STANISLAV KÁBELE
Rozjímání v kolumbáriu
Hrdinové, zbabělci,
chudáci i bohatí,
jsou si jedním jisti,
po svém skonu s určitostí,
v čirý prach se obrátí.
O životě nadpozemském nemajíce potuchu,
stejně jako na Golgotě, odmítli by potupu.
Vše, co po sobě zanechali,
ocení umanutí vyvolení.
Jen ty konec konců rozhodnou,
kdo bude hrdinou a kdo ostudou.
Jidášové na Golgotě měli vizi,
ti v Česku Dvořákovu televizi.
Patálie
Člověk na životní cestě zabloudil,
záhy tulákem se stal,
svět jako domek z karet se mu zbortil,
v zoufalství na pokání se dal.
Erupce vzpomínek i nadějí
maně putují mu hlavou,
ještě neví, čemu dát sbohem
a komu jen nashledanou.
Postsametová atmosféra
Dusno a blbá nálada,
zní prezidentská monáda.
Protimluv lídra vítězného puče,
s láskou a pravdou se viditelně tluče.
Čas si autora, lásku i pravdu dávno vzal,
„nesmrtelnou“ blbou náladu nám zanechal.
Po třicetileté odnárodněné vládní moci,
schyluje se opět k nové,
nyní již opravdové revoluci.
Program jednoznačně rdící,
vláda lidu, pro lid, prostřednictvím lidu,
navazuje na pokrokovou tradici,
kořící rozmařilost a lidskou bídu.
Symptomy války
Uzurpátoři zaslepují mírová zřídla,
holubice, chmurně svěšují svá křídla,
žoldáci předvádí bojové marše,
lidstvo spásu hledá, na Noemovi arše.
Život bezcenným se stává,
I bezejmenným obětem,
nabízí se nehynoucí sláva.
válka je vůl.
Gender
Bohorovný nápad,
vykolejil bájný Západ,
od genetických zvláštností,
do vybájených hloupostí.
Již neplatí otec, matka, rodina,
nýbrž rodič 1 a rodič 2
jak požaduje menšina!
V zajetí bájného snění
Člověk je bytost mnoha tvářností,
ctnosti, neřesti, k potěše i lítosti.
Životem se ubírá, tu jak moci pán,
jindy zas jako sešlý kmán.
K obrazu svému, ke své pýše,
z představ o spáse duše,
vysnil si Boha, ďábla, ráj, i peklo,
nic, zhola nic mu neuteklo.
Ďábelským svodům,
prý hravě odoláš,
pod křídla Boží,
když se uschováš.
Brání-li ti lidé kolem tebe,
říkat a psát to, čemu sám věříš,
nedej se, nezatracuj svoji prestiž,
nespoléhej na nebe.
Stárnout do samoty
Život člověka, není věčný,
nikdo neví, kdy nastane jeho skon,
jakou zvěst, že nese ozvučený zvon.
Jen čas je nekonečný.
Nepatrný zlomek veličiny času,
jediný náš majetek, ale i pán,
jen on limituje dráhu životního kvasu,
na které mnohý, již poputuje sám.
S léty všelikých potíží přibývá,
přátel ku pomoci, kvapem ubývá.
Samota se stává noční můrou,
život v singlu doživotní túrou.