KAREL SÝS

Výstava Město jako přízrak – Pražské inspirace Jaroslava Foglara je Pavlou Státníkovou a Petrem Kotkem uspořádána vkusně. Muzeum města Prahy jí vzdalo jeden z posledních holdů autorovi dosud čtených románů, ale především seriálu Rychlé šípy.

V první části výstavy v nejvyšším patře shromáždila Pavla Státníková pozoruhodnou sbírku obrazů městských čtvrtí, ulic a uliček, v nichž se hrdinové Foglarových románů pohybovali: Řásnovka, Nusle, Židovské město, Kampa… Jsou tu sice převážně vcelku všední měšťácké malby, ale i nečekané skvosty, jako malý obrázek Holešovického přístavu Kamila Lhotáka. (Ten mimochodem v dětství jistou dobu bydlel v Benátské ulici v témže domě, v němž se narodil Foglar. Výhled na skleník Botanické zahrady v něm vzbudil celoživotní lásku k tropické vegetaci. Jaroslav Foglar v ní zase mohl spatřit pozoruhodný exemplář jinanu dvoulaločného – Ginkgo biloba, svého kultovního stromu. Byl zasazen v roce 1860!)

Teprve v suterénu naplno propukne slíbený pražský přízrak – v pološeru narazí (občas opravdu narazí) divák na staropražské kandelábry, zešeřelé prostory umně nakašírovaného erbovního kostela sv. Jakuba, na skrýše Vontů… Už samy o sobě tajuplné prostory, vlastně spíše kobky prastarého domu U zlatého prstenu navodí patřičnou atmosféru.

Je zajímavé a snad i příznačné, že výstava se vyhýbá období socialismu, v němž Foglar také žil, a snažil se o uplatnění svých výchovných zásad, které už se však s novou dobou míjely. A to nejen u svazáků, ale už i u junáků. Škoda, výstava by mohla být zajímavější, neboť ani v letech 1948 až 1989 nebylo všechno jen černobílé. Právě naopak!

Přítmím poněkud omámený divák vyjde na plné světlo Týnské uličky a přilehlého Staroměstského náměstí. Atmosféru Foglarových románů tu však nenajde. Spatří leda houfy podvodných žebráků, loudících na turistech almužnu. A pak už jen davy, davy, davy, míjející šopy, šopy, šopy.

Z fantaskní i fantastické Prahy nezbylo nic. Bývalá tajemství jsou překryta reklamami, z výkladů se dožadují eur i doláčů cizinců bezcenné cetky i vzácné antikvity, restaurace vyplazují na chodníky předražené pochoutky. Zde se nají málokterý domorodec.

V tomto ovzduší by ježek nepřežil, byť bezpečně schovaný v kleci.

Přecházel jsem uličku V Kotcích společně s párkem německých turistů. Od Můstku bez ohledu na zebru vyrazil auťák zvíci velryby. „Uhni, píčo!“ zařval za kšeftem spěchající šofér na vyděšenou chodkyni.

Pochopil jsem, že svět Jaroslava Foglara definitivně skončil.