BŘETISLAV DITRYCH

Obě ramena Seiny, objímající ostrov Svatého Ludvíka, spojují se poněkud dále za Radnicí, tvoříce širokou řeku. Tato vodní hladina valila se, tekla přes pablesky světel a pokračovala ve své dráze uspávajícím pohybem vody. Ale parami nasycený a zelenavý vzduch vlnil se nad ní až k melancholickému konci nábřeží Bourbonského. Okolí bylo klidné a světlé jako vzduch a voda. Lodi, ozářené až na dno, roztrhávaly velkým určitým gestem šat řeky. Krásní milenci, proniknutí krásami světa, píše Charles-Louis Philippe v tenké knize, ale silném příběhu Bubu z Montparnassu.

„Charles-Louis Philippe byl básník (třebaže psal prózou) světa vyděděnců a ubožáků… psal o prostitutkách a tulácích velkoměstských,“ poznamenal s uznáním F. X. Šalda v nekrologu spisovatele, který zemřel v Paříži teprve pětatřicetiletý koncem prosince roku 1909. Po těžké nemoci – břišním tyfu se zánětem mozkových blan. Řadil dnes spíše zapomínaného Philippa dokonce nad Zolu a blíže Dickensovi, ještě více Dostojevskému. „Poznal vroucně horečným planoucím okem svět bídy a utrpení a vyvolával jej bez frází, bez obžalob, bez ospravedlňování, bez obhájců jako děsivý svět nutnosti a osudnosti – v tomto zorném úhlu byla jeho umělecká díla…“

Výše zmíněným textem procházejí mladinká Berthe Mélénierová, půvabná dívka z venkova, nejdříve květinářka, někdejší truhlář, ale brzy zloděj a její pasák Maurice Bélu, zvaný Bubu z Montparnassu, který určil Berthe její budoucnost, a mezi nimi dvacetiletý a zmatený Pierre Hardy, v rušném velkoměstě teprve nováček. Berthe si nejdřív kupuje a postupně je připraven ji milovat. Stopy násilné i snad skutečné lásky v uličkách i na bulvárech, zlá a nakažlivá nemoc syfilis, beznaděj, ponížení, násilí, rezignace, alkohol, konec. Obloukové lampy, přetínající stíny chodců se ztrácejí v listoví stromů, oslnivá světla, hrčící kočáry. „Fiakry se světly zářícími jako dvě oči chtivé rozkoše, tramvaje s červenou nebo zelenou svítilnou a s hukotem chvátajícího davu. Jedou za sebou, křižují se, hřmotí a rachotí. Bohatství i bída. Město, kde vilnost a hluk tvoří ďábelský zmatek, jenž děsí a zároveň rozviřuje mnoho myšlenek v divoký tanec…Kde venkovští krasavci byli na velkých bulvárech smutnými rytíři,“dodává Charles-Louis Philippe.

Také Paříž v době belle-époque.

Krásné časy?

Do města nad Seinou přijíždí čtyřiadvacetiletý František Gellner v roce 1905 po šesti týdnech strávených v Mnichově, kde se chtěl věnovat malířství.

Narodil se 19. června 1881 v rodině židovského obchodníka v Mladé Boleslavi, tam také navštěvoval obecnou školu a gymnázium, tam prožil dětství a mládí. Od malička rád kreslil a maloval. Co tedy vedlo budoucího básníka a malíře k tříletému studiu na vídeňské technice a posléze k dvěma letům na báňské akademii v Příbrami? Těžká odpověď. Možná to bylo přání nebo rozhodnutí otce.

Spisovatelka Helena Malířová potkala Františka Gellnera v Pařížské kavárně v pražské Žitné ulici, bylo mu tehdy 20 let: „Mladý člověk se skly na jasně modrých očích, se zlatými vlasy a zlatým vousem. Bylo to na samém začátku století, ale on byl synem konce století. Básník našeho mládí… Gellner básník byl čten, recitován, milován. Protože chytal nelítostně za pačesy všechno ztuchlé a protože se nemazlil ani s city ani s citečky. Gellner kreslíř doplňoval básníka,“ napsala v pozdější vzpomínce.

V Příbrami studoval do června 1904, pak si odbyl rok vojenské služby v Litoměřicích. Žádné hodnosti nedosáhl, zůstal prostým vojínem. Už tehdy byl považován za prvního českého moderního karikaturistu. Teprve potom, možná s přáním zdokonalit se v malířském řemesle, odjel v roce 1905 do Mnichova, aby se přihlásil na tamní proslavenou malířskou akademii. Možná neuspěl, možná se nemínil podřizovat, buď jak buď, v Mnichově vydržel jen šest týdnů a vypravil se do Paříže, kde žil do roku 1908. Na obrazy neměl moc času. Kolik jich v Paříži namaloval? Nejspíš jen svoji bytnou, kvartýrskou, jak o ní mluvil. Nevím, kde měl počátek olej Dáma ve smutku nebo Dáma s knihou, kde Model či dvě zátiší. V Drážďanech, nebo později v městě nad Seinou?

„Jisté je, že v Paříži se musel věnovat především kresbám a karikaturám pro přední pařížské listy. Žít musel a chtěl žít z vlastní práce. To šlo ztěžka,“ vzpomínala Marie Majerová, tehdy ještě Stivínová. A líčí Gellnera láskyplně jako „velmi něžného jinocha, jehož city jsou útlé a křehké“. Seznámili se už ve Vídni, Marie odešla od svého muže.

V Paříži se stýkal s přáteli Karlem Tomanem, Helenou Malířovou a Marií Stivínovou. Od podzimu roku 1906 bydleli s pětadvacetiletou Marií v ulici St. Jacques. Je výjimečně hezká a chytrá, od května 1904 vdaná za novináře Josefa Stivína, s nímž měla už čtyřletého syna Pravoslava. Ještě předtím ji potkala ve Vídni Božena Neumannová: „Objevila se malá krásná žena s rozdělenými vlasy uprostřed. Ta stezička v tmavých vlasech měla, jak jsem vypozorovala, v jejím typu tváře úspěch, činila ji ještě krásnější. Měla oblé tváře s barvou vyzrálé broskve, oči daleko od sebe, nezvykle šikmé i s obočím barvy šedomodrozelené a krásně krojená ústa se skvěla sřaděnými zuby… Marie Majerová byla z toho druhu žen, které si každý a hlavně muži na potkání prohlíží.“

Koncem srpna 1906 píše z Vídně Josef Svatopluk Machar do Paříže Františku Kupkovi: „Jsem rád, že se ti líbila Majerová.“ Kupka vzápětí odpovídá: „S tou paní, která ke mně přišla, nechci ji jmenovat, ale víte, kdo to je, to byl přehmat. Viděl jsem ji jen jednou, je veselá, bujná, hezká, ale já mám lepší.“

Přesto se některé motivy ze setkání s malířem objeví v románu Náměstí Republiky.

Božena Neumannová pokračuje, možná i trochu pomlouvá: „Odjela s Gellnerem do Paříže, tam s ním bydlela celý rok. Potom se vrátila k Stivínovi, ale milostných pletek nezanechala, když někam přišla, všichni muži se usmívali, věděl to o ní kde kdo.“ Nazvala Marii „proslulou nevěrnicí“. Ano, muži se usmívali, někteří třeba těm u Marie Stivínové úspěšnějším záviděli.

V Paříži začala Marie uvažovat o budoucím románu. Bude se jmenovat Náměstí Republiky a odehrávat právě tady, v městě nad Seinou. Slavné Panenství vyšlo časopisecky už před jejím odjezdem, jako kniha se objeví o rok později. Ale hlavní důvod cesty Marie Stivínové do Paříže byl, předpokládejme, zcela jiný. Zažádala o povolení studovat historii a literaturu na filozofické fakultě na Sorbonně. Strávila tam tři semestry.

A úhledným rukopisem popisuje ranní atmosféru Paříže: „Přijedete-li na Východní nádraží, vřítíte se zrovna doprostřed živoucího města na boulevard Strasbourg. Zdá se, že jste vešli do začarovaného kola. Osoby, které míjíte, jsou zpola potopeny do obrovských žurnálů, které hltavě čtou a neodtrhnou je leda na křižovatkách. Spěchají, jejich krok podobá se běhu, ale ani jeden do vás nevrazí, pohybují se jako tanečnice mezi vejci. To je ranní dávka žurnálů, první porce, kterou pozře probouzející se Paříž. Všechno čte; obtloustlý měšťan i hbitý příručí, děvče z dílny oblečené v dlouhý hábit, i dělník v širokých gatích. Každý se zajímá o život. Žurnál jej zpravuje o celé snůšce věcí malicherných i vážných, komických i bolestných; žurnál se zajímá o ty nejmenší nepříjemnosti jeho života a tím získává si rychle sympatie širokého publika; přináší úvodníky o špatných sirkách, zajímá se o zvýšení platu zpěvaček, vážně se hovoří o změně ministerstva. Idylické kouty našich kaváren, kde je možno zahrabat se do haldy novin z celého světa, tu neexistují,“ posteskne si.

A obdivuje okázalou budovu deníku Le Matin na bulváru St. Denis, kde se několikrát okouzleně zastavila: „Za sklem obrovských oken lze spatřit nejen sazeče za elegantními linotypy, ale i rotačky velké jako chalupy, pohlcující pravé zátopy papíru lehounce, sotva slyšitelně; za malými stolky sedí obrýlení korektoři a dokonce i redakce otevírá své taje širokému publiku. Večer pořádá žurnál hotové divadlo pod širým nebem. Obecenstvo dychtivě sleduje kinematografické obrázky, které poskakují na velkém plátně, napnutém na horní polovině ztemněné fasády. Reklama, která baví i nejlhostejnějšího chodce, zaujme jej na okamžik veselou pointou děje na obrázku, a pak mu hned velkými literami připomene, že Matin je list nejlépe zpravený o všech událostech z celého světa… Žurnály míchají se do všech událostí, posílají všude své zástupce od ministra až k poslednímu nevinně odsouzenému nádeníku… A aby zájem byl neustále živen, pořádají žurnály celé slavnosti. Automobilové dostihy aranžované Matinem vzbudily zájem celého sportovního světa; kromě toho zkřížilo 47 automobilů polepených reklamou časopisu celou Francii od Havru až k Pyrenejím. Koncerty žurnálů v zahradách Tuileries a Le Journalem pořádané slavnosti hasičů v tržnicích těší se nejživějšímu zájmu širokých vrstev.“

Ano, i to je Paříž začátku 20. století.

Část uvedeného příspěvku se jmenuje, jak jinak, Pařížské žurnály. U rukopisu je poznamenáno jméno Marie Majerová. Opsal ho však Gustav Gellner, o deset let starší bratr Františkův. Nenapadá mě důvod, proč řádky Marie Stivínové, později Majerové, opisoval. Nejsou to nakonec postřehy Františka Gellnera? Mimochodem, i Gustava potkal těžký osud. Vystudoval lékařskou i filozofickou fakultu, v září 1942 byl gestapem zatčen, začátkem následujícího roku zemřel v Terezíně. Jeho žena a dcera zahynuly v Osvětimi.

Vraťme se však do Paříže za Františkem Gellnerem. Dobře zapadl do pařížské bohémy, do prostředí anarchistů a buřičů, žije, jak by možná sám řekl, z ruky do huby. Ale se svými kresbami se i přes velkou konkurenci uplatnil ve známých satirických ilustrovaných listech, například Rire, Le temps nouveau nebo Cri de Paris.

Na obrazy neměl moc času. Kolik jich v Paříži namaloval? Nejspíš jen svoji bytnou, kvartýrskou, jak o ní mluvil. Nevím, kde měl počátek olej Dáma ve smutku nebo Dáma s knihou, kde Model či dvě zátiší. V Drážďanech, nebo později v městě nad Seinou?

„Na nízké lavičce za noci v dešti / hovím si na nábřeží / Paříž, jež tančí a jásá a třeští / přede mnou v temnotách leží.“ Slova z básně V Paříži je blaze. Vyjadřují pocit štěstí, nebo stesk a opuštěnost? Neboť končí: „Kdo peníze má, vše koupiti si může / vína napije, nají se masa / je na prodej píseň, jsou na prodej růže / jsou na prodej polibky, láska i krása.“

A v nezveřejněné básni potvrzuje: „Měl jsem dneska u sebe / pěknou Pařížanku / Holky jsou mé neštěstí! / Stálo to pět franků.“

Kvůli nemoci otce se vrátil do Čech, ale jen nakrátko. Otcovo zdraví se zlepšilo, mohl tedy rok studovat v Drážďanech na akademii výtvarného umění. Cizina ho pořád přitahuje. Znovu se vrátil do Paříže. Kreslí pro časopisy, ale maluje také obrazy. Pokojskou, neznámou ženu ve smutku, ženu s knihou, zátiší. Na jaře 1911 ho tu opět potkala Helena Malířová. „Byla jsem už asi týden v městě ,volnosti, rovnosti, bratrství‘, v městě, které Gellner také dovedl břitce vystihnout… Jdu k večeru po bulváru St. Michel, slyším český hovor. Dva tuláci: Karel Toman s Františkem Gellnerem. Tehdy už Gellner nenosil vousů, ale jiného neodložil nic. Byl to on, jako před deseti roky… Starý mládenec, zahořklý samotář? Ne. Samotář leda ze záliby, nebo že si stačil. Cynik? Chraň pámbu. Život ho tak nějak zavedl do podkrovního pokojíku v šestém poschodí hotelu Meuble v ulici Gay-Lussac u Luxemburské zahrady. Tam sedával celé dny u svého kreslicího prkna a někdy se sám s chutí vysmíval svým nápadům… Pokud vím, žil v Paříži především své umělecké práci, která byla neúnavnou a ostrou kritikou ,řádů‘ a společnosti.“

Vždycky bylo pro něj nejdůležitější přesně a nezkresleně vyjádřit myšlenku, básnické opisy, složité obraty a jinotaje považoval za zbytečné. V tom by se jistě s Charlesem-Louisem Philippem shodl, i když se už nemohli potkat.

Byl týden v Paříži, najal si skromný pokojík, je chladno a nepřestává pršet. Jen pro sebe si poznamenal: „Město pěkné Paříž je / konečně vzdor všemu / Kdo má peněz právě dost / zcela dobře je mu. / Já jsem se už ve světě / leckde potuloval / tuhle smutnou pravdu / všude konstatoval.“

Na podzim roku 1911 už ho vídal Viktor Dyk v Petříkově vinárně na Perštýně. „Rád hraje roli cynika a pouští hrůzu na měšťáka revolucí či syfilidou, vše jedno, po nás přijde potopa.“ Koncem roku se Gellner stal redaktorem brněnských Lidových novin. I tady se s ním rok před válkou setkal básník Viktor Dyk a vidí změnu: „Méně revoluce, méně syfilidy; oholená brada zvážnělého muže, skoro s výrazem evangelického teologa. Oproštění a pochopení života a jeho pronikání. Karikaturisty, který dovede rozumět. Obzor rozšířený Paříží a skepse, jež není už ani na skepsi hrdá. Besedování po probdělé noci na lesním svahu u Vraného v podzimním slunci.“

Božena Neumannová, druhá žena S. K. Neumanna, nazývá Gellnera ve svých vzpomínkách „Pařížanem“. „Byl oblečený podle poslední módy, s kloboukem á la Girardi na hlavě… Z častého vypravování nejrůznějších přátel měla jsem o Gellnerovi představu bohéma, nedbajícího zevnějšku a společenských předpisů. Ale teď patrně Paříž udělala z něho dokonalého gentlemana. Byl jí dokonale poznamenaný…“

Přichází rok 1914, mobilizace a válka. František Gellner narukoval k zeměbraneckému pluku v Mladé Boleslavi. Byl nemocný, přesto ho odeslali se setninou na ruskou frontu. Naposledy byl spatřen na voze pro vojáky neschopné pochodu při ústupu od Lvova. Od 13. září 1914 ho úředně vedli jako nezvěstného. Gellnerův bratranec dr. František Kohn zjistil od vojáků, kteří se do Boleslavi vrátili, že jejich malý oddíl odpočíval po únavném pochodu někde v okolí tehdy polského městečka Gródek. Sotva si vojáci rozdělali oheň, octli se v ohni ruského dělostřelectva. Velitel nařídil ústup, k smrti unavený Gellner prohlásil, že zůstane, že už dál nemůže. Lehl si vedle silnice a očekával svůj osud.

Ale ještě 15. září poslal svobodník František Gellner domů polní poštou následující zprávu: „Milí rodiče, už jsme přišli na místo, je to tu dost zajímavé, bližší určení místa a času není radno psát, poněvadž pak pošta takové lístky neexpeduje. Jsem zdráv, nepřítele jsme ještě neviděli. Doufám, že vám jakož i celé rodině se dobře vede. Od vás jsem dosud žádnou zprávu nedostal. Tak se mějte pěkně a pozdravujte! Váš Franta.“

Byla to pravděpodobně poslední zpráva rodičům, bratrům a sestře.

František Gellner zemřel, neznámo kde a jak. Nevíme, kde byl pohřben.

V pouhých třiatřiceti letech zmizel.

„Nechci se vyvyšovat,“ zaznamenal se sobě vlastní lehkou ironií, „ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jenž zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“

Už v devatenácti letech napsal: „Nejlépe bylo by vzdálit se / a nikdy se nenavrátit / svým bližním a nejbližším ztratit se / a sám sobě se ztratit.“

První světová válka už přesahuje časový rámec našeho vyprávění. Proběhlo jím i jméno Karla Myslbeka, syna slavného sochaře. Vzpomínáte? Národní listy přinesly 29. srpna 1915 výrazně černě orámované smuteční oznámení. Karel Myslbek, profesor české reálky na Žižkově, akademický malíř a nadporučík, dne 21. srpna „náhle skonal u věrném plnění povinností za císaře a vlast a pochován byl s vojenskými poctami v čestný hrob na ústředním hřbitově krakovském“.

Přátelé se později dověděli, že u města Wieliczka nedaleko Krakova se po prožitých válečných hrůzách sám zastřelil.

Kapitola z knihy Krásné časy v Paříži