BOHUMILA SARNOVÁ

Až budete číst tyto řádky, budu už jistě… Tak takhle nějak se to píše v případě obehraných textů závětí, testamentů. Ne, nebudu ještě jistě „na pravdě boží“. Chci tím jen říct, že už budu snad mimo nebezpečí. Ale pěkně „od Adama“, návratem zpět v čase. Ležím v posteli a promítám si v hlavě, jak že se to vlastně přihodilo. Vedle mne, téměř ruku v ruce leží i můj nový „přítel“. Sdílí se mnou nejen mé lože, ale i každý krok, kam se jen hnu. Je stále od jisté chvilky prostě se mnou. Je úporný, neodmítnutelný. Jde si tvrdě za svým cílem – ovládnout mou bytost celou. Daří se mu. Mám ho už plnou hlavu, cítím ho ve všech pórech svého těla, v malátných gestech mých, jím už na sto procent spoutaných rukou. Vplížil se do mé přítomnosti jako host nezvaný. Prostě přišel a usídlil se. Nezeptal se, zda o něj stojím. Na jeho obhajobu ale musím uvést, že nepřišel jen tak, sám od sebe. Vždyť na naší chalupě, daleko od hluku města, na samotě, v lůně přírody, zde by mne jen tak sám od sebe těžko našel. Ale stalo se.

Přivedl ho s sebou můj manžel, člověk, od kterého bych něco takového vůbec nečekala. Vracel se totiž (manžel) z pobytu v nemocnici, kde podstoupil jistý operační výkon. To není v tuto chvíli podstatné, jaký výkon. Podstatné je, koho tam potkal a koho si následně přivedl s sebou domů. K nám, do tiché oázy klidu obklopující přírody. Říkejme tomu návštěvníkovi raději vetřelec. Byl z počátku zdrženlivý, tichý, nesměle se rozhlížel po naší domácnosti a zkoumal terén. Z nemocnice dorazila vzápětí zpráva, že toto individuum se dalo skutečně s mým manželem na cestu k nám domů.

Jmenovaný vetřelec se zprvu usadil u mého manžela. Napřed nesměle, poté přitvrdil. Zřejmě se mu podařilo vytvořit svůj klon a hbitě po dvou dnech se zahnízdil i v mé posteli. Můj věk mu nebyl vůbec překážkou. Moc se mu u mne zalíbilo. Doslova mi zamotal hlavu. Objímal mne tak, až jsem se v kašli dusila. V noci mi nedal spát a moje zmučené tělo převaloval v lůžku jako horký brambor. Jeho přítulnost začala být nad mé síly. A jak běžně nekleju, snášela jsem na jeho jméno hromy, blesky a slova nejhrubšího zrna jadrné češtiny.

Přestalo se mu u mne pomalu líbit. Pilulky a medikamenty mu nedělaly vůbec dobře, počaly se mu zajídat. Ještě se sice pokoušel držet svými drápky, ještě nemínil opustit svůj přístav oázy mé oslabené tělesné schránky, kde mu bylo se mnou tak dobře. Pevně věřím, že ho moje vitalita a životní elán pořádně kleply přes ty zaťaté pařáty a že zmizí nadobro z mého života. I když, v době, kdy píšu tyto řádky, se ještě nesměle, ale znatelně pokouší o mou přízeň. Doufám, že marně.

Poznali jste toho nezvaného návštěvníka? Také vás již obdařil svou náklonností? Dejte si na něj pozor – je to hrozný prevít! Neodradil ho od návštěvy ani prokazatelný fakt. Totiž naše absolvování tři krát po sobě jdoucí očkovací procedury proti jeho odolnosti. Přikládám jeho vizitku: covid 19 – omikron úděsný prevít.cz.

PS: vím dobře, že problém, o kterém se zde výše zmiňuji takovou lehkou formou, není zdaleka jen jediným problémem. Vím, a na své kůži pociťuji vše, co nás všechny bez rozdílu trápí, bolí, děsí, zlobí. Co v nás vyvolává obavy a strach z blízké budoucnosti. Okolo sebe vidíme a vnímáme téměř samá negativa a depresivní tlaky. Mizí nám před očima radost ze života. Pociťujeme bezmoc a obavy o své blízké. Společnost je nemocná. Celý svět se zmítá v horečných stavech. Nepředstavitelné události se na nás valí neodvratnou silou.

Od března tohoto roku se odhodlávám vytvořit si ve vlastním nitru nějaké resumé, vysvětlení, pochopení. Nedaří se mi to. Rozum stávkuje. Nechápu, jak v jednadvacátém století se lidstvo chová tak, jak se chová. Nabývám dojmu, že čím je technicky vyspělejší, tím ohavněji s prostředky nejnovějších vynálezů zachází. Nebudu zde vinit ani východní svět, ani západní. Nebudu zde psát o tom, kdo a s čím si začíná, kdo drží „černého Petra“. Lidstvo se nepoučilo od dob dávnověků a ve spirále se neustále odehrává stejné hrůzné divadlo: zápas o moc, nadvládu a mamon. A to nikdy nevede k dobrému. Je to scestné, nevyhnutelně zdrcující a destruktivní.

A základní problémy většiny, zda bude co jíst, kde spát, spolu s otázkou, zda plodit vůbec potomky a přivést je do takového světa – tak takové problémy nezajímají ty, kteří svou zaslepeností, ziskuchtivostí, bezohledností vše zavinili.

Zmiňuji zde to, co je vám všem jasné. Neboť zdravý selský rozum má většina normálních a obyčejných lidí. Velkým otazníkem zůstává, jak s tímto zdravým rozumem a názory naložit. Co si počít ve víru bezmoci a bezpráví! Zvážit veškerá svá pro a proti a postavit se na tu stranu barikády, která prolomí onu pomyslnou hráz lží, nekompetencí, těšínských jablíček, oblačných, mlžných a nesplnitelných slibů. Vždyť přece

demokracie – (řecky démokratía) – znamená vláda lidu, ne? A ti, kdo jí mají plná ústa, kdo se jí zaštiťují, totiž vůbec nepochopili její význam.

Z Vysočiny, s přáním příjemné zimy, srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ