FRANTIŠEK UHER
To si samozřejmě přejeme všichni. Samozřejmě také a především v přeneseném smyslu, s podstatně širší platností slibných slov. Věnujme se však raději literatuře. Konkrétně sborníkům. Jsou označovány za neperiodické publikace obsahující samostatné, tematicky příbuzné příspěvky, spojené v jeden celek se společným názvem.
Když nahlédneme hodně za oponu, předcházely jim kdysi oblíbené kalendáře, jimiž mnozí listovali ve vzácných volných chvilkách celý rok, stávaly se pro ně jedinou dostupnou literaturou. Kalendáře bývaly rozličně zaměřené, byl jim vlastní poměrně pestrý, především informativní obsah, oblíbenosti se těšily zejména na venkově. Pokud se nemýlím, jako poslední a vskutku kvalitně vypravovaný vycházel několik roků na počátku tohoto století Zemědělský kalendář.
Vraťme se však ke sborníkům. V řadě případů ztratilo platnost označení neperiodické. Některé sborníky přerostly v pravidelné a populární publikace, doprovázející šířeji koncipované kulturní akce nebo jimiž literární instituce prezentují tvorbu svých členů. V paměti zůstávají (dnes již dávné) sborníky Mladé fronty a nakladatelství Kruh.
Poezie se ani v nejvyšších kvalitách netěší právě masivní oblibě, částečně i proto, že postrádá dostatečnou prezentaci. Kéž by se literatura těšila aspoň částečně z takových dotací, jaké získává film! Kde jsou roky, kdy básnické sbírky vycházely v tisícových nákladech!
Doba není poezii nakloněná, periodika ji přehlížejí. Noviny a časopisy většinou umění totálně ignorují, pokud se nejedná o komerční akci, vzdávají se významné společenské a výchovné funkce. Ani v dětských časopisech se básničkami nehýří. Existuje několik literárních časopisů, jejich dostupnost je ojedinělá (Host), v novinových stáncích, knihkupectvích a knihovnách o ně nezavadíme.
Sborníky jsou darem především pro nejmladší generace, postrádající publikační možnosti. Tvůrčí činnost je časově náročná a nedopřává příliš času k brouzdání po internetu, kde lze publikovat cokoli. Od hodnotné poezie k trapným veršovánkám, jejichž autoři nesahají intelektuálně ani po kotníky těm, které dehonestují. Což ovšem neplatí pouze pro literární luhy a háje. Ani vlastní literární stránky dobrých autorů se vždy netěší široké návštěvnosti. Jejich otevření neznamená, že byly čteny. Samozřejmě i na internetu existují výjimky; uveďme Divoké víno, jehož kořeny sahají hluboko do minulého století.
Sborníky se ovšem staly pouze nouzovým řešením, na tom se nic nemění. Některé vycházejí periodicky. Základním problémem je získat investora, vydavatelskou podporu. Většinou se zařazení autoři finančně podílejí na vydání publikace, tu tristní situaci raději nebudeme rozebírat. Jednalo by se zase jen o házení hrachu na zeď.
Některé sborníky přicházejí ke čtenářům zásluhou jedince (Vladimír Stibor), pravidelně je vydávají jakkoli sdružení umělci. Pravidelně jihočeští a východočeští. Určitě vycházejí i další, získat spolehlivý přehled není snadné. Namátkou uvádím nikoli zcela přesvědčivý sborník Na Hraně (2020), kterým se po několika letech přihlásilo k vydavatelské činnosti uskupení Otevření.
Středisko východočeských spisovatelů vydalo sborník se zmíněným podmanivým názvem ZÍTRA OPĚT VYJDE SLUNCE (2022, 214 str., s ilustracemi sedmi výtvarníků). Podílejí se na něm zkušení spisovatelé a básníci, skýtající záruku kvality, výraznou předností je však především umělecky poměrně početná a perspektivní ekipa příslušníků věkově střední generace, která má cestu k širším obzorům před sebou a ubírá se po ní se slibnou suverenitou. Předností sborníku je skutečnost, že jednotliví autoři dostali dostatečně široký prostor k prezentaci.
Negativní je ovšem pouze ojedinělá literární aktivita věkově mladých. Až se vkrádá otázka, kam se vytrácejí účastníci rozličných literárních soutěží. Za všechny uvádím soutěž pardubické Krajské knihovny, určenou žákům a studentům středních škol, každým rokem vyhlašovanou, pečlivě ošetřovanou, hodnocenou a vyhlášením výsledků oficiálně uzavíranou. Většinou za početné účasti soutěžících. O nich pak ani při trvalé snaze najít známější jméno vůbec nezavadíme.
Někteří možná někde něco publikují. Možná. Chce se tomu věřit. Nedostatek publikačních možností je sice nepominutelnou skutečností, brzdící tvůrčí aktivitu a její náležitý rozvoj, nějaká ta pootevřená branka se však při skutečné snaze najít dá.
Tak snad v některých příštích sbornících…