KAREL SÝS

Český geolog čili zemězpytec profesor Dr. Antonín Frič vydal v roce 1869 v Matici lidu nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých spisek O vrstvách kůry zemské a skaměnělých tvorech v nich obsažených.

Úvodní motto si částečně vypůjčil u Komenského: „Pojď sem, bratře, a uč se skály znáti!“

Knížečka je poučná dodnes – autor by se jistě zaradoval (nebo naopak?), kdyby zjistil, že znalosti dnešního člověka seriálového (homo serialis) nejsou ani na úrovni jeho knížečky.

Ač slovutný vědec, psát uměl tak, aby zaujal i nevědce. Už jeho čeština dodnes osvěží čtenáře zvyklé na nevymýtitelné vau a super.

Je s podivem, že už v jeho době bylo vyvinuto sociální cítění. V pojednání o mušlích čili mlžích neopomene šlehnout:

„Mlsní lidé, kteří mají zároveň dost peněz, seznamujou se též s ústřicemi a se slávkami, z nichž se připravuje zadělávání ke kapounům. Dále to mnohý člověk v poznání lastur za svého celého živobytí nepřivede a třeba měla mnohá kráska v náušnicích perle a knoflíčky u rukaviček z perleti, sotva jí kdy připadne se ptáti, odkud věci ty pocházejí a jak povstaly.“

Postěžuje si i na ospalé c.k. brance:

„V Mohuči jest čásť hradeb vystavena z vápence naplněného nesčíslným počtem hlemýžďků a mnohý z našich vojínů, který v tamější pevnosti dlouhou chvílí zíval, byl by měl příjemnou zábavu, kdyby z četných jejich druhů byl sbírku shromáždil a ji pak Museu českému na památku přinesl.“ Řekne se šnek! Málokdo ví, že „Paříž jest vystavěna z kamene naplněného skamenělým hlemýžděm z rodu Cerithium. Pařížané tedy mohou říci, že jejich velké a slavné město jest vystavěno z hlemejždích skořápek.“ Je možná příznačné, že Praha je vystavěna z „české opuky bělohorské“!

Nad zmínkou o břidlici jsem byl dojat:

„Tabulky kamenné, na nichž naše mládež se cvičí v počtářství, shotoveny jsou z břidlice.“ Ještě v roce 1951, v první třídě, jsem psal na břidlicovou tabulku po dědečkovi!

O aristokratickém mramoru podotýká, že by ho „měli znáti v Praze i tací páni, kteří nic jiného nedělají, než že dláždění botami brousí“.

O spojení Moravy se zaslíbenou zemí svědčí větička:

„Kámen syenit jest rozšířen v okolí Brna a též panuje na hoře Sinai.“

Neopomene složit hlubokou poklonu Barrandovi:

„Co rodilý Francouz k vůli vědě naučil se česky, aby totiž se skalníky, od nichž si otisky sbírati dá, rozmlouvati a je poučovati mohl. Za vědeckým účelem vydal z vlastních prostředků již takové sumy, že by stačily k zakoupení hodně velkého panství.“

(Prý mu jeho posluhovačka paní Nerudová vyhodila do smetí první vykopávky a po Praze se šušká, že nám s ní zplodil Jana Nerudu!)

Frič seznámí čtenáře s „prvním známým obyvatelem země české“ – s jineckým trilobitem! Toť pravý praotec! Však ho skalníci obmysleli vskutku českými jmény: špičák, chlupáček, velečák, ráček, obojam…

Ó přebohaté zkamenělé Čechy!

„Na půldenním výletu můžeme u Chuchel viděti více divů geologických nežli v jiných zemích za celý týden namáhavého cestování.“

Češi si však nikdy nedali říci:

„Jak často v dáli hledáme, co blízko u nás leží, o tom podává důkaz vápno Pražské; neb jej dovážejí k stavbě velkých nábřeží do Londýna, kdežto k podobným účelům naši stavitelé kupujou drahý cement z Anglie.“

Na počest kamenného uhlí, „základu nynějšího promyslu světového, kterýžto dar přírody Angličané nejlépe znají oceniti a váží si ho tak, že i básně o něm skládají“, napíše sám „Geologickou balladu“:

 

Uhel král

Pohřížen v hloubi zemi

Mocí odbojných skal,

Se svým celým poddanstvem

Mohutný vládce spal.

 

Byl Uhel král to velký,

A stará věštba dí:

Že tomu, kdo jej sprostí,

Se skvěle odmění. -

 

Odvážných hle havířů

K horám se hrne roj,

A hloub a hloub ke skrýši

Vniká již jejich stroj.

 

Nechť děsí divé vody

A zrádných plynů šum,

Však hrůzám jich odolá

Kutířů smělý um.

 

Tu zbaven král své tíhy

V mohutné moci zplá,

A v dík svým sprostitelům

Na kovy vládu dá.

 

I dí bodrému lidu,

An stoupá z šachty ven.

Tys svobodu mi zjednal,

I ty buď svoboden!

 

Podepsán je sice Prokop Rudný, ale nebudeme daleko od pravdy, že autorem je Frič sám. Ostatně báseň doplňuje výtkou:

„Dokud nebudou básníci od péra lepšími geology, nechť stačí tyto veršíky, aby připomenuly pánům rýmotvorcům, že by v oboru geologie a přírodních úkazů vůbec nalezli často vděčnější látky, než v souchotinářských variacích na slasti a strasti lásky.“

Vskutku – doba nebyla a není veselá a stejně jako tenkrát se veršotepci vyhýbají realitě jako čert kříži! Stačí nahlédnout například do Tvaru, což však nemohu doporučit ani nepříteli.

Geologie může být výnosná i pro mazané jednotlivce. Pasáž o mořské lilijici čte se jako románek:

„Vzdělaný venkovan pan Wood (vyslov Vúd) šel náhodou kolem staré zdi i spatřil na jednom kameně pěkný otisk mořské lilijice, a proto že byl podobné otisky viděl v brittickém museu za sklem, pomyslel si, že by i tento otisk zasloužil poslánu býti do Londýna.

Znalci shledali, že náleží zaslaný kus k zcela novému rodu, pojmenovali ho tudíž ku cti nálezce p. Wooda: Woodocrinus a psali mu zároveň, aby hleděl vypátrati ještě více takových znamenitých kusů. Pan Wood odebral se ihned zase k té staré zdi a po bližším prohledání spatřil k svému nemalému potěšení, že na každém kameni nacházejí se jeden nebo dva exempláry té mořské lilijice. Nemeškal a koupil celou zeď za 200 zlatých, tak že mohl poděliti všechny sběratele v Anglii, a tím se stalo, že se dostal i do našeho museum jeden kus, jejž jsem v Londýně vyměnil za české trilobity.“

Ovšem i Čechy drží nejeden primát:

„Na celém světě nenalezl se mimo Čechy nikde více skamenělý štír čili škorpion… Uplynulo 35 let od té doby, když hrabě Sternberg vlastnoručně nalezl u Chomle blíže Radnic velkého štíra, nejdrahocennější to kus sbírky paleontologické v českém Museu, aniž by se bylo opět cos podobného vyskytlo.“

Frič viděl i daleko do budoucnosti:

„Nemyslím, že bychme měli míti starosti o to, čím budou potomci naši topiti, neb dozajista pokročí do té doby vynálezy tak, že buď nebude nynějšího našeho paliva aneb jen velmi málo potřebí k vyvození velkého tepla.“

I do geologie zasahovala národnostní politika. Kapitolu o permském útvaru Frič uznal za vhodné uvést:

„Abych však nepřišel do podezření, že jsem si snad vyvolil ruské jméno toho útvaru z nějakých tajných všeslovanských úmyslů, musím hned sděliti, že nikoliv já, nýbrž slavný anglický geolog Murchison jiř roku 1841 na své druhé cestě do Ruska tento útvar v Permu poznal a dle té krajiny jej pojmenoval.“

Nic nového pod českým sluncem!

Nejen české muzeum nemělo dostatek prostředků. Když byl v Bavorsku nalezen unikát – zkamenělý pták z litografického vápence, Britské muzeum ho získalo za 12 000 zlatých.

Muzeum české se muselo spokojit pouhým sádrovým odlitkem. Ale patriotičtí Němci se začali stydět, že taková vzácnost byla odprodána do ciziny a začali roztrušovat, že je to padělek.

A lebka předpotopního medvěda jeskynního dostala se do muzea, byvše dána do bazaru ve prospěch stavby Národního divadla!

Angličané jsou ovšem sběratelé na slovo vzatí. Frič to dokládá:

„Navštívil jsem v Londýně jistého kazatele, který byl zvláště pilným sběratelem folkstonských otisků, a shledal jsem, že měl jimi opravdu všechny tři patra svého úzkého domku tak zaplněna, že se v některém pokojíčku ani otočit nemohl. Myslím, že ještě i vnukové jeho budou míti s pořádáním a popisováním těchto zásob dosti práce.“

Geologie ovlivňuje i dějiny. V peruckých vrstvách se vyskytují tzv. šedé lupky, které vloženy do pískovců zadržují vodu a ta pak vyráží ve studánkách. „A hle, jedna z těch studánek jest ta, u které Božena prala, když ji Oldřich poprvé spatřil, z čehož následuje: Kdyby neležel na Peruci kvadrový pískovec se svými lupky, nebyla by tam studánka a Oldřich by nebyl našel Boženu.“

Pískovec s lupky je zárukou čisté vody.

„Již od dětinství slýchal jsem, že v Jinonicích u Prahy vaří se tak dobré a zdravé pivo, jako nikde v okolí, teprv ale vloni nalezl jsem k tomu klíč, spozorovav, že se do pivovaru vede voda po rourách z návrší na Vidovlích. Tam se voda dešťová prosakuje skrze opuku, pískovec kvadrový a teprva zcela vyčištěná vyráží z lupků na stráních. Kde pivovary pod takovými stráněmi stojí, měly by tedy k potěšení odběratelů též takových studánek řádně upotřebiti.“ Kdeže loňské sněhy jsou!

Zato podvody se děly i tenkrát.

„Nedaleko poutnického města Šejnova stojí větší závod, na jehož všech dveřích ‚cizím se vchod zapovídá‘, aby tam nikdo neviděl, jak se z domácího českého vápna vyrábí ‚pravý cement portlandský‘.“

Ještěže mají Čechy dostatek křídy.

„Nechci zkoumati svědomí žádného ze svých ctěných čtenářů, není-li totiž jméno jeho někde na dveřích zaznamenáno křídou, avšak mohu je vesměs ujistiti, že má příroda větší zásobu křídy, než ji budou moci hostinští všech věku spotřebovati.“

Frič končí vlastenecky:

„Pronášeje konečně ještě své vřelé přání, by tato knížka milým rodákům byla přátelským průvodcem při poznávání krásné vlasti naší, loučím se se srdečným: Na zdar!“

Snad se dnešní sourodáci nebudou zlobit pro tento výlet do pradávných časů zpytatelů a přírodozkumců českých!