve svém odsudku má i nemá pravdu. Ve filmu si masíruje své ego nejen Uhde; dá se dodat, že jeho patetická obrana už básnické prvotiny je sice pěkná, ale notně opožděná, byla by na místě, kdyby s ní a s pádnou obranou MK vystoupil už v roce 2008 po hanopise v Respektu anebo nejpozději po vydání knihy Jana Nováka. Nyní Uhde vystupuje jako dlouholetý přítel Kunderův, ale že a jak jsou přátelé různí, o tom vypovídá srovnání, jak na osočení MK reagoval Ludvík Vaculík a Uhde. Vaculík řekl v anketě Lidových novin 14/10 2008: „Nevěřím tomu. Je to můj kamarád a bez bližšího vysvětlení nemám na to názor.“ Uhde: „Nemohu v žádném případě Milana Kunderu soudit, necítím se nad ním, ale vedle něj. Byl jsem pomýlený a neměl jsem ani prozíravost a odvahu pana Dvořáčka. Když na své tehdejší smýšlení myslím, pořád se ještě červenám.“
Jak vyplývá z Uhdova přiznání, které předchází citovaným větám, z přiznání, že tehdy ve svých čtrnácti řešil, zda by uměl být „tak silný a odvážný jako Pavlík Morozov, který udal své blízké, protože nesouhlasili s budováním socialismu“, Uhde se snažil „omluvit“ svého přítele jako přímo kolegu v jeho údajně reálném udavačství, o němž nezapochyboval, porovnávaje je se svým udavačstvím jen potenciálním, od něhož ho, „od takového činu“, ochránil sám Bůh, jemuž „musí děkovat“. Na čtenáři této „obrany udavače“ je už jen, aby si domyslil: nad ještě nerozumným čtrnáctiletým věřícím bděl sám Pánbůh, nad trestuhodně nevěřícím jednadvacetiletým nebděl nikdo, a tak nezaváhal a udával. Aby nemohlo být pochyb, že Uhdovi z roku 2008 vůbec nic nepodsouvám, „dramatik Milan Uhde“ řekl Právu den na to 15. 10.: „Moje první reakce byl výkřik: Ješíšmarjá! Sám ale soudit Kunderu nemohu: mně bylo v roce 1950 čtrnáct let a nelze vyloučit, že kdyby za mnou přišel vlastní bratranec, že chce utéct z republiky, že bych na tu policii taky šel (…). Ta hrozná doba nás učila udávat, bylo to dokonce v zákoně. Že mě nic takového nepotkalo, je zásluha Pánaboha, ne moje.“ Na otázku, zda Milan Kundera patřil ke kritickému křídlu komunistického hnutí, Uhde odpověděl podobně opatrně omlouvavě: „Já jsem ho poznal v roce 1952, to patřil k těm nejkritičtějším. Ovšem dva roky předtím tomu mohlo být docela jinak.“ Takovou zlou možnost dokládá Uhde „bouřivým vývojem“ Vl. Holana mezi roky 1948 (kdy „vyčítal anglickým a americkým básníkům, že nechápou, co znamenitého se u nás děje) a 1952 (kdy „už na režim svolával hromy a blesky“). „Zda k podobnému vývoji došlo i v případě Kundery, mohu jen spekulovat.“ To by byl mohl, jen kdyby MK už dva roky předtím (tedy roku 1950), před tím, než MU viděl v něm jednoho z těch „nejkritičtějších“, tedy před údajným udáním, MK dočasně neunikl vyloučení z KSČ spěšným přestupem z FF UK na FAMU.
Ještě pamětihodněji Uhde řekl na otázku, zda jsou „stopy k udavačství k nalezení i v díle“ MU: „Sám se strašně bouřím, aby se z díla šlo zpátky k životu. Tam ta cesta není. Nicméně…“ Ty tři tečky za slovem spolu s ním připouštějí, že možná v románě Život je jinde „ta cesta tam“ přece jen je, vždyť slovo „nicméně“ je synonymem slov „ale přece, přesto, přece však“ – a Uhde pak vypráví, že nejraději má Kunderův román Život je jinde, a podle ústřední postavy v něm usuzuje, že „Kundera o psychologii udavačství musel něco vědět“.
Na závěr této zastávky u „přítele“ MK, jemuž film svěřil roli průvodce, malá legrace k pasáži, v níž Uhde obdivuje Kunderovu obhajobu opony nového divadla v Brně 60. let. Rétorický s gustem vzpomíná, jak MK hájil Fišárkovu oponu s nepolitickou lištičkou, místo níž si KV KSČ přál oponu ideologicky správnou, a zapomíná, jak si s ním MK tehdy zažertoval. Odmítavou kritiku opony s motivem z Janáčkovy opery napsal na přání KSČ úslužný šéfredaktor Hosta do domu. Když ho MK jedním fejetonem zesměšnil a spolupráci s Hostem do domu přerušil, vyslal onen šéfredaktor svého poddaného, redaktora MU, za MK s prosbou, aby MK dal Hostu do domu nějaké verše, aby dal najevo, že se na ten měsíčník nezlobí. MK bavící se právě s nadějným mladým básníkem, který byl u něho na návštěvě, z okna pozoroval, jak nebohý redaktůrek pověřený těžkým úkolem tiskne tlačítko zvonku na sloupku zahradní branky, a požádal básníka, aby se skryl za závěs. MU se poctivě snažil splnit své poslání, MK zalitoval, že nic nového pro otištění nemá, a optal se nešťastníka, co on si myslí o Fišárkově oponě a o polemice s jeho šéfem; že samozřejmě nikomu o jeho názoru neřekne. MU zrudl a svůj názor pro jistotu ne a ne, neprozradil. Než se s ním MK s úsměvem rozloučil, ještě dostatečně slyšitelně se obrátil k závěsu: už můžete, pane, vystoupit. Nadějný básník mi o tom šprýmu brzy na to vyprávěl, a když jsem se MK na to příležitostně optal, potěšeně se usmíval; rád přistihoval bližní v jejich trapných situacích, ať už si to zasloužili, ať ne. Tož takový hrdina se nám dnes vydává za přítele Milana Kundery; přátelům a jejich slovu se přece věří. MK později s MU jednával vlídně, jako ostatně s většinou známých; znamená to, že se z nich stali přátelé?
Píše-li mi jeho pozorná čtenářka, že ji film o něm zklamal a že co o něm říkali „naši“ bylo jen „takové prázdné tlachání“, má i nemá pravdu. Podobně jako Milan Uhde a občas snad každý, soudí podle sebe, takovým prázdným tlacháním zřejmě rozumí, co už četla a slyšela o Kunderovi od většiny českých kunderologů pozvaných do filmu opakovaně a nenalézala v nich nic nového.
Jenže zdaleka neví většina diváků filmu o Kunderovi tolik, co ví ona, a není marné tu jedinečnou osobnost, která je opředena různými pověstmi, ukázat co možná nejvěrněji. Tak například Jakub Češka poukázal na to, že Kundera Valčíkem na rozloučenou se neloučil s rodnou zemí, jak má kdekdo za to, ale román se dodatečně stal takovým nuceným rozloučením, neboť Kunderovi se nemínili vystěhovat, nemířili do exilu, počítali s návratem, ale byli – zbavením československého občanství – do života v cizině vehnáni. Je škoda, že kupodivu velkému množství lidí, podílejících se na filmu, proklouzly zdánlivě malé nepřesnosti, jako například tvrzení, že Kunderu vyhodili ze školy, zatímco se mu díky příteli režiséru Kachlíkovi podařilo vyhození předejít. Podobně je se dohadovat, zda Kunderovo publikování pod jmény tzv. pokrývačů „nikdy neprasklo“, protože se režim bál mezinárodního skandálu. Režim už zcela profízlovaný o tom samozřejmě věděl, ale poměrně dlouho si namlouval, vědom si významu Kunderovy osobnosti a jeho věrnosti myšlence socialismu, že ho přece jen získá.
Pisatelka zklamaná filmem sama přiznává, že se z něho dověděla nemálo z úryvků nahrávek MK ve francouzštině, oceňuje zmínku o francouzštinářce, která doučovala Kunderu chystajícího přednášet jako host na univerzitě v Rennes, a klade si otázku, zda se o ní JN (Jan Novák, zpovídavší kdekoho) dověděl, vyzpovídal ji a zda se ve své knize o ní zmiňuje. (Pokud ji vypátral a dosáhl rozhovoru, možná se mu ten doklad pracovní svědomitosti MK do jeho koncepce knihy nehodil.) Film sympaticky také díky i ústy MK připomněl, jak mylně byla jeho díla vykládána, chválena i haněna jako činy politické, ačkoli třeba Žert psal Kundera jako „un roman d‘amour“, román lásky, o lásce, milostný, a teprve po obsazení Československa v srpnu 1968 se z něho dodatečně i pro čtenáře ve světě stalo dílo, jehož možný politický výklad zastínil jeho sémantickou mnohoznačnost.
Spočteno a podtrženo: film Od Žertu k Bezvýznamnosti sice mnoho nového a objevného o našem nejproslavenějším autorovi nepřinesl, nicméně díky zejména jeho francouzským přátelům a jeho ženě, paní Věře, věrné a laskavé opoře jeho života a tvorby, není marný; snad pomůže demystifikovat aspoň trochu osobnost velkého mystifikátora.