KAREL SÝS
Ivo Fencl je znalec i obdivovatel science fiction. Že je také na slovo vzatým znalcem a obdivovatelem Edgara Allana Poe jsem do letoška (2020) jen tušil.
Své znalosti i své vyznání vtělil do knížečky jak jen možno skromné, útlé, brožované, ač by si americký básník i eseje jemu věnované zasloužily objemný, noblesně vypravený svazek. Ale co, Poe celý život zápasil s bídou, ať už byla způsobena jím nebo okolnostmi, v nichž mu bylo dáno psát a žít. A Ivo Fencl patří k autorům, jimž režim na růžích neustlal, a jak se vyvíjí, už asi neustele, neboť literatura bude to poslední, co podpoří. Vždyť má k dispozici tiskovou i televizní reklamní mašinérii, která vytře spisovatelům zrak a obyvatelstvu mozek.
Do knížečky o 40 stranách drobného písma (v to počítám i doslov Martina Petišky, obsah a tiráž) se vměstnal celý básníkův osud.
Poe o psaní Havrana řekl jednou provždy: báseň má mít nanejvýš sto veršů. Nakonec přidal ještě dvě sloky. A jistě by jich přidal víc, kdyby bylo potřeba. Leč nebylo třeba.
A tak i 40 stran kupodivu postačí, když se nemele naprázdno.
Knížečka TŘI TVÁŘE EDGARA POEA obsahuje vše, co muselo a mělo být řečeno. Jsou a jistě přijdou mnohem obsáhlejší publikace, které však více než o básníku samém budou svědčit o jejich autorech. Neboť při každém setkání s geniálním básníkem cítíme potřebu hřát si i svoji polévku. Na tom není nic zlého, naopak – i v tom je velká moc poezie: probudí to nejlepší v nás a donutí slova, aby byla vyřčena.
Tři tváře? Snad, ale také devět kapitol. Vlastně kapitolek. Už jejich názvy většinou zní jako nadpisy básní: Edgar Poe a dutá země, Edgar Poe vynálezcem, Na pomoc přichází žena, Život a dílo ve zkratce, Havran nejen podle Škvoreckého, Poe nejen podle Petra Krula, Ukázka z Poeova článku v Krulově překladu, Z Poeova dopisu z 8. července 1843, Virginiina odpověď.
Fencl nezapírá prameny, naopak – prameny jsou od toho, aby z nich pili všichni, zvláště jsou-li léčivé.
Záleží na tom, co kdo s prameny udělá, zda je opíše, rozmělní, doplní či rozvine v nové podobě. U Fencla platí to čtvrté. Vezměme třeba onu dutou Zemi. Věřili v ni snílci, básníci i šarlatáni. A například i nacisti, kteří doufali, že jim dutá země pomůže bezchybně a včas zaměřit britské bombardéry. Nic nového pod sluncem, vše může být dobrým sluhou i zlým pánem a naopak.
Snad jen na doplněnou. Ivo Fencl cituje zejména anglosaskou literaturu, za zmínku by však rozhodně stála i kniha Poláka Erazma Majewského V hlubinách země aneb Profesor Przedpotopowicz, ktera vyšla česky v roce 1925. Útroby zeměkoule lákaly, lákají a nepřestanou lákat, aspoň do chvíle, kdy si protinožci podají uprostřed jejího jádra ruce. A k tomu sotva dojde. Ale to jen na okraj.
Ostatně sám Poe se vyznal své nevěstě Virginii: „Vnímám marnost toho, o čem lidi žvaní: marnost dočasného lidského života. Pořád žiju sněním o budoucnosti. Nevěřím v lidskou dokonalost.“
Jak by mohl věřit, když jedinou odměnou za rozdanou i rozprodanou (jinak nelze) krásu mu byl výsměch, pomluvy, urážky, almužny a smečka napodobitelů. Ale i těch, kdo si nabrali, ale nenapodobovali, nýbrž díky němu objevili krásu novou, dosud netušenou.
V Poeově životě bylo příliš mnoho náhod, které náhodami nebyly, naopak jako by byly kýmsi předem naplánovány milníky, jež ho povedou jedinou možnou cestou.
Rimbaud v roce 1871 nabízí recept: „Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným a uváženým rozrušováním všech smyslů.“ Poe napsal o několik desetiletí dříve: „Dívám se na vize, když vznikají, s uctivou bázní, není v tom nic z průměrných zážitků. Je to, jako by pět smyslů bylo nahrazeno pěti miliardami jiných smyslů zbavených smrtelnosti.“
Poe rozrušoval své smysly dlouho, až do okamžiku smrti. Na míru nehleděl. A obdivovatelům Havrana předestřel úvahu o uváženosti tvorby, jež prý nesnese improvizaci. To byla ovšem jen léčka.
Ku cti českých básníků je třeba říci, že česká literatura měla již v roce 1985 šestnáct překladů Havrana a několik parafrází a přibývají další. Pomysleme, že velký Baudelaire si troufnul jen na překlad prózou! Inu, básnická velmoc, přebitá opravdovou velmocí, češtinou, která se však ve srovnání s plzeňskou dvanáctkou notoricky podceňuje. Nakonec nám už ani ty pivovary nepatří a zbyli jen navzájem se požírající a užírající čeští básníci.
Píseň česká – ještě srdce jímá? Sotva.
(62. svazek edice Ulita vydala s ilustracemi Tomáše Kůse Knihovna města Plzně.)