ALENA VOLKOVÁ
Po přečtení názvu METODIKA PRÁCE S TEXTEM (2021) vzdělaný čtenář nezapochybuje o účelnosti tématu, jakkoliv se mu kupř. vybaví publikace Editor a text (1971, 2006), kolektivní dílo autorů ÚJČ, stejně jako jiné praktické příručky. Kniha vyšla v srpnu r. 2021 v počtu 250 výtisků. (ISBN 978-80-01-06851-9) a o její vydání se zasloužilo České vysoké učení technické v Praze (Fakulta stavební).
Autorem knihy je PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., profesí novinář a literární vědec, autor literatury faktu, vysokoškolský pedagog, který od května r. 2016 zastává post ombudsmana Českého rozhlasu. Absolvent FF UK, po studiu redaktor časopisu Kmen, později šéfredaktor Týdeníku Rozhlas. Jako vysokoškolský pedagog působí na Jihočeské a Masarykově univerzitě. Dlouhodobě se zabývá problematikou mediálních studií se zaměřením na rozhlas a veřejnoprávní média. Působí už 30 let jako editor, je redaktorem více než 100 titulů odborné a beletristické literatury.
V knize Metodika práce s textem zužitkoval své bohaté redaktorské a editorské zkušenosti a nabídl široké veřejnosti, především ovšem pedagogům a studentům středních i vysokých škol, komplexní pramen umožňující hodnotnou analýzu jakéhokoliv textu. Pro informaci ještě uveďme, že kniha je rozdělena – po Úvodu – do dvou základních částí: teoretické – mající tři části pod názvy Redaktor – editor – korektor, Editorská příprava rukopisu a Editor v periodickém tisku – a PŘÍLOH poskytujících pokyny pro autory a texty k analýze.
Už v Úvodu autor neskrývá účel příručky, když představuje tzv. klíčové kompetence z rámcových vzdělávacích programů pro gymnázia a objasňuje, jak práce s textem rozvíjí žákovy/studentovy komunikační schopnosti. Z nich pro ukázku ocitujme kompetence k učení: „Žák kriticky přistupuje ke zdrojům informací, informace tvořivě zpracovává a využívá při svém studiu a praxi.“ (str. 4) Jinými slovy řečeno: nenechá se nikým ovlivňovat, dokáže si vytvořit svůj vlastní názor na problematiku, což je v dnešní době velmi zásadní.
V druhé části Úvodu autor formou komplexní analýzy hodnotí současný stav českého jazyka jako „stagnující“ – i s uvedením příčin, kupř. zkratkovitosti, heslovitosti sociálních médií či nadměrného vlivu cizích jazyků. „Sestupná tendence“ českého jazyka se podle něj projevuje snižováním rozsahu slovní zásoby, zjednodušováním větné stavby, prohřešky proti gramatickým normám a porušováním zásad funkčních stylů.
Uveďme dále, že v části věnované editorské činnosti autor uvádí nejen – komplexním způsobem – teoretická fakta o povolání editora, redaktora a korektora, a jeho spolupráci s autorem textu, ale rovněž informace ze „zákulisí“ práce s textem, a to na konkrétních ukázkách posuzovaných textů (Editorská příprava rukopisu). Zmiňované ukázky zde slouží k vysvětlení různých faktografických, věcných i jazykových problémů, které řeší většinou editor, příp. ve spolupráci s autorem.
Pomocí prvního příkladu, v němž je zmíněna cestopisná kniha po Indii, se řeší kupř. problém přepisu podoby názvů cizích měst. Byť můžeme slyšet v cestopisném pořadu na kanálu TravelXP název indického města v podobě „Mumbai“, editor ho odmítl, neboť v českém textu publicistického nebo prostě-sdělovacího stylu se uplatňuje česká podoba, tedy „Bombaj“. Proto autorka zmiňovaného příkladu situaci vyřešila tím, že upozornila i na cizojazyčnou podobu názvu užívanou v zahraničí. Jeden z dalších příkladů editorské práce s textem umělecké literatury svědčí o tom, že ne vždy může svědomitý editor respektovat přání autora. Máme na mysli textovou parodii díla Boženy Němcové, ve které autor uváděl název postavy s velkým písmenem. (I sama autorka parodovaného díla píše název své postavy s malým písmenem.)
Autor příručky věnuje stejnou pozornost literatuře umělecké i odborné, domácí i cizojazyčné, současné i tzv. starší, tištěné i elektronické, rovněž editování přepisů mluveného textu. K tomuto oddílu v příručce dodejme zajímavost: cílem editace je „maximální věrnost mluvenému projevu, zachovávají se vulgarismy, často i nespisovnost, apod.“ (str. 33) Připomeňme v souvislosti s textem cizojazyčným především problém věcných úprav: ty musí editor vždy konzultovat s autorem. Uveďme dále problém důvěryhodnosti především internetových zdrojů, v prvé řadě nadužívané Wikipedie, textů někdy „upravovaných“ tzv. trolly nebo ideologicky tendenčních. Autor příručky čtenáře nabádá, aby si ověřoval informace z více zdrojů, samozřejmě i internetových. Vštěpuje mu i důležitou zásadu: „K překládání je třeba také znát teorii překladu a zároveň být dobrým stylistou v mateřském jazyce.“ (str. 19)
Těší nás, že se vyjádřil přímo k otázce přechylování cizích ženských příjmení, neboť praxe nepřechylování není v souladu s duchem českého jazyka. Zde se autor odvolává na flexibilitu českého jazyka, resp. skloňování jmen. Praxe nepřechylování toto neumožňuje. Připomíná také, že se mnohá média z ryze praktických důvodů (nepřechylování neumožňuje v bezprostředním mluveném projevu odlišit muže a ženu, subjekt a objekt děje) vrátila k přechylování cizích příjmení. Jako jistý kompromis autor připouští „nepřechylovací praxi“ z informačních důvodů. Zmiňme také případy, kdy editor nemůže spolupracovat s autorem textu, neboť ten již nežije. Jako příklad uvádí autor příručky text z titulního listu Máchova Máje z r. 1836 a konstatuje, že i takovýto text se musí přizpůsobit aktuální pravopisné normě, která se naposledy změnila v roce 1993. (S výjimkou ponechání starších variant, pokud tvoří součást osobitého autorského stylu.) Nejvýraznější pravopisnou normou – jak autor uvádí – byla reforma z r. 1848.
Stejnou pozornost jako obsahové stránce věnuje editor i stránce jazykové. V prvé řadě kontroluje dodržování pravopisné normy; jeho základní pomůckou je vedle Akademických pravidel českého jazyka také internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český, která poskytuje nejen informaci o pravopise slova, ale také odkazy na další informační zdroje, především na Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost a Slovník spisovného jazyka českého, rovněž na Český národní korpus, soubor textů neustále doplňovaných. Autor pro úplnost uvádí také odkazy na jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český. V této souvislosti uvádí základní zásadu editorské činnosti, tedy zásadu jednotnosti úpravy textu, která – slovy autora – „prolíná jako červená nit celou úpravou rukopisu“ (str. 23) a zahrnuje vedle jazykových aspektů také formální stránku textu, mj. označení obrázků či tabulek nebo číslování titulků či zvýrazňování textu. V soupisu editorské činnosti nejsou opomenuty ani oddíly odborné publikace, tedy rejstříky, seznam literatury a citace, včetně uvedení jednotné citační normy. Je rovněž vysvětleno, jakým způsobem se vyznačuje pramen neboli zdroj v díle jiného autora. Komplexní informace poskytuje rovněž oddíl Editor v periodickém tisku.
Následující PŘÍLOHY považujeme, ve shodě s prof. Zuzanou Peškovou, která ke knize připojila doslov, za „velmi praktickou“. Jen namátkou uveďme některé z předložených pokynů pro autory: „ENTER zásadně nepoužívejte k zakončení jednotlivých řádků“ (str. 41), „Veškeré texty včetně titulků […] pište zleva“ (str. 42), „Sledujte logičnost úrovní nadpisů“ (str. 42), apod. Autor dává pokyny ke všem aspektům tvorby rukopisu, nezapomíná např. ani na Seznam literatury, citace a odvolávky na zákony, přičemž uvádí mj., že se slova „zákon, zákoník“ píší s malým písmenem. Velmi podnětný je také oddíl Bibliografické údaje. V PŘÍLOZE 2 jsou uvedeny Časté chyby, které musí editor odhalovat a opravovat. První ze jmenovaných chyb je všeobecně rozšířena, jde o Nerozlišování mezi pomlčkou a spojovníkem. Obecně vzato: spojovník se na rozdíl od pomlčky píše bez mezer před interpunkčním znaménkem i po něm a je kratší, viz např. spojovník v názvu Praha 5-Motol. Méně zmiňovanou chybou je např. Zaměňování O a 0 (písmene O a nuly).
Velmi rozšířené – i vlivem internetového jazyka – je chybné psaní uvozovek na začátku a konci přímé řeči, citace aj., ba dokonce psaní uvozovek v uvozovkách. I zde autor uvádí přesná pravidla. Z dalších PŘÍLOH zmiňme: Jak vytvořit rejstřík, resp. různé typy rejstříku, Typografická pravidla, PŘÍLOHA 8 uvádí v úplném znění Klávesové zkratky, které má mít k dispozici každý uživatel počítače, neboť se těžko dohledávají. Velmi se hodí i Slovníček pojmů v PŘÍLOZE 9. PŘÍLOHA 10 potom uvádí Výběr doporučené literatury pro ověřování. PŘÍLOHA 11 nabízí Texty k praktickému procvičování s úspěchem využitelné při stylistické výuce základní i střední školy. Každý příklad obsahuje původní a opravený text spolu s Pohledem editora a návodem Jak s textem pracovat. Texty jsou stylisticky různorodé a záleží jen na konkrétním učiteli, zda „si zahraje“ na editora a text spolu se studenty upraví náležitým způsobem, nebo zda bude postupovat podle pokynů autora příručky. Přiznáváme se, že nás po obsahové stránce nejvíce zaujal překladový text o umění přesvědčivé komunikace, což je také název knihy J. Borga, z níž byl text vybrán.
Poslední – PŘÍLOHA 12 – obsahuje literaturu k dalšímu studiu.
Vzhledem k nízkému nákladu prvního vydání lze očekávat, že publikace – v praktické pevné knižní vazbě – bude brzy vyprodána a dočká se reedice. Má všechny předpoklady stát se užitečnou příručkou.