IVO ODEHNAL
Obklad
Hlouček deště láme haluze…
Na dvě půlky rozlomený
zapadl jsem do lebedy
Marná sláva
Bolí mne sníh
Bolí mne i tráva…
Nedomykavost srdeční chlopně
a z žalu smrt
Má starší sestra se nedočkala ani prvních měsíčků…
Bůh si ji /ve třinácti/ povolal
Bude andělíčkem -
utěšoval nás katecheta
/matčin bratranec/
Tehdy jsem se - já ministrant - zatvrdil…
Trubka mosazně lkala
jáma vystlaná chvojím vtíravě páchla
Otce pomátla bolest
Po domě rozsvěcoval světýlka
na rybím tuku…
…několikrát denně chodil k hrobečku dcery
Jednou tam zůstal
/Já přestal věřit/
Bílé chvění
I dny někdy hoří
jak chtějí
Bílý hřebínek z černých vlasů
tluče do tmy
a každým něžným zavanutím
čas rozkymácí
Na kůlech krvavé drobečky luk
/zežloutlé chalupy
zalezly mezi chlupy kopřiv/
Ale i tam plane něha
od plotu k obzoru
od hory k hoře
Rodinná tajemství
Nahota byla u nás odjakživa tabu
Žádná freikörperkultur
Žádní nudisti
Jednou ráno se mi mihl před očima
černý chlupatý chomáč
ve škvíře matčiny noční košile
když vstávala z postele
Otcův úd jsem náhodou zahlédl
jedenkrát v životě
Až daleko později mi došlo
že jsem viděl
své stvořitele
Úzkost…
Delší dobu je má paměť šampionem dlouhých tratí
vím co bylo ale nevím co je…
Čas – nádeník života – rve se – ale radostí nezpívá
Z mnoha důvodů morda paměti sebou cuká
Je tři čtvrtě na smrt
Chovám se jako poraněná voda
Dávné
Maminka dlaní převálcovala citron –
šťáva z rozkrojené půlky v mžiku zmizela
v tlačítku mých slin
Z podpaždí mi dodnes trčí
teploměr horečky…
Uzlení
Život je (někdy) na draka
Můj otec nejdříve zplodil syna –
potom teprve zasadil strom
Než k sadu stačil postavit dům –
zemřel na zauzlení střev
Život je někdy skutečně na draka…
Psi z bronzu – milí hafani
Nohy mám nad koleny napuštěny obavami
Plešatý plot je plný přítulné havětí
Humny natrženými nocí se poflakují hrobník a farář
Na poli dozrává spokojená hlína
Máslové slunce prská na pánvi
a já šmátrám jazykem po dně lásky
Proč se mám jak starý pes
učit kouskům
nutným na cestě do nebes?
Roráty z drátů
Nad žaltářem dokmital motýl
Snopy zabalené do vlňáků modlí se k peci –
jako ke slunečnímu býku
Krk mi až do dna
svírá chlad
Moudrá vázanka
naštěstí škrtí prázdno prázdnem…
Usínání
K boudě večera
(bývám) přivazován krátkým provazem
Nos dne připlácnutý na okně
Tma kňučí Občas štěkne Já štěknu také
Cinknou hádky Něco zarachotí
Kolem ztuhlé postele
s hlasitým tikáním obíhá pokoj
Nakonec se držíš (mého) pyžamového kabátku…
Moje perpetuum debile
Až skončí co neskončilo
až uzavřu svoje dílo –
v ponožkách z Mléčné dráhy poběžím vesmírem
Připadá vám že mi přeskočilo?
Asi ano
Tohle jsem vymyslel já a můj spiritus agens
abych mohl svět plést – než uzavřeme svoje dílo
a neskončí co neskončilo…
Je to má bezelstná planetární lest
Štíří háj
Prales jsme koupili za babku
V zavařeninovém skleníku bublá hřbitovní ticho…
Co bylo není – proto ničeho neubude
Jen ať si sexuální loupežníci falešně drnkají na krvavá křídla!
Žitné klasy si jako kdysi
prozpěvují
Seno křižované na trojácích
ležérně schne si…