Členka Unie českých spisovatelů Taťána Králová oslavila 60. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Za svíčkou
(a za Borisem Pasternakem)
Copak je možné za chvílí
jako za svíčkou,
hořící klidným plamenem,
dohaslou plápoláním,
mávnout jen rukou ve vzduchu,
uši si voskem zahradit,
zaklapnout víčka?
Teplo té svíce, která je
sama už tatam,
chvěje se ještě kolem nás,
cestou z nahřátých dlaní
má přednost na křižovatkách cév
pod kůží celou napjatou
od hlavy k patám.
Hladíš mě, už se oblékáš,
pokaždé spěchem,
jako by mohla svíčka zas
stát rovně celá z vosku,
jako by okno zamžené
stačilo setřít, a pak psát
jen jedním dechem.
První pomoc
Vložím si do paměti,
že po nezbytné kontrole,
mají-li ústa přístup k dechu,
může srdce znova naskočit
masáží v rytmu písně Rolničky, rolničky,
jde o rytmus, jde o všechno,
jen hudba nese děj.
Celý život mačkám zvonky domovů
signálem vy-vo-le-nýý,
a teď vím,
že na začátku Páté symfonie
je vtip v osminové pauze
na půlku první těžké doby
před třemi krátkými tóny.
Beethoven zadržel dech,
přerušil pumpování krve
a před restartem nechal osud dozrát v mezeře,
v nabíječce sfér,
aby srdce naskočilo
v pauze mezi pamětí a polibkem
a cinklo chlopní o zvonek
jak stálý zákazník.
Čekárna
Otázka Proč právě já
nemá své místo v přeplněné čekárně,
kde by si ani smrtka
neměla kam sednout,
ani její brousek by nepropadl
a přes šum dechů, hlasů a šoupání nohou
nejsou slyšet padat
ani špendlíky velmi dlouhých chvil.
Zeměkouli nezastavujeme –
Máme zpoždění,
mlýnek jen chroustá nový příděl kostí –
počkáte si – Nejste tady sama –
a do té doby se neptejte, nepředbíhejte
a Neklepejte, sestra vychází.
Jablíčka
Každý by tu měl fasovat
koňské klapky,
aby neviděl po stranách
lákadla lačných pohřebáků –
Příjem šatů zde –
musím dát kostým do čistírny,
naučit se všechny schody –
špitál je rozsázen v kopci –
zvlášť ty vydrolené,
na kterých těžký zimník ohýbá šíji
až k odevzdávání krve,
ale má štěstí,
ještě dočká se své čistírny,
vystřídání za tričko
i dozrání tří kouzelných jablíček
v houští za okny ordinace.
Ještě jsou tam?
Pro dnešek vyhráno!
Rašení
Není čas čekat
sto let na novou trávu,
v zrnku každého dne
je zlato nové úrody
a do roka a do dne
mi raší i nové vlasy.
Vítání
Kdo může vědět,
odkud rostou tvé vlasy,
tváří se světle, hladce i hebce,
vždy s novou odvahou,
že z netušení
mají barvu, vůni, tvar,
a nikdy není možné
je nepřivítat hlazením.
Vždyť to by bylo jako
nerozpřáhnout náruč,
když do ní běží dítě.
Lehkost
Všechna slova
nesená na výdechu
za předení kocourka
zůstanou nad námi jak pára
a zahalí nás clonou
s kočičími vrátky.
Špatné zůstane venku,
dobré může dovnitř i ven,
lehkost uvnitř se zdá být
velmi snesitelná,
jak snadno poznáme,
když se tu kocourek rozvalil
jako na obláčku.
Předivo
Vrnící kočce
už zase přeskakuje motorek,
přesto přiváží vzácný klid.
Nemusí být každé předivo hladké,
mistrovský kousek se pozná
podle drobných nepravidelností
a pravým uměním je
najít si v osnově
prázdné očko
a tam si polevit.
Uspávač
Při tom kočičím kolovrátku,
vrkavém tak spolehlivě,
jako by se nikdy neměl zastavit,
nečekáš hrknutí,
výpadek zvuku,
ale teprve pak,
když se hroty fousků
smočí v kalamáři ticha,
tě teninké vlákno
nejpevnější příze
zhoupne rovnou do spánku,
kde holoubci nasycení
sypaným zrním chvil
dali hlavu pod křídlo.
Déšť
Bylo ticho.
Jak před deštěm,
kdy se na nebi
čeká v koloně
tak dlouho na světlo,
kočkám se ježí srst
a na větvích jsou nastražené uši.
Kočičí hřbet
se nezachvěl,
lístky nehnuly,
když závoj živý
nastřádanou vláhou
v okamžení se stočil
do klubka blahodárného pramene.
Kočky v létě
Nevím, ale je vedro,
nebo jen něco vysálo všechen vzduch
zpod ubrousku na pecnu metropole?
Kočky se rozvinuly,
chladí si bříška
jako bochníky z pece vytažené,
dýcháme si tak klidně,
jako že vzduchu dost,
že vždycky lapnem
právě tolik kyslíkových myšek,
aby nás posilnily
na všechny nezbytné kroky, sedy, lehy
a také na dlouhé hlazení po srsti.
Chleba
Chleba je ještě žhavý –
nechte ho vydýchat,
musí směnit své teplo
v smluveném kurzu se vzduchem,
jen tak zůstane duší chlebem,
a ne plackou,
o což i my se denně pokoušíme
pod příklopem obvyklé inverze.
Mám oprávněnou obavu,
že přetrhnu vlásek na klice,
zakopnu o práh,
pohnu zarážkou,
držící rozevřené čelisti času,
a ty za námi zaklapnou,
až tam budeme,
a vody v dlaních,
kterou obezřetně nesu,
už se nenapijeme,
ale učím se
nemít z toho strach.
Je to ještě těžší,
než se přestat kontrolovat
v zrcadlech jiných očí,
ale ne nemožné.
Den
Dnešní den se sytí
lehounkým vánkem tvého hlasu
a plní svými starostmi.
Kolik jich má?
Právě tak dost,
aby každá odhozená přítěž
nás s trhnutím poponesla výš
a ukázala nám
z náhledu větší kus,
jako když kurzorem
klikneš na mínus.
Ráno
Tohle ráno
vypiju jedním douškem,
zesládneš mi
až na nejvyšším patře
a pod jazyk schovám
úplatek pro převozníka,
aby se pro nás vrátil
některý úplně jiný den.
Kolénka
Kolénka drží stébla zpříma,
neohýbají se
nikdy k pokleknutí,
zato však mají v sobě
tolik pokory, že dlouze nesou
celou tíhu klasu,
až v daném čase odevzdání
společně ulehnou tak tiše,
že jenom země zblízka uslyší
jejich tak dlouhé
úlevné vydechnutí.
Dřevo
Ve dřevě praskají
všechny jeho roky,
kterými nabíralo vláhu,
aby ji teď poklidně
vracelo nazpět povětří
a pracovalo k dlouhému usednutí,
až praskání ustane.