VĚRA BERANOVÁ

K velkým osobnostem těchto let patřil literární a divadelní kritik, historik, vysokoškolský pedagog Jiří Hájek (1919–1994).

KAREL SÝS

Výstava Město jako přízrak – Pražské inspirace Jaroslava Foglara je Pavlou Státníkovou a Petrem Kotkem uspořádána vkusně. Muzeum města Prahy jí vzdalo jeden z posledních holdů autorovi dosud čtených románů, ale především seriálu Rychlé šípy.

MILAN BLAHYNKA

Přenejmenším na Ostravsku je Eva Kotarbová, absolventka vysokoškolského studia matematiky, zeměpisu a češtiny, známa především jako agilní novinářka, která po letech působení v České televizi a v periodikách města Ostravy nyní vydává internetový zpravodaj Haló, Ostrava. V něm referuje – a toho si cením nejvíc – na rozdíl od většiny dnešních zpravodajských médií hlavně o pozitivech; snad někdo spočítá, jaký je v jejím upozorňování na události poměr dobrých a smutných zpráv. Samozřejmě nezatajuje ani úmrtí, ale i ta jsou jí příležitostí vyzdvihnout přežívající živé dílo.

JAROSLAV VÁŇA

Pan Komínek se stěhoval. Opouštěl dům, který miloval. Ukrytý v rozlehlé zahradě, s mnoha stromy, udržovaným trávníkem a vstupem, nad kterým se klenul most s historicky samonosným obloukem, s pečlivě vyspárovaným a udržovaným kamenným základem. Starala se o něj městská správa, společně s přilehlým nádherným parkem. Ten byl v dávných dobách, nenáročných na plochu, hřbitovem. Z mnoha důvodů, nejen etických byl zrušen a přeložen do nových prostor, kousek dál za městem. To bylo, až do konce války, součástí Sudet.

NORBERT TOMÁŠ

Sirény, řekl by Josef Švejk, „znám dvojí. Sirény s malým s kvílívaj před náletem. Poslušně hlásím, že si pletu Velkou s druhou světovou a že si nepamatuju, jestli kvílívaly už za Velké. Na válečném poli těžko rozeznat, co je varovná siréna a co kvílící granát.“ V míru sirény varují před povodněmi, živelnými pohromami a jednou za měsíc v poledne na zkoušku.

PAVEL JANSA

Milanu Blahynkovi k jeho letošním dvěma osmičkám

Auto jelo krajem lesů, vod a strání. Současný básník by možná k chloubám kraje přidal ještě víno a slivovici. Za volantem seděl čtyřicetiletý doktor Jan Rybář, molekulární biolog, vzadu jeho manželka Veronika s dcerou Kristýnkou, doma zvanou Kiki. Manžel a otec jim slíbil, že je vyveze někam, kde se jim bude líbit. Čeká je tam prý překvapení. Celou cestu pak ale jenom mlžil a zaboha nechtěl nic prozradit. Matka s dcerou se nakonec naštvaně odmlčely.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Před mnoha lety existovaly ještě školy nesoucí název měšťanské. Vyučovala se v nich také vlastivěda a žáci dosud nevlastnili jízdní kola. Bývali však potěšeni snímkem v učebnici z kraje, o kterém jim vyučující sdělil i cosi navíc. Někteří z nich se však těšili na to, že budou moci a schopni krajinu sami navštívit. Třeba i po svých, protože cyklostezky byly ještě neznámou asfaltovou vymožeností.