EVA FRANTINOVÁ

Babička pracovala jeden čas v čistírně. Často jsem u ní doma otvírala skříň. Na zem se vysypala spousta kapesníků. S monogramy i bez nich. Kapesníky kostkované, květované, bílé, s háčkovanými okraji, ty do divadel, do kapes montérek, zelené vojenské, všechny zapomenuté…

Určitě by se jimi rád probíral spisovatel Zikmud Winter. Ten kdesi napsal, že „že na italských obrazech lze nalézti dámy, které mají v ruce, jakoby na chloubu, veliký bílý šátek na nos (fazzoletto bianco), již v 15. století. U nás se jim říkalo fačánky či šátky, hned na počátku 16. věku. Dokud sloužily toliko k praktické potřebě. Nazývány byly utěráky, utěračky, rouchy, pásnice, neboť je prosté ženy nosily dle pražského archivu z r. 1616 u pasů“.

Winter nám sděluje, že v Praze letěly v roce 1572 kapesníky vyšívané červeně. Písař z Náchoda měl takový kapesník. Šlechta nosila kapesník vyšívaný stříbrem i zlatem. Na utíráčky se ale vyšívala i slova z bible, ve svršcích pražského měšťana nalézaly se v roce 1583 dokonce kapesníky „tištěné“, jinde voněly kapesníky po skořici. A ženy nosily ještě s sebou na plesy druhý, záložní kapesník – ten nenavoněný a opravdu jen na smrkání.

V 17. století se na kapesníky vznešených dam vyšívaly celé verše. Bylo by krásné vidět za výlohou sadu svých čtyřverší nebo dvouverší vyšitých na kapesnících. A zdaleka nejenom svých. Co třeba krásné „bílým šátkem mává kdo se loučí“, anebo Sbohem a šáteček, anebo „už zase vlak a dát si sbohem“…

Je doba, kdy se – nejen nad batistovými kapesníky – smráká. Většinou máme v kapsách kapesníky jen ty praktické, papírové – jako Japonci, kteří už kdysi nosili v širokých rukávech celé tucty kapesníků z jemného rýžového papíru, který jen a jen odhazovali…