MILAN BLAHYNKA

Po dost dlouho protahovaném paušálním opovrhování literárněvědným marxismem, které ještě u některých badatelů, prošlých proměnou od přísných strážců „ideové čistoty“ marxismu v její neméně přísné kritiky, a u pár jejich žáků pokračuje, dostává se ke slovu pokolení, které usiluje o přesvědčivější, diferencovanější pohled na texty, skutky, osobnosti s marxismem v literatuře v různé míře spjaté.

Svědčí o tom i „kapitoly z moderního projektu“, jak už podtitulem své knihy ČESKÝ LITERÁRNĚVĚDNÝ MARXISMUS (Host/Ústav pro českou literaturu AV ČR, Brno/Praha 2021, 264 s.) Roman Kanda (ročník 1976) napovídá. Nepochybně osmělen průkopnickou monografií Jiřího Křesťana (ročník 1957) dokázal např. bezpředsudečně přečíst stať Nejedlého O realismu pravém a nepravém a díky tomu usoudil, že „Nejedlého přístup lze hodnotit jako obhajobu vysokého umění, před populárním nebo ploše tendenčním kýčem“. A navíc dospěl až k překvapivému závěru: „Nejedlého formulace, z pohledu literární vědy a estetiky nepochybně vágní a místy i banální, příliš nepřispívají k projasnění podstaty socialistického realismu, nicméně právě jejich vágnost zakládá relativní otevřenost návrhu vůči jiným uměleckým tradicím estetické reprezentace skutečnosti.“ Tu bychom mohli doplnit poukazem na schopnost Nejedlého už ve třicátých letech ocenit Nezvalovy Milence z kiosku nebo Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha.

Je škoda, že stejně pozorně, jako ocenil Nejedlého otevřenost i tvorbě nikoli jen realistické, Roman Kanda se zatím nedostal k odhalení složitosti kritické osobnosti Vladimíra Dostála. V kapitole Socialistický realismus jako direktiva přesvědčivě ukazuje, jak Dostál, moskevský žák a obdivovatel Michaila Lifšice, sdílel jeho nechuť k modernismu a avantgardě. Má za to, že Dostálova apologie realismu „nebyla bez vztahu k nové kulturní politice“ po sjezdu KSČ v roce 1971, a dokládá to rozborem jeho článku Cesta otevřená, epilogu knihy S realismem na křižovatce, shrnujícím články z padesátých a začátku šedesátých let na obranu socialistického realismu; podle něho prokazují konzistenci Dostálova názoru. V tom má pravdu.

Avšak Dostál, jehož jako mladičkého kritika Nejedlý tiskl v obnoveném Varu, byl podobně otevřený jako Nejedlý mnoha hodnotám i avantgardní tvorby, jak dokazuje jeho kniha Slovo a čin (z roku1972!), kniha obdivu k dramatickému dílu Vladislava Vančury, kterou Roman Kanda nevzal v potaz. Ač Dostál nesmlčel otázku, můžeme-li „pokládat Vančuru za avantgardistu nějak zvlášť pravověrného“, napsal, že „momenty spojující Vančuru s avantgardou rozhodně převažují nad příznaky, jež by jej z ní měly vydělovat“.

Nemohu si odpustit osobní poznámku. V Dostálově neformálním literárním kroužku, vlastně literárním semináři, byli jsme snad až na Jaroslava Sekeru a Štěpána Vlašína obdivovatelé avantgardy, Václav Kubín editor Apollinaira, Ján Škamla, badatel o expresionismu a já – zapřisáhlý ctitel poetisty Nezvala, avantgardní etapy V+W atd. A Dostál nám nikdy nechtěl avantgardu zošklivit.

A tak mi napadá: Nedá se jeho pozdní obrana socialistického realismu chápat jako obdoba Nejedlého stati? Není to ve skutečnosti cosi jako O socialistickém realismu pravém a nepravém? Přitom ten ždanovovský byl mu brzy po nespravedlivém článku o Ortenovi nepravý, zatímco pod střechou pravého měla své jeviště i avantgarda?