Laudatio na Františka Dostála
Humor má mnoho podob, a ten fotografický je obzvlášť svébytný. Má poněkud jiné souřadnice než kreslené nebo vyprávěné vtipy, liší se od divadelních komedií či filmových grotesek. Často spočívá jen v úhlu pohledu, v optickém klamu či v nedokonalosti oka oproti objektivu, hraje si se stíny, s perspektivou, s odrazy světla a protisvětla, splétá skutečnost a její zrcadlení v jednu šálivou iluzi, poukazuje na podobnosti, které jsou koneckonců jen zdánlivé.
Fotografický humor je tudíž subtilní a tichý, není to žádná řachanda, u něj se člověk neplácá do stehen, natož aby popukal. Spíše než bouři smíchu vzbuzuje lehké vnitřní pousmání nebo dokáže mysl diváka pouze naladit k lepšímu.
Pár slov na adresu fotografického humoru jsem zmínil proto, abych alespoň přiblížil terén, ve kterém se budeme pohybovat. Fotograf František Dostál, o němž povedeme řeč, je v našich zeměpisných šířkách jeho nejvýznamnějším představitelem, čímž nemíním jen naši republiku, ale přinejmenším celý středoevropský region. Ostatně už v roce 1974 na londýnské mezinárodní výstavě It‘ s laugh (To je smích) vystavoval jako jediný autor z tehdejšího socialistického tábora.
Není divu. Fotografie orientované na humor je koření velmi vzácné a přitom u publika oblíbené. O tom svědčí stovky Dostálových nápaditých obrázků v novinách, časopisech a magazínech všeho zaměření, stejně jako počet zdařilých a hojně navštěvovaných výstav, ať už individuálních či kolektivních. Každý fotograf může jen závidět početnou řadu jeho knih, které se na pultech knihkupectví dlouho nezdrží.
Ovšem, aby nedošlo k omylu! František Dostál zdaleka není jen prvoplánový humorista. Jeho poněkud groteskní chodci a návštěvníci letních lázní mají své starosti, svůj existenční a taky existenciální kříž. Františkův instalatér se záchodovou mísou na hlavě není jen směšná figurka s neobvyklou pokrývkou hlavy frajersky na stranu, ale taky fachman, který si na chlebíček vydělává celkem těžce. Takových příkladů bych mohl vypočítat na stovky, Dostálův živočichopis je pestrý, byť jsou jeho fotografie černobílé.
Vedle žánrového určení humoristy bychom podle místa vzniku jeho fotografií mohli zařadit Františka jako tzv. street fotografa. Ulice, nebo aspoň exteriér, je Dostálovým ateliérem. Nebyla to od něj vůbec špatná volba. Ulice je to nejspektakulárnější místo pro nalézání náhodných minipříběhů a objevování týpků všeho druhu, navíc ušetří za pronájem studia.
Pokud bychom se nesmířili jen s kategorizací Dostála do přihrádky humorných fotografií, můžeme se pustit do vznešenějších oblastí. Jeho postavy, pejskové a ostatní tvorové nejsou jen bytostmi zobrazovaného okamžiku. Mohou být nadčasovou a zobecňující ilustrací k sociologickým esejům o způsobu života, zálibách a vkusu soudobé společnosti. Celkový dojem by asi nebyl úplně lichotivý, ale nikoliv autorovou vinou. Vždyť Dostál se usmívá, nikoliv vysmívá, není sarkastický, ironický nebo škodolibý, ale laskavý a vědoucí. Ani sám sebe nevyjímá z kritického hledáčku a nazývá se plebejcem šlapajícím chodník.
Nakonec bych rád připomněl jednu velmi důležitou okolnost Františkovy tvorby. Je ryzím amatérem, míněno nikoliv ve smyslu kvality snímků, ale ve smyslu profesním. Nikdy nebyl jako fotograf zaměstnaný, ačkoliv nabídek dostal mnoho, vždyť jeho jméno v tiráži by jistě bylo ozdobou a efektivním marketingovým tahem. Tomu vábení František nikdy nepodlehl, nezávislost časová, finanční a zejména ideová mu byla nade vše. Nenechal si fotografování otrávit redakční rutinou a potřebami mediálního balastu. Na jeho fotografiích je to znát. Za fotografováním vycházel každodenně jako rybář nebo houbař, který neví, co ho čeká, ale vyzbrojený zkušeností a instinkty dobře ví, kde ryby berou a houby rostou.
DUŠAN VESELÝ