JAN JELÍNEK

Před lety jsem na Apeninském poloostrově protrpěl dramatickou příhodu, která mě ve vzpomínkách na zájezd do Itálie s pražskou cestovní kanceláří Zdeňka Houdka bude provázet až do smrti. Byli jsme ubytováni na pobřeží Tyrhenského moře v oblasti Kampánie, v hotelu Clorinda v městě Paestum, založeném v 7. století před naším letopočtem starověkými řeckými osadníky.

Slunce v horkém létě vycídilo nebe do šmolkové modři. Turisté tady očima i čočkami fotoaparátů obdivně laskali trojici chrámů, vystavěných v dórském slohu: Héřin, zvaný bazilika. Druhý Héřin chrám, pojmenovaný Poseidonův. I třetí chrám Athény, nazývaný Demetřin.

Jedna stará pobožná Italka, podobající se tváří slovutné Matce Tereze, s fanatickým zanícením vybízela poutníky, aby se také podívali do katedrály di Santa Maria Assunta v Neapoli, kde uchovávají relikvii s krví biskupa – svatého Januaria.

Žil v 3. století a tenkrát císař Dioklecián krutě pronásledoval křesťany. Januarius, později svatořečený, upadl v císařovu nemilost. Vládce ho nechal zajmout a popravit. Krev mučedníka je v katedrále schraňována v podobě sraženiny. Ale jednou ročně, 19. září, v den světcovy smrti, se stane zázrak. Januarova ztuhlá krev náhle zkapalní.

Místo na relikvii jsem se raději vydal do nešťastných Pompejí, které 24. srpna roku 79 n. l. smetl výbuch Vesuvu.

Říká se, že erupce, jež započala kolem poledne, uvolnila tepelnou energii stotisíckrát vyšší než exploze jaderné bomby nad Hirošimou. Apokalyptické peklo kromě kvetoucích Pompejí pohřbilo i stejně půvabná města Herculaneo, Stabii, Bascoreale a Oplontis. Pompeje zasypal sopečný prach, zalila žhavá láva… A jak praví legenda, antické Herculaneum zaplavil proud vařícího bahna a kamení až do výšky přes dvacet metrů.

Procházím troskami Pompejí. Vědci odhadli, že v nich zahynulo asi deset tisíc lidí. Vlnou pyroplastických sopečných plynů byli Pompejané spáleni nebo udušeni.

Očitým svědkem šílené zuřivosti Vesuvu se stal Plinius mladší, který v dopise vylíčil Tacitovi úkaz probuzený erupcí: moře se vylévalo z břehů! Současný svět tento hrozný jev nazývá vlnou tsunami.

Pozoruji dvě turistky, Američanky, které si s chmurnými tvářemi prohlížejí odlitky obětí Vesuvu, jemuž přesto Italové mazlivě říkají Vesuvio. Napětí ve tvářích Američanek poleví, když se zahledí na četné nástěnné malby – fresky v domech, jež tragický živel přesto nedokázal zničit. Jako by světu zvěstovaly, že ruka člověka, který vytvoří krásné umělecké dílo, je nezničitelná!

Z obrazu zkázy v Pompejích se vynoří nejlépe zachovalá stavba: Dům Vettiů. Archeologové tu prý našli sošku boha plodnosti Priapa s přehnaně velkým penisem. Původně měla zkrášlovat fontánu, ze které měly pít vodu ženy, toužící otěhotnět. Poutavé jsou fresky s erotickými motivy; na jedné je muž se ženou v poloze nahoře a na druhé fresce je nahoře zase žena.

Fresky též zobrazují příběhy z antických bájí. Člověk žasne nad pozůstatky Apollónova chrámu a Faunova domu, kde byla nalezena soška tančícího Fauna, jenž dokázal vzdorovat ohni a smrtelným výdechům Vesuvu, a představuje se přes propast věků v 21. století všetečným poutníkům z celé planety. Ti si v koutku duše uvědomují, jak strašné by byly pro lidstvo výbuchy jaderných bomb!

Unikem Pompejí je Velké divadlo, tesané a vystavěné do skály. Vyniká skvělou akustikou. Před výbuchem Vesuvu tady mohlo sledovat herce na pět tisíc diváků.

Po lopotném chození Pompejemi v parném létě osvěží poutníka stupňovitý vodopád s kresbami mytologické postavy Narcise v Domě Lereia Triburlina. Narcis, hledící do vody jako do zrcadla, je uchvácen vlastní krásou. Šumící voda teče do koryta zavedeného do zahrady, zelenající se vinnou révou. Tady by se tak blaze dalo odpočívat upachtěným nohám. Uřícený a žíznivý ještě zavítám do amfiteátru z roku 80 před Kristem. Je rozlehlejší než fotbalové hřiště Sparty na Letné nebo Slavie v Edenu. Amfiteátr pojal dvanáct tisíc diváků. Vídali v něm souboje gladiátorů plné krve, bolesti a umírání. Ale i sportovní střetnutí a exhibiční kousky s šelmami.

Z Pompejí jsem si vyšlápl na vrchol Vesuvu, vzdálený asi jedenáct kilometrů.

Při silnici jsem ve škarpě sebral velkou spadlou broskev. Kousl jsem do ní a sykl bolestí. Šťáva byla horká slunečním žárem.

V půli cesty mi na mávnutí zastavil chlapík s traktorem, který vezl na valníku k parkovišti poblíž kráteru basu s nápoji. Vyvezl mě k cíli a nabízené liry za svezení si nevzal.

S dalšími zvědavci jsem se vydal po okraji kráteru. Pod nohama mi křupala škvára. Od roku 79, kdy hora soptila, se předvedla asi 36 erupcemi. Tou poslední v dubnu 1944, kdy skomíral Mussoliniho režim v bojích s Brity a Američany, jako by Vesuv chtěl konkurovat pumám a granátům.

Do vyhaslého kráteru je vzrušující pohled. Ale prý to je pouze vzdálený klid. Průvodce sděluje, že občas z hlubiny stoupají sirné páry, signalizující, že démon nespí, ale jenom dřímá, aby zaburácel a udeřil.

Přicházel večer. A pro mne čas vrátit se do Herculanea a odtud vlakem do hotelu.

V jednom z příbytků na parkovišti průvodci a další personál, pečující o turisty, na stole plném bankovek a mincí přepočítávali denní tržbu.

Jejich šéfa, dlouhána s fešáckým knírkem, který by díky své nadměrné výšce snad mohl šacovat i aeroplány, jsem se zeptal, kdy pojede do Herculanea turistický autobus.

Spráskl rukama: „Pane, máte smůlu, poslední autokar vám právě před nosem ujel.“

Jít dolů pěšky by pro mne bylo kalvárií. Když jsem pak vytáhlému Italovi pověděl, že jsem z Prahy a bydlím v hotelu Corinda se zájezdem cestovní kanceláře Zdeňka Houdka, spráskl ruce a nadšené vykřikl: „Madona mia! To máte štěstí. Zdeňka já znám. Prima chlap. Posílá nám sem na Vesuv turisty z Čech.“

Vyběhl na parkoviště a požádal šoféra německého autobusu s turisty, zda by mě svezl do Herculanea. Němec odmítl. Prý už je beztak příliš obsazený.

Za autobusem se zrovna chystal vyjet červený kabriolet se staženou střechou. Seděl v něm mládenec za volantem a jeho partnerka. Vozem dunělo techno. Šéf průvodců řidiče sporťáku poprosil, aby českého hosta dolů svezl. Ten velkoryse ukázal rukou, abych si sedl na zadní sedadlo. Představil jsem se mladičké dvojici a oni mně: „Luka a Marianna.“

Pak Luka prudce vyrazil jako Fittipaldi na okruhu v Monze a rychle se řítil jako láva z Vesuvu k Herculaneu.

Záhy jsem tiše litoval, proč jsem raději nešel pěšky. Vlasy nám vlály ve větru, a když Luka zvolal, jak se mi líbí v Itálii, upřímně jsem odvětil, že moc, protože má nádherné moře, které nám v Čechách chybí, starověké památky, jinak bych sem přece nejezdil…

A přidal jsem ještě zdvořilostní poklonu: „Mám v oblibě italské filmy se Sophií Lorenovu a Marcellem Mastroiannim.“ Tím naše konverzace skončila.

Luka vystupňoval jízdu až v hazardní úprk. V serpentinách hvízdaly pneumatiky a hřmělo techno.

Dostal jsem strach, že se zabijeme. Luka řídil kabriolet jednou rukou, druhou objímal kolem ramen Mariannu, smáli se, zdraví a šťastní, bláznivá jízda je vzrušovala jako láska, adrenalin jim proudil v krvi.

Co do toho kluka najednou vjelo? Chtělo se mi křičet, aby zpomalil, jinak se vymázneme. Ale mlčel jsem, abych nevypadal jako posera.

Náhle se před námi jako perla v lastuře rozevřel nádherný oblouk Neapolského zálivu s přístavem. A v ten okamžik mi hlavou problesklo okřídlené úsloví, jež zná celý svět: Vidět Neapol a zemřít!

Vtom Luka šlápl na brzdu. Vyvedl mě na vyhlídku. Před námi ležela Neapol se zálivem jako drahokam v zapadajícím slunci.

Hladinu brázdily loďky s bělostnými plachtami a v dáli se rýsoval ostrov Capri. Na něm Maxim Gorkij svého času hostil T. G. Masaryka a také Lenina.

Luka se vrátil do kabrioletu. V magnetofonu vyndal pásku s technem a zařadil jinou – s písní Santa Lucia. Zpíval ji Andrea Bocelli.

„V Čechách ji stejně nádherně zpívá Karel Gott,“ poznamenal jsem hrdě. Zdvořile přikývli. Ta melodie jako by zněla na počest hosta, který s nimi okusil ďábelskou jízdu a nepodělal se: „Krásná je Neapol, krásná když svítá / písní svých mandolín/ ze snů tě vítá. / Krásná je Neapol, když den se stmívá / rybář tam na břehu divné sny mívá. / Píseň tu o mořích, svým druhům zpívá /… Bílá je bárka má, Markéta mia / Santa Lucia, Santa Lucia/. Tomu kdo miluje, svět v zář se změní / když srdcem proniká radostné chvění. / Píseň z něj vytryská svatá a milostná. / Santa Lucia, Santa Lucia./

Naslouchal jsem jímavé melodii a přitom mi Luka potvrdil i krutou pravdivost úsloví „Vidět Neapol a zemřít“, protože tady mezi sebou válčí zločinecké gangy a zemřít tu člověku zaručí mafiáni.

Do Herculanea jsme už dorazili poklidnou jízdou.

Když jsem se s mladými Italy loučil poděkováním a podáním ruky, zároveň jsem vyjádřil i vděčnost za přežití jízdy z vrcholu sopky s děsivou pověstí, tak daleko od domova.