IVO HAVLÍK

Klavíristka Božena Steinerová je moje spolužačka ze základní školy. Oba jsme v lednu 1947 křtěni hraniční řekou Olzou, ona v Českém Těšíně, já v sousedním Třinci, kde jsem s rodiči žil ve stínu koksoven a vysokých pecí. V protějším domě na ulici 1. máje se narodil její otec.

V dětství jsme byli sousedy na českotěšínském náměstí. Mezi našimi činžáky stála, a pořád tam stojí, jen manufakturní pekárna chleba, můj táta byl pekař. Potom se naše cesty na dlouho rozešly, až po více než šesti desetiletích jsme se potkali v Českých Budějovicích. Zajel jsem tam vědouc, že Božena na scéně Jihočeského divadla účinkuje v baletu choreografa Petra Zusky Klíče odnikud. Po úžasném představení s krásnou hudbou Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka jsme se dlouho do noci ohlíželi za Boženiným neobyčejným životem a její kariérou klavírní virtuósky.

Interview bylo původně určeno pro Těšínské listy. Žel, jeden z čelných představitelů městské samosprávy nad zveřejněním vyjádřil nelibost, nelíbilo se mu, že českotěšínská rodačka hru na klavír vystudovala v Moskvě.

Jaké jsou tvé genealogické kořeny?

Žel, lituji, že jsem s mými rodiči nezkoumala náš rodokmen a navíc značnou část naší rodiny pro její židovský původ vyvraždili hitlerovci, takže moje znalosti rodu nejsou úplné.

Můj tatínek JUDr. Ervin Steiner se narodil v Třinci v roce 1909. Jeho otec, Adolf Steiner, tedy můj dědeček, měl slezský původ. Do Třince přišel z východopolského města Tarnów. Tatínkova maminka, moje slezská babička, pocházela z Horní Suché v okrese Karviná.

Moje maminka se narodila jako Magda Gluck v roce 1911 v Oradea. Město historického Sedmihradska dnes leží v transylvánské části Rumunska, žije v něm přibližně třicet procent občanů maďarské národnosti a tu měla také maminka.

Jak je vidět, moje rodina byla národnostním vějířem Haliče, Sedmihradska a Těšínského Slezska.

Tatínek vystudoval právnickou fakultu v Praze a pracoval v Třinci jako advokát. V roce 1938 úprkem do Rumunska unikl hromadnému transportu židů do Osvětimi.

V emigraci vyučoval hru na housle a v roce 1944 se čirou náhodou seznámil s mojí maminkou, jmenovala se Magda a vyučovala hru na klavír. V rumunském městě Craiova se 2. března 1944 vzali.

Kolik členů tvé sedmihradské rodiny holocaust nepřežilo?

Úplně přesně to nevím, ale na jména nejbližších si vzpomenu. Rodiče mé maminky, Leopold Gluck a jeho manželka Erzebet Gluck, byli zavřeni do židovského ghetta v Oradea. Den transportu svých rodičů do Osvětimi se maminka nikdy nedozvěděla, ani den zplyňování. U starších lidí již neprobíhala selekce a v Brzezince šli rovnou do plynových komor. Všechny maminčiny sestřenice a bratrance stihl shodný osud.

Jistě porozumíš mému rozrušení, když mě Pragokoncert v roce 1976 poslal do Oradea, abych tam s filharmonií provedla Čajkovského klavírní koncert b moll.

A kdo z nejbližší rodiny holocaust přežil či nepřežil u nás?

Zachránila se pouze jedna teta. Druhá sestra mého tatínka, Markéta Glaserová, byla vězněna v Terezíně, odkud ji transportovali do Osvětimi, kde o něco dříve vyhasly životy jejich nejbližších – manžela Richarda Glasera a jediného syna Petra, měl pouhých 14 let. Oba byli zavražděni, pokud si pamatuji, 8. března 1942.

Vyhlazení postihlo rovněž matku a těhotnou sestru bratrance mého tatínka, Arnošta Steinera.

Promiň, toto téma je pro mne emotivně velmi náročné, takže o tom nerada hovořím. Trpím posttraumatickým symptomem dětí druhé generace rodičů přeživších holocaust.

Sedmdesát let starému otci mého přítele bestie jménem Stefan Rojko v Malé pevnosti Terezín nařídila vyšplhat na strom a na něm zakokrhat a pak ho Oberscharführer ze stromu jako kohouta sestřelil. Ano, i to je člověk, a já se do konce života zabývám fenoménem, kam až někteří lidé mohou klesnout.

Obraz vyhlazení značné části mých předků a členů nejbližší rodiny mám pořád před sebou, a když vidím, co se dnes ve světě děje, musím poznamenat, že lidé se z historie příliš nepoučili.

Kdo z tvé rodiny proti německému fašismu bojoval se zbraní v ruce?

Arnošt Steiner, o šest let mladší bratranec mého tatínka, v řadách 1. československého armádního sboru pod velením Ludvíka Svobody prošel nejkrvavějšími bitvami, od Sokolova přes Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu. Na Dukle se jako velitel kulometné roty podílel na dobytí dvou strategických kót. Jako zázrakem nezraněný prodělal celou kalvárií z Buzuluku až do Prahy. Obdržel sedm Čs. válečných křížů 1939. Ludvík Svoboda o něm napsal: „Můžete mi věřit, že jsem ve dvou válkách viděl mnoho, ale málokdy činy podobné Steinerovým.“

Ve Svobodově armádě bojoval rovněž otec Arnošta Steinera, bratr mého dědečka – Jakub Steiner.

Jak se rodiče dostali z rumunského Sedmihradska do Těšínského Slezska?

Přijeli sem po válce strastiplným putováním ve špinavých vagónech pro přepravu dobytka. Cestou se zdrželi v Oradea. Maminka v rodném městě hledala své rodiče a další příbuzné, žel, nenašla je, žádný člen její rodiny válku nepřežil, všichni zahynuli v Osvětimi.

Rodiče zprvu žili v Třinci, z tatínkova rodného města se přestěhovali do Českého Těšína a já jsem se tam 14. ledna 1947 narodila. Otec pracoval jako advokát a v orchestru Těšínského divadla hrál na housle. Maminka nebyla zaměstnána, neznala jediné české slovo.

Dělnický Třinec mám zakódovaný v hlubokém podvědomí. Rudý žár železáren, sálající oheň při odpichu tavby z vysokých pecí ve mně vyvolával dramatické pocity, ptala jsem se sama sebe, jak těžké musí pro člověka být v tomto prostředí pracovat. Je to už dávno, ale v mé paměti zůstalo vše, co jsem v dětství prožila, trvale zafixované, mnohé z toho formovalo moji životní orientaci. 

Jak dlouho rodiče žili, kdy zemřeli?

Oba v roce 1991. V závěru života byli velmi vážně nemocní, do jejich posledního dechu jsem se o ně starala. Dlouhá koncertní pauza poznamenala a zkrátila moji uměleckou kariéru. Ale nelituju toho, udělala bych to znovu.

Kdo byli tví učitelé hry na klavír?

Úplně první byla maminka. Od šesti let jsem navštěvovala českotěšínskou hudební školu ve třídě Vlasty Ptákové, provdané Polcarové. V devíti letech jsem měla svůj první celovečerní samostatný recitál, na radnici na něj přišly čtyři stovky posluchačů, datum si dodnes pamatuju – 29. listopad 1956. 

Od svých deseti let jsem plných pět let dojížděla na hodiny k vynikajícímu profesoru Ostravské konzervatoře Josefu Kyselovi.

Z Ostravy jsem přešla na Pražskou konzervatoř do třídy prof. Anny Dolinské a po třech letech jsem již byla přijata na Akademii múzických umění k proslulé profesorce Iloně Štěpánové-Kurzové, dceři našeho nejslavnějšího klavírního pedagoga, prof. Viléma Kurze. Následovala umělecká aspirantura v Moskvě na Čajkovského konzervatoři u geniálního pianisty Rudolfa Kerera.

Jaký byl tvůj program na absolventském koncertu AMU v Praze v roce 1971?

Hrála jsem zvláštní kombinaci děl skladatelů Bély Bartóka a Franze Liszta. Přítomní byli dva významní čeští skladatelé – Jindřich Feld a Jiří Pauer. Po koncertě za mnou přišli s dotazem, zda bych byla ochotna nastudovat jejich skladby. Jindřich Feld mně napsal koncert s osobní dedikací a já jsem náročnou skladbu natočila na desku Pantonu, nahrávka byla rovněž vydána v USA. Také jsem nastudovala klavírní cyklus Jiřího Pauera Monolity. Premiérovala jsem rovněž klavírní koncert Tichona Chrennikova a sonátu Georgije Sviridova.

U koho jsi získala největší znalosti, dovednosti a vědomosti?

Silný vliv na mě mělo studium u prof. Štěpánové-Kurzové. Formovala mě svým velkým uměním a silou své osobnosti. Její emocionalita a smysl pro vytváření zvuku ve mně zanechaly hluboké stopy na celý život.

Studium na Konzervatoři Čajkovského v Moskvě u prof. Rudolfa Kerera, rodáka z gruzínského Tbilisi, sólisty Moskevské filharmonie, jednoho z největších klavírních virtuózů 20. století, bylo zcela jiné. Práce vedle něho byla naprosto tvůrčí, spíše jsme byli hudebními partnery, tvořili jsme a diskutovali o skladbách, které jsem interpretovala, mezi námi se vytvářelo ojedinělé, neopakovatelné ovzduší. Hráli jsme Rachmaninova, Brahmse, Chrennikova, Sviridova, Prokofjeva a já měla pocit, že tito hudební géniové mezi námi krouží, poletují, vznášejí se a na mě vysílají své emoce.

Rovněž na návštěvy ve třídách a hodinách jiných velkých osobností, jakými byli houslisté Leonid Kogan a David Oistrach, klavírista Emil Gilels a cellistka Natalie Gutman-Šachovskaja, do konce života nezapomenu. Byla to doba mé největší tvůrčí inspirace, vedle častých návštěv baletu a oper ve Velkém divadle v Moskvě.

Jak ses do Moskvy dostala?

V roce 1970 jsem hrála v Budapešti na Lisztově soutěži a v porotě seděl prof. Kerer. Přišel za mnou a optal se mne, zda nechci studovat na Čajkovského konzervatoři. Nabídku jsem s povděkem přijala.

Jaká byla tehdy v Moskvě atmosféra?

Obchody byly poloprázdné, všude samí Leninové. Ale zřejmě to zazní absurdně – byla to nejlepší léta mého života. V Moskvě jsem potkala hudební elitu doby. Ta atmosféra neskutečně inspirovala. Promítaly se tam filmy, které se v Praze nedávaly, nebo mnohem později. Dirigent Gennadij Rožděstvenskij pořádal úžasná matiné. Mluvil o takových věcech, že by to u nás vůbec nebylo možné vyslovit.

Zajímavé bylo, že většina vynikajících umělců bydlela v jedné ulici, v jednom obrovském domě. A když jste šli kolem třeba ve dvě, ve tři v noci, všude se hrálo, cvičilo. Nemuseli jsme chodit na koncerty, stačilo stát pod okny. Bylo to praktické, tím pádem oni neměli problémy se sousedy, jak často hudebníci u nás mívají. A já je mám bohužel celoživotně.

Jaký byl studentský život na koleji?

I tam jsme bydleli s úžasnými talenty. Žil tam Lotyš Gideon Kremer, později světoznámý houslista, nebo stejně světový pianista Andrej Gavrilov. Když jsme pořád kolem sebe slyšeli, jak kdo hraje, tak to opravdu stimulovalo.

Abych nebydlela sama, koupila jsem si pejska. Jednou večer jsem ho šla vyvenčit a na ulici mě oslovily nějaké „bábušky“, docela prosté ženské. Ptaly se, co v Moskvě dělám, a když jsem jim řekla, že jsem z Prahy a studuju na Čajkovského konzervatoři, byly nadšené. Hned začaly mluvit o Rachmaninovi, Čajkovském, o baletu, a jak to vše milují. Vztah i zcela obyčejných Rusů k hudbě a umění byl (a možná ještě je, nevím) náramný.

Samozřejmě, že mám i smutné vzpomínky. Studovalo tam mnoho talentů – a velkých! Ale jednou v noci jsem také ještě cvičila, a najednou venku opravdu hrozná rána. Podívám se ven – kolega spáchal sebevraždu skokem z okna. Takové tragédie se staly během mé aspirantury dvě nebo tři. Když se citlivé duše dostanou do těžké životní situace nebo nálady – a tam se hodně pilo – sáhnou si na život, jako Majakovskij nebo Jesenin.

Jak jsi v Moskvě prožila absolventský koncert?

Oponentem mého absolutoria byl profesor Jakov Zak – to bylo jméno! Vyučoval největší pianistické osobnosti, již starší pán, narozený v Oděse v roce 1913. Když jsem se jeho jméno krátce před koncertem dozvěděla, téměř jsem zkolabovala.

Usednout ke klavíru jsem však musela. Po koncertě za mnou přišel. Málokdy nezazní oponentní kritické hodnocení, on však řekl: „Dnes jsem se cítil velmi zle, bolest mně svírala srdce. Ale když jsem vás slyšel hrát, bolest přestala.“ A můj profesor Kerer to zhodnotil: „Vidíš, lepší kritiku jsi slyšet nemohla!“ Dodnes si toho moc vážím.

Jaký byl tvůj profesor Kerer?

Vynikající pedagog nevšedního osudu. Pocházel z německé komunity, která byla přemístěna do Gruzie kolem roku 1816/17 z Württemberska. Jeho otce při stalinských represích zastřelili a Kerera vystěhovali na Sibiř. Nemohl hrát, proto si na prkno nakreslil klávesy a s vnitřní představivostí cvičil a studoval nejnáročnější klavírní repertoár, třináct let tři čtyři hodiny denně!

Po uvolnění poměrů se mohl vrátit do Moskvy. Přihlásil se do celostátní pianistické soutěže a suverénně ji vyhrál. Jeho kariéra se konečně rozjela, ovšem na Západ ho nepouštěli, až v posledních letech života. Nakonec emigroval do Německa.

Moc jsem si považovala, že v Praze, když zde hrál s filharmonií, přišel na můj koncert. Dožil se 90 let, zemřel v roce 2013 ve Švýcarsku, v Curychu.

Kterou klavírní skladbu hraješ obzvláště ráda? Který světový a který český skladatel je nejblíže tvému srdci?

Konkrétní jména říct nedokážu. Mému naturelu je blízký romantický repertoár a hudba 20. století. Ke všemu, co studuji, nebo momentálně hraji, silně vzplanu a získám jakýsi milostný vztah.

Kterého klavírního virtuóza považuješ za génia této hry všech dob?

Opět velmi těžká otázka. Klavírních vynikajících virtuózů byl nespočet. Mne již v dětství svým géniem oslovil jeden z největších pianistů 20. století, představitel slavné ruské klavírní školy Svjatoslav Richtěr, a také jiný Rus – Emil Gilels, po Richtěrovi nejvýznamnější sovětský klavírista své generace. Za současnou velkou osobnost považuju mladého ruského pianistu Daniela Trifonova (nar. 1991) a Číňana Lang Langa (nar. 1982); mimochodem zahajoval letní olympijské hry v Pekingu. Prosím, je to moje osobní volba.

Představ si, že nevíš, co s načatým večerem, ale máš nepřeberný výběr. Na který koncert, na kterou operu, na který balet půjdeš?

V mém zralém věku tíhnu spíše k baletu, dovolím si říct, že snad více než k opeře. Mám na mysli moderní balet. V lásce mám francouzského choreografa Maurice Béjarta a českého choreografa, mého vrstevníka, Jiřího Kyliána.

Na koncerty již tak často nechodím, ač jsem na Silvestra byla v kině Lucerna, kam se přenášel koncert Berlínské filharmonie. Na klavír hrál a dirigoval Daniel Barenboim. Byl to koncert nejvyšší úrovně, především díky výkonu mimořádné osobnosti argentinsko-izraelsko-španělského původu. Velké umělce, kteří již dávno nejsou mezi námi, většinou poslouchám na videu. V tom spatřuji velké plus internetu, ač jsem naprosto neschopná s tímto přístrojem pracovat.

Nakolik jsou sólové koncerty náročné fyzicky a psychicky? Jak prožíváš poslední dny před velkým vystoupením?

Pořád mi kladeš těžké otázky. Každý koncert, ať jsem už hrála komorně pro dvacet lidí, nebo v ohromné koncertní síni pro 2500 posluchačů, mě natolik psychicky i fyzicky vyčerpal, že jsem pokaždé ztratila nejméně kilogram váhy. Všechny noci po koncertě jsem probděla. Moje zjitřená mysl si znovu přehrávala celý repertoár a najednou mi docházelo, co nebylo až tak v nejlepším pořádku, všechny pocity z interpretace se mně vracely.

Hudba probíhá v čase a v něm záleží na momentální, okamžité psychické a fyzické dispozici interpreta. Na rozdíl od jiných projevů – literárních nebo výtvarných, které můžete opravit. Přiznávám, že sólové účinkování je práce nadmíru namáhává, ke klavíru usedáte doprovázení nadějí na úspěch, ale také pochybností, zda vše zahrajete, jak máte, a jak vnímavé bude vaše publikum.

Kolik hodin denně cvičíš? Musíš se někdy nutit? Co se u tebe skrývá za pojmem vlastní sebekázeň a boj s pohodlím?

Je to zvláštní, že i dnes, kdy již koncertuji poměrně málo, cvičím každý den. Moje duše a tělo to vyžaduje, hra na klavír je součástí mého života, a dny, kdy se k nástroji nedostanu, mne frustrují. Samozřejmě, že již nepracuju jako v mládí šest nebo sedm hodin denně, ale snažím se alespoň souvislé tři hodiny cvičit.

Můj špatný sen je stěhování. Jen v posledních dvaceti letech jsem se stěhovala osmnáctkrát. Téměř pokaždé kvůli cvičení. Někdy jsem musela snášet i psychický teror sousedů.

Jak odpočíváš?

Mám niterný vztah k výtvarnému umění, již od mládí. Dobré obrazy a sochy mne inspirují k interpretaci. Když hraji 6. sonátu Prokofjeva, obzvláště její první větu, zjevuje se mi slavný obraz, který žaluje válku – Picassova Guernica. Chodím na zajímavé výstavy a zamlada jsem pravidelně hrála na Akademii výtvarných umění, kde jsem měla řadu přátel, z profesorů například Františka Jiroudka, Aloise Fišárka, Jana Smetanu.

Někdy večer procvičuji stárnoucí tělo, aby se z dlouhého sezení u klavíru protáhlo.

Pozdní večery trávím se zajímavými knihami, v nichž někdy nacházím odpovědi na své vlastní problémy a úvahy. Někdy mám pocit, že do tohoto světa nepatřím. Sociální cítění v něm neexistuje, lidé jsou orientovaní především na materiální stránku života. Etika, morálka, spravedlnost – to vše téměř vymizelo. Často se ptám, zda by dnes Beethoven nebo Goethe a jiní géniové vytvořili tak velké duchovní hodnoty.

Čím je podle tebe charakteristické ruské hudební umění v rovině tvorby a v rovině interpretace?

V Rusku i v Sovětském svazu měla hudební výchova vždycky mimořádně vysokou úroveň. Ruský národ je velice muzikální a emocionální a to jsou vlastnosti, bez nichž hudba nemůže existovat. V Moskvě byl už dávno Gněsinyj institut, na němž vyučovali vynikající pedagogové, kteří talentované děti formovali od prvních krůčků, a ony se později staly laureáty mnoha slavných mezinárodních soutěží – klavírních, houslových a cellových. Bez naprosté disciplíny, bez vynikajících pedagogů, bez lásky a oddanosti hudbě není možné těchto výšin dosáhnout. Hudební vzdělávání v Rusku a v Sovětském svazu to vše poskytovalo. Když se podíváte na slovutnou Julliard School v New Yorku, její nejlepší profesoři tam přišli z Moskvy, Leningradu a Oděsy.

Máš spočteno, v kolika zemích světa posluchači aplaudovali tvému umění?

Země sečteny nemám, ale hrála jsem a vyučovala ve všech světadílech, s výjimkou Antarktidy.

Tvojí vrcholnou nahrávkou poslední doby jsou sonáty Sergeje Prokofjeva (č. 6 A dur) a Johannese Brahmse (č. 3 f moll). Proč právě tyto skladby?

Prokofjev 6. sonátu zkomponoval v roce 1939. Jsou v ní postřehnutelné všechny skladatelovy charakteristické prvky, jeho ironie a sarkasmus. Víte, že Prokofjev zemřel ve stejný den jako Stalin? Psali o něm, že takto „načasovaná“ smrt byla jeho posledním sarkasmem.

Většinu Prokofjevových sonát premiéroval Svjatoslav Richtěr, i tuhle šestou. Je to velmi brutální hudba, budu se opakovat – dá se připodobnit k Picassově Guernice.

A Brahmsova 3. sonáta? Vlastně to je jakási symfonie pro klavír, ale není to hudba virtuózní a na první poslech líbivá. Mám k tomuto dílu hluboký vztah. Mimochodem, tuto sonátu jsem hrála na koncertě v Berlíně a u německé hudební kritiky měla velmi příznivý ohlas.

Dávám přednost rozsáhlejším dílům, širší prostor umožňuje větší uměleckou výpověď. Když budu přemýšlet, kolik desek se prodá, neudělám nic. Chtěla jsem – dokud ještě mám síly – k interpretaci těchto dvou velkých skladatelů něco říct.