MAREK ŘEZANKA

Hrdina, nebo padouch?

J. Assange, který mimo jiné zveřejnil tajné dokumenty a emaily týkající se amerických vojenských aktivit v Jemenu, je vláčen soudy a vězněn jako nejhorší vyvrhel. Válka v Jemenu nás ale očividně nedojímá a na školách se o ní neučí. Proč taky, že?

ALENA VOLKOVÁ

V roce 2021 byla vydána jedinečná kniha „z prostředí českých záchranářů koček“ (a v jednom případě i štěněte) nazvaná KOČKOLÁSKY (s podtitulem Autentické příběhy z prostředí českých záchranářů koček). Vyšla s podporou nadačního fondu Znesnáze21 a s ilustracemi Jiřího Wintera-Neprakty. Za nápad a inspiraci pro vznik knihy vděčí editorka Lucie Gebouská „panu spisovateli PhDr. Martinu Petiškovi – laskavému kočkomilovi“, který poskytl ilustraci vytvořenou „rukou jeho tatínka, Eduarda Petišky“. Kniha vzbudila na knižním trhu značný ohlas, proto byla v r. 2022 dotištěna.

JAROSLAV KUBÍNEK

Jen paměť nestačí. Nedávno jsem se spíše náhodou dostal do debaty s mladším vysokoškolákem na téma jak si pořizovat a uchovávat záznamy, které přestávají být aktuální. Tématem nebyla ani tak forma záznamu, jako pojem sám. Co to znamená „přestat být aktuální“? No přece to, co už si nepotřebuji zapamatovat, zněla odpověď. Já mám na to jiný pohled a tak jsem se pochlubil jednak svými zastaralými návyky a jednak příkladem, na kterém jsem byl s to něco konkrétně předvést. Teď si ten příběh, který jsem použil, dovolím poněkud rozvinout. Snad zaujme i po 42 letech.

MILAN BLAHYNKA

Nejsem divadelní kritik a už vůbec ne kritik divadel hrajících nejvíc a s největším úspěchem pro děti, za jaké jsem mylně měl olomoucké divadlo Tramtarie. Navíc jsem bezmála celý operní, operetní, baletní a činoherní repertoár absolvoval od podzimu 1951 po celá padesátá léta v nadmíru dobrém olomouckém kamenném divadle, viděl mnohé vynikající inscenace v Praze, kde jsem pak po celá svá pražská šedesátá náruživě chodil hlavně do Semaforu a snad do všech „malých divadel“, malých nikoli významem, a vodil tam přátele a dívky, ty, abych si je naklonil. Za svých brněnských roků sedmdesátých a osmdesátých jsem viděl řadu skvostných představení mj. v Divadle na provázku, ale od léta 1992, po odstěhování na hanácký venkov, jsem se dostával do divadla už jen sporadicky. Nijak jsem po něm už netoužil, zhnusen odporným kultem a vystupováním hereckých „hvězd“ a hvězdiček, vzpomínaje na velké herecké osobnosti, jakými byli Werich, Hrušínský, Miloš Kopecký a jen deset dvanáct dalších, a jakými jsou dosud Jiří Suchý, Jitka Molavcová nebo Iva Janžurová.

ALEXANDR SCHÖNFELD

Na konečné

Nevěřila bys

jak prší a svítí

jako ve mně

voda a oheň

když prší a svítí

zároveň