JAROMÍR ŠLOSAR

Nedávno jsem dočetl hojně citovaný román polské autorky Martyny Bundy Modrá kočka. Záložka upozorňuje, že děj se odehrává mezi Kašuby. Mohl by se však odehrávat kdekoliv jinde, Kašubové jsou pouhou nálepkou.

Je tam klášter kartuziánů, kartouzské kočky, válečné pohromy a jiné hrůzy v průběhu šesti století, postavy, které se vymykají dobovým konvencím, a věčné téma dualismu hmoty a ducha. Minulost v lehkém hávu magického realismu. Ale není to ani Eco, ani Márquez. Není to nic, co by vzrušilo mou mysl, na co bych se těšil a co by mě obohatilo.

Jen co jsem dočetl Modrou kočku, byl jsem v Třinci na prezentaci knihy slezského fotografa Jana Kufy Kičeřoka. Černobílou publikaci ČAS PŘISTIŽEN PŘI ČINU jsem si tam koupil. Kufa Kičeřok ji vydal s přispěním známých i neznámých přátel vlastním nákladem.

Než jsem se s ní v klidu usadil v křesle, několikrát jsem jí listoval a utrhával slova popisků a komentářů. Už přitom jsem si říkal, tak to je síla, tohle jsou mocné příběhy, jakápak Modrá kočka!

Jan Kufa se svým fotoaparátem našel cestu do stáří čtyř protagonistů příběhů, tří starých žen a jednoho muže. Nikdo z nich už nežije. Zaznamenal jejich čtyři roční doby v samotě, téměř ve všech případech na odlehlých místech. Často o životě vypovídá pouhý portrét. Téměř by se obešel bez popisku.

První příběh se jmenuje Čotka od Mojička (Tetka od Mojička). Je zasazen do murované chalupy pod horou Girovou. Všechno tu zůstalo tak, jak hospodářství opustil nebohý manžel staré paní. Katr k řezání kulatiny a balonová kola valníků zarůstající býlím, nachýlená šopka se zemědělským nářadím, prázdná králíkárna, věci těžce nabyté, jak píše autor fotografií.

Svět staré paní se uzavřel do jednoho pokoje, do kuchyně. Kolem kamen se stále vrší hromady dřeva. Skutečným médiem čotky od Mojička je okno. Sama říká, že tam se obrazy nikdy neopakují, na rozdíl od televize, kde často dávají stejné filmy.

Společnost, na kterou je pyšná, jí dělají slepičky a pejsek Bady. Jediné informace, co je nového dole v dědině, si s nákupem přináší z obchodu.

Jan Kufa Kičeřok realitu zaznamenal pravdivě, bez příkras úpravy fotografií. Komentáře jsou lakonické a jaksi obyčejné. Tak je tomu i v příběhu Maryši z Pustek.

Maryša se nám představí jako veselá babička, kamarádka fotografovy maminky, která z roubené chaloupky kdesi v Mostech u Jablunkova za nic na světě nepůjde. Tam žije do svých jedenadevadesáti let. Když pak upadne u kamen, skoro násilím ji vezme k sobě do opatrování syn.

Kdysi chovali dvě kravky a koně. Teď v kamenném chlévě přebývají slepice a dříví na topení. Tam, kde Maryša žije, snaží se udržovat pořádek. I kvůli synovi, který ji často několikrát denně navštíví. Také polínka a třísky kolem kamen jsou ve vyrovnaných štosech. Nechybí pejsek a svaté obrázky na zdi. Je tam teploučko a pohoda, píše autor fotografií.

Stará paní si pomáhá, jak se dá. Místo hole se opře o klacek. Když venku přituhuje, zavěsí na dveře do předsíně těžkou deku. Dovedete si to vůbec představit? Jak daleko má člověk k tomu, aby skončil jako tyto dvě stařenky…?

Lesní muž. Od narození žije v dřevěném stavení v kterési ráztoce v Lomné. Stejně jako čotku od Mojička ho pro fotografa objevil Kufův kamarád, lesní dělník Milan Motyka. Ten také k příběhu napsal úvodní črtu. Když charakterizuje každodenní život lesního muže a jeho samotu, napíše, místo společného rozhovoru praskot dřeva v kamnech.

Lesní muž má vlídnou, někdy ustrašenou vrásčitou tvář, rozčepýřené bílé vlasy a dlouhé bílé vousy sepnuté dřevěnou kramličkou. Slov má málo. Není s kým mluvit. Chybí tu žena. – Tohle jsou kamna? Zavalená dřevem, s kočkou na ucouraných hrncích. Když nabídne vodu s malinovou šťávou, musíte prstem vyleštit lem hrníčku, aby blýsknul porcelán. Průzračnou vodu nabírá ze studánky ve sklepě.

Je to síla! Na co se v chalupě podívám, nese znamení zmaru. Muž ožije, když přijde řeč na jeho les. Má-li do něj doprovodit hosta s fotoaparátem, obléká se do tepláků, jako by se chystal do společnosti. Jeho les je mu domovem, obývákem i kuchyní. Už samotná cestička do porostu je čistá, jako by umetená.

Ten kousíček lesa v hoře zdědil po předcích. On sám se ničím neliší od stromů v lese, jako by byl semínkem šišky nebo bukvice, píše autor. K životu mu stačí jen půda a slunce a jeho les. Dřevo, dřevo a zase dřevo. Do podzimu musí mít plnou předsíň polínek na časy, když vše kolem zasype sníh.

Lesní muž odmítal pomoc, těžká mechanizace by mu zničila to, co je mu milé. A tak padá pod tíhou metru dřeva jako Kristus pod křížem. I to zaznamenal fotograf. Milan Motyka v závěru textu charakterizuje život lesního muže biblickými slovy z knihy Mojžíšovy: V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.

Příběh lesního muže končí v sanatoriu a pak v domově důchodců. Do svých hor se už nikdy nevrátí. Z posledního portrétu v ústavním pyžamu se na nás dívá úplně jiný člověk, oholený, ostříhaný, s vyhaslým pohledem.

Závěrečný díl tetralogie představuje tětku Betku z Vlkolínca. Třebaže jsou tu kozy a zas roubená chalupa, fotografem poctivě vychozený a prožitý příběh postrádá dramatičnost předchozích částí. Je to pochopitelné. To, že je slovenská dědinka o pětapadesáti číslech jedinečnou vesnickou rezervací pod ochranou UNESCO, ještě neznamená, že leží stranou civilizace a kultury.

Betka už má mikrovlnou troubu, rychlovarnou konvici, dbá na sebe, je upravená, v čistém nádobí zadělává těsto na buchty pro vnučku, ví, co nabídnout hostům. Později cosi signalizuje kanyla napíchnutá v zápěstí a náplastí přelepené předloktí a holeň. Ale takový už je život.

O nelehkém životě vyprávějí fotografie Jana Kufy Kičeřoka. Ve svých příbězích pohlédl do tváře samoty. Čím méně o ní věděl, tím více byl překvapený. Mne zasáhnul na citlivém místě.