MILAN BLAHYNKA

na hedváb

„Kunderova vrcholná díla jsem četl dřív anglicky než česky,“ řekl Jan Novák v rozhovoru Byl bych nerad, kdyby ho to ranilo (Reflex 25/2020) „ale když jsem si je teď pročítal znovu česky pro jeho biografii, spolu s celým jeho dílem (…), tak jsem si ověřil platnost takového nespravedlivého zákona v literatuře, totiž že ti nejlepší spisovatelé mají ty nejlepší překladatele, kteří je nakopnou ještě víc. Překlady Kunderovy do angličtiny z pera Michaela Henryho Heima se totiž čtou lépe než originály. Kunderův styl občas hrká, není to úplně Hrabal ani Škvorecký, ta čistota tam chybí, a vynikající překladatel udělá z bavlny hedvábí“.

Tvrdý soud o Kunderově stylu („občas hrká“, „čistota tam chybí“) by se dal snadno odpálit poukazem na velice podivnou výtku, že Kundera nepíše jako Novákovi oblíbení čeští spisovatelé, ve srovnání s jejichž stylem mu Kunderův připadá „hrkavý“ a bez „čistoty“. Jako kdyby byl hřích psát jinak než Hrabal a Škvorecký. Ještě podivnější však je Novákovo mínění, že Heimovy překlady „se čtou lépe než originály“. Komu? Není pochyb, že Janu Novákovi, odpovídají zřejmě jeho vkusu a patrně i mnoha jeho americkým krajanům. Jan Novák se kdesi ohání i Kunderovou kolaudací Heimova překladu Žertu – v předmluvě k vydání toho překladu roku 1982 Kundera napsal, že je to (rozumějme: po evidentně špatných předešlých překladech) konečně „první anglická validní a autentická verze knihy“. Jenže to odpovídalo jenom tehdejšímu stupni Kunderovy znalosti angličtiny. Když se v ní pronikavě zdokonalil, podrobil všecky překlady Žertu do angličtiny své vlastní revizi a vydání z roku 1992 vyšlo s jeho poznámkou, že jde o „definitivní znění zcela revidované autorem“ – a žádný překladatel nebyl uveden.

Rok předtím Kundera časopisecky publikoval a rok potom zařadil do svých Zrazených závětí (1993) esej Překlad jedné věty, ke které se žel ke škodě své pověsti důkladného badatele Jan Novák buď vůbec nedostal, anebo jako nehodící se do krámu ji ignoroval. Milan Kundera tam na překladu jedné věty z Kafkova Zámku ukazuje, jak se bohatost slovníku často vnímá jako „důkaz překladatelova mistrovství“, ačkoliv „nepředstavuje vůbec žádnou hodnotu.“ Hned to i dokládá: „Slovník Carlose Fuentese je závratně bohatý. Slovník Hemingwayův naproti tomu mimořádně omezený. Krása Fuentesovy prózy je spojena s šíří, krása Hemnigwayovy prózy se stručností slovníku.“ A dodává:

„Slovník Kafkův je též spíše omezený. To omezení se často vysvětluje jako Kafkova askeze. Jako jeho antiestetismus. Jako lhostejnost ke kráse. Nebo jako daň, kterou platil za pražskou němčinu (…). Nikdo nechtěl připustit, že oproštění slovníku vyjadřovalo Kafkův estetický záměr, bylo charakteristickým znakem krásy jeho prózy.“

Analogicky: slovník Hrabalův i Škvoreckého je bohatý a také slovník Heimův je bohatý, zatímco slovník Kunderův je záměrně omezený. A tak Heim „vylepšil“ Žert na úkor Kunderova estetického záměru a k radosti čtenářů, kteří čtou radši šťavnatého Nováka než lapidárního Hemingwaye a Kunderu.

Zkrátka Janu Novákovi je Kunderův Žert přijatelnější v Heimově úpravě. Zdá se mu, že Heim román vylepšil, „nakopl“ (k úspěchu, ačkoli mu vlastně uštědřil kopanec). Zdá se mu, že „vynikající překladatel“ Heim udělal „z bavlny hedvábí“.

V semaforské Kytici (l970) zlá macecha podstrkuje králi svou vlastní dceru Daisy, prý „daleko líp přede“ než nevlastní dcera Dornička, kterou si král chce vzít za ženu: „Její nit, toť hedváb!“ Král na to jadrně od plic: „Seru na hedváb, babice!“

Král se vyzná, vytušil, že Daisy je „vlčice v rouše berana“, která o sobě sama zpívá: „Kdekdo si myslí / Že se mýlím / A já jsem zatím / Prolhaná // …/ Podlá a děsně / Zhýralá / Mám smysl hlavně / pro parádu / Piju a kradu / Tralala.“

Neméně se vyzná Kundera. Ví, že hedvábí je „krásná přepychová věc“, řečeno slovy dnešní jedné vlezlé odrhovačky,“ ale jeho dílo není předení krásných přepychových hedvábných příběhů, jaké lahodí čtenářům, kteří mají „smysl hlavně pro parádu“ podobně jako spratek Daisy, „co zmatek působí“. Jeho dílo neladí se světem, kde i starosti jsou nanejvýš hedvábné. Proto Kundera nesnáší, když překladatelé předělávají opovrhovanou strohou bavlnu jeho vyprávění (často je to explozivní bavlna střelná, podle pořádného slovníku třaskavina) na hedvábí plesů a plesání, přepychu.

A překladatelům, kteří se zpronevěřují povinnosti překládat věrně, a tím krásně, opakovaně královsky, jsa taky král, říká totéž, co v Kytici Jiřího Suchého pohádkový Král jedubabě:

Seru na hedváb.

(Pátá kapitolka z Glos k losu Člověka, o Člověka Kunderu)

 

FRANTIŠEK MAREŠ

O malé Velké knize Milana Blahynky aneb jak se bytostný Evropan do amerických rukou dostal

Esej Milana Blahynky Glosy k losu Člověka v době prokurátorů (edice Rub 2020) je, dle mého mínění, text mimořádných kvalit. A jako takový klade celou řadu nás obklopujících otázek, společně s realitou současných, námi prožívaných odpovědí.

Svojí esejí nastoluje M. Blahynka v každé její části zákon gramotnosti a zároveň prověřuje míru znalostí pojmu literatura a ruku v ruce s tím se ptá na skutečné právo se k tomuto pojmu vyjadřovat. Protože toto právo se často zaměňuje za pouhou osobní troufalost, jejíž podobě dal někdo publikační prostor.

Méně vnímavý čtenář by po přečtení Glos mohl nabýt dojmu, že se jedná o pečlivý a fakty doložený rozbor téměř tisícistranné „knihy“ Jana Nováka, ale to je jen prvoplánová pravda. To podstatné, čím jsou Glosy výjimečné, je evokace základních lidských otázek, na které si musí čtenář, je-li veden skutečným vědomím a svědomím, odpovídat.

Pokus Jana Nováka o dehonestaci Milana Kundery, přes stovky potištěných stran a za všemožné podpory, prostě nevyšel. A zvídavou touhu po jejich přečtení je třeba předznamenat radou: „Nemrhejte slovy a časem nad něčím, co si tuto pozornost vůbec nezaslouží.“

Je jen na nás, jestli „to něco“ J. Nováka nazveme knihou, či toto výsostné označení provedení slovesného díla uchováme v jeho čistotě.

Fanfarónská slina nemůže přece dílo Milana Kundery vůbec ohrozit. A řečeno slovy Johna Ruskina: „Protože život je krátký a šťastných chvil v něm tak málo, nesmíme propást ani minutu čtením knih bezcenných.“

Ale vraťme se k Blahynkovým Glosám z jiných úhlů pohledu.

Likvidační podtext, který v sobě přinesla léta devadesátá a léta další, v podivné hysterii nadšení bořil vše, co jej obklopovalo. Ekonomizace vychýlila váhy potřeby a spotřeby, globalizace smazala hranice a cesta do Evropy představovala jen vylezení několika desítek příček, z plakátů OF trčících žebříků.

Jak vše bylo snadné.

Ale společnost, vůbec nepřipravená na sebe samu, vařila „čapkovský dort pejska a kočičky“ a přidávala tu to a tu ono… a proklamovaná a donekonečna opakovaná a jako zaklínadlo, napříč politickým spektrem, všude inzerovaná demokracie, se změnila v bezduchou frázi, v jejímž skutečném lůně žijeme. Sami, svobodně a s nadšením jsme si zlikvidovali, co se dalo.

V jakémsi kruhovém záběru nejdříve zemědělství, v pravdě a lásce zbrojní průmysl, potravinovou soběstačnost, textil, sklářství, učňovské školství… a není tedy divu, že muselo dojít i na umění a literaturu, A literatura, tak jako jiné obory umění, je spojena s autory a jejich dílem. A toto dílo se stává artefaktem. A jeho hrdinové, ať chce kdo či ne, jsou spojnicemi toho, co bylo, s tím, co je a jsou předznamenáním toho, co bude. (O tom, jak tato kontinuita společně s pamětí v dnešních dílech chybí, je možné napsat celý traktát…)

Ale spisovatelé, ti skuteční, jsou naplněním Feuerbachových slov: „Praví spisovatelé jsou svědomím lidstva.“

A aby došlo k naplnění těchto slov, je třeba po kakofonické a samozvanecké ouvertuře, že každý může být kýmkoli, se zbavit masmediálních nánosů a to, co jsme si sami a svobodně vzali, sami sobě vrátit. A spisovatelům mimo jiné i jejich společenskou a ekonomickou prestiž.

Nejen Milan Kundera, ale i my jsme se dostali dřív než „do Evropy“ do amerických mediálních rukou“. Nadvláda peněz a rozdělení společnosti na bohaté a chudé, nejlépe bez střední vrstvy, která byla vždy živnou půdou vzdělanosti národa, bez vysvětlení rozdílu, že pojmy národ a stát nejsou totožné, že volební proces již od Machiavelliho má svůj vzorec. Bohatých je málo, ale mají moc. Chudých je mnoho a bohatí ke zvolení potřebují jejich hlasy. Jsou-li zvoleni, chudé nepotřebují – k čemu? A tak se stávají volební programy a volební demokracie cárem papíru a fraškou…

Vezmeme-li výseč literatury z kruhu umění, její odkaz, v tisících myšlenkách lidí prostých i géniů, její jedinečnost ve skutečném bytí člověka, pak nezbývá než složit hold její velikostí.

Většina národů má svoji literaturu, některé větší, jiné menší, ale mají-li ji, mohou být šťastny, protože mají svoji tvář, mají své příběhy a osudy hrdinů, které pro generace další uchovají jejich život i jejich zápasy. Pro ty, kteří jsou a pro ty, kteří přijdou.

Glosy, i když by se to mohlo na první pohled zdát, nejsou diskusí M. Blahynka versus J. Novák, jsou důkazem, jak zpolitizovaná polovzdělanost, jednou potvrzená ruským, podruhé americkým certifikátem, má stále živnou půdu v pravolevolevém čecháčkovství a přes roky letopočtu a ismů má, jako věc Makropulos, stejnou podobu.

Glosy brilantním autorovým textem potvrzují, že život člověka je ukryt v jeho myšlenkách a ty se dají jen těžko zabít. A stanou-li se tyto myšlenky dílem, pak mají právo na svoji nesmrtelnost.

A to je podle mne obsah a význam Blahynkových Glos, že se postavil na obranu Kunderova života, aby tím hájil životy Kunderových hrdinů. Ti se utkávali a stále utkávají s lidským cynismem, lidskou hloupostí a zbabělostí a pokrytectvím. A v Kunderově pochopení lidského bytí nakonec i sami se sebou.

Oni sami a jejich příběhy představují velkou literaturu světa a jsou její součástí. Jsou živí a jsou mezi námi s nesmrtelnosti prodlužovanou každým novým čtenářem a s každou novou myšlenkou, která čtenáře napadne.

Je to výsostná jedinečnost, kterou dobré dílo – spisovatelem stvořený artefakt, má.

Myšlenky Milana Kundery a hrdinové jeho děl jsou potvrzením našeho evropanství a práva příslušnosti k literatuře světa.

Upozornění Milana Blahynky na existenci likvidačního, stále se opakujícího a zažitého principu, když nemůžeme napadnout dílo, dehonestujme jeho autora, nejlépe polopravdou, je víc než varující.

Je dobře, že Glosy Milana Blahynky vyšly a obohatily českou literární esejistiku. A co víc – objasnily svébytnost (ipseité) Kunderova díla, fyzický charakter jeho hrdinů, kteří mu vnutili řád svého zrození a kterým je v podobě jejich myšlenek dovoleno žít mezi námi.

A nemá snad myšlenka podstatu nesmrtelnosti?

 

KAREL SÝS

Marné Novákovo štěkání

Milan Blahynka, neohrožený rytíř Milana Kundery, vydal jeho obranu pod názvem Glosy k losu Člověka v době prokurátorů (David Voda, edice Rub, Olomouc 2020). Objektem Blahynkova jemného sarkasmu je českoamerický „učenec“ Jan Novák, který vloni na českého spisovatele zaútočil 896stránkovou knihou Kundera, Český život a doba.

Obdivuji Blahynkovu odvahu a přitom noblesu, s níž se vypořádal s každým učencovým výpadem proti velkému českému umělci.

Laskavý čtenář snad promine, že já tak noblesní nebudu.

 

Přiznávám, že nejsem zarytý kunderovec. Směšné lásky a Žert, to jsou skvělé české knihy.

Osobně myslím, že neměl odcházet, měl zůstat v Čechách, jako Franz Kafka (ten dopadl ovšem smutně – nikdo ho nečte, ale nosí se to na tričkách).

Bohumil Hrabal setrval. Co by na to řekly jeho kočenky – ne perské, nýbrž kerské!

I Rusové na útěku psali rusky.

Mimochodem, co čteme, není Pasternak, ani Jesenin, to je Josef Hora. Bez Hory by se z Jeseninovy černé tmy „nesypaly dolů bílé kytičky“.

 

Novákovi nic nelidského není cizí.

Kundera vlastně ani psát neumí, překladatelé ho musí vypulírovat, proto je třeba číst ho v angličtině. „Kunderův styl občas hrká, není to úplně Hrabal ani Škvorecký, ta čistota tam chybí, a vynikající překladatel udělá z bavlny hedvábí.“

Stavět do jedné lajny Hrabala a Škvoreckého je urážka. Génius versus průměrný pisec, jemuž vstupenku do síně emerické slávy dala emigrace.

Jak by mohli Nováci rozumět Hrabalovi? Stejně jako nobelovská komise nemohla rozplést jemné předivo Seifertových básní. Daj-li medajli? Marnost nad marnost, účel však prostředky neposvětí.

Novákova analýza stylů světových spisovatelů je čtení pro bohy, pokud odebírají Dikobraz či jeho pohrobky. Kundera ze srovnání vychází coby chudý příbuzný. A proto je překladatel oprávněn jeho knihy vylepšit, tak nějak zešťavnatit.

Naštěstí každý spisovatel, i ten nejhorší – píše, jak umí. A ten nejlepší – jak chce!

Kdybych měl volit mezi košilí hedvábnou a bavlněnou, dám přednost bavlně.

Je však možné, že Novák, aby se zavděčil, pokouší se z amerických otrokářů sejmout hříchy spáchané na otrocích z bavlníkových plantáží. Ovšem hedvábí? Pozor! Přišlo z Číny!

A tak Blahynka trefně cituje ze semaforské Kytice Jiřího Suchého (1970) odpověď krále na nabídku macechy: „Seru na hedváb, babice!“

 

Novák zná recept, jak se na americkém trhu prosadit. Na otázku „co se v Americe naučil o psaní“, odtuší knížecí radou: „Hlavně to, že se musí psát jednoduše a jasně.“

Jasňačka. Kovbojové se taky s ničím nepárali. Ukradl jsi krávu? Tady máš kulku. Dočtete se to v každém komiksu, aniž byste namáhali šedou kůru mozkovou.

 

Expert se neopomene pochlubit, že oproti čecháčkům, kteří ho obviňují z nevzdělanosti, zatímco sami studovali „u akademika Rzounka, který šel na českou literaturu s marx-leninským napalmem“, on byl otitulován na University of Chicago, na níž „studovali Vonnegut, Roth nebo Susan Sontagová“.

Jako bys řekl, že každého Čecha vyučoval Komenský!

A propos napalm! Ten neomylně patří k US válečné kultuře.

Já vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou, nemůžu se tím však ohánět. Prolezl jsem, jsa již zkažen poezií.

Jan Novák sice rozumí marketingu, ví co a jak prodat, jenže nesmrtelnost není ke koupi.

A tak sáhne aspoň po pomluvě. Skladatele Lazebníka sevillského by jistě potěšilo, že i jakýsi Novák z Čech slyšel jeho árii o pomluvě. Pomluva je tak jako vánek, aby záhy vzrostla ve vichřici.

Praštil se přes vlastní kapsu a zaplatil vydání příslušného čísla Respektu, aby se pomluva o Kunderově „udavačství“ donesla i k negramotným. Náklad byl enormní a tiskovina s úrovní Arijského boje se zadarmo rozdávala v knihovnách, knihkupectvích, školách, ba i na ulicích.

Snad i v porodnicích.

 

Kundera v eseji Co z tebe zbude, Bertolte, uvádí odpornou vzpomínku Very Tenschertové, bývalé vedoucí fotolaboratoře divadla Berliner Ensemble, na Bertolta Brechta. Z knihy jakéhosi marylandského profesora cituje obvinění, jež samozvaný prokurátor snesl na hlavu jednoho z největších německých básníků-antifašistů: nepřiznanou homosexualitu, lakomost, ledové srdce, a jako třešeň na dortu jeho tělesný pach. „Co z tebe zbude, Bertolte? Tvůj zápach uchovávaný po třicet let tvou spolehlivou spolupracovnicí, převzatý pak vědcem, který ho moderními metodami univerzitních laboratoří zesílil a poslal do budoucnosti našeho tisíciletí.“

Po jednadvaceti letech Novák vystřelí na Kunderu tímtéž kalibrem. Až neuvěřitelně tímtéž.

Novák paní emeritní laborantku silně připomíná. Sice neměl příležitost ke Kunderovi přičichnout, nicméně u něj nalezl obdobné zavrženíhodné vlastnosti: erotomanii, využívání milenek, lhavost, lakotu, necitelnost… A hlavně sympatii pro Stalina!

Ani já jsem neměl možnost přičichnout k Novákovi a nikterak po takovém zážitku netoužím. Pochybuji, že by nějaká vodička přebila smrad, který vychází z jeho duše.

„Básník a stalinista“, nazval druhý díl svého pamfletu. Vše ovšem stojí na předpokladu, že Stalin byl zloduch. Musel být, vždyť to tvrdil Chruščov!

Stalin odmítl stát se figurkou. O jeho skutečné úloze se nedozvíme nic, je to neprodyšně střežené tajemství dějin. Stalinské houfy vyrojivší se v osvobozeném Böhmen und Mähren v příhodném okamžiku na povel otočily a bylo jim odpuštěno. Jak vidno a známo, nikoli všem.

 

Kunderova chorobná touha po penězích se dle Nováka projevila kupříkladu tím, že plagoval sám sebe. K úmrtí Nezvala vydal tři téměř shodné texty. „Nechtěl si náhodou nějak rychle přivydělat? Neprodával Kundera prostě svého kokršpaněla dvěma zákazníkům jako Jaroslav Hašek? Jenomže neprásknul to Hašek sám na sebe? Nevychloubal se tím, místo aby to skrýval jako Kundera?“

Práskač, aby se ospravedlnil, vidí v každém práskače.

Já taky něco prásknu! Již uvedený Gioacchino Rossini použil svoji nejslavnější předehru nejprve k opeře Aurelius v Palmýře (1813), nato k Alžbětě, královně anglické (1815), aby definitivně skončila u Lazebníka sevillského (1816).

Ač dozajista zanícený ekolog (jak jinak v USA), je tedy Novák proti recyklaci. Papežštější než papež, američtější než Američan. Jinak mu proklepnou život až k početí!

 

Posloužil mu i bývalý Kunderův kamarád, sexuolog Pondělíček, z něhož vydoloval kádrový posudek. U nenapravitelného erotomana Kundery prý „celý rituál svádění představuje vlastně jen rigidní manévr k oklamání sebe sama, k potlačení vlastní homosexuality“.

Pomineme-li otázku, co je Novákovi po Kunderově erotickém životě, musíme uznat, že i Don Juan a spol. musí být postaveni mimo zákon.

Věru nechtěl bych znát Novákův pohlavní život – zřejmě je tristní. Jak jinak ve státě, kde je trestné plácnout kolegyni po zadku – byť se tak stalo v jejím prenatálním stavu.

Škoda, že působí ve Státech, skvěle by se uplatnil v nynějším tažení proti sexuální orientaci Boženy Němcové. Dosud nikdo nepřišel s odhalením, že byla teplá. Zatím se jen sestavuje úřední seznam jejích milenců.

 

Novák ovšem musí tvrdit americkou muziku. Zadání je zadání, jinak nebude na chléb.

Jak píše Milan Kundera o vztahu vítězných Američanů k „osvobozeným“: „Evropan, unavený a skeptický, poražený a kulpabilizovaný, nechal se lehce oslnit bělostí zubů, které každý Američan, když sestupuje s úsměvem do hrobu, ukazuje jako závěrečný pozdrav světu živých.“

I když z literatury víme, že američtí dentisté patří k nejbohatším (začíná to i v bezzubých Čechách), věříme, že pan Novák má v ústech pečlivě nablýskaný chrup.

Každopádně si nabrousil zuby i na Kunderovy básně a překlady. Aby se mohl (žárlivý Kundera, nikoli nestranný Novák) blýsknout svým pochybným umem, v jím sestavené antologii Apollinairovy poezie „vynechal vynikající překlady Seifertovy, Holanovy a Hrubínovy“. Vždyť pokrok v překládání není možný a prznění klasiků domýšlivými potomky by se mělo zakázat!

 

Samozřejmě dojde i na chef-d’oeuvre obžaloby: Kunderovo údajné udání studenta Dvořáčka, alias agenta CIA. Nebudu to rozebírat, vše stojí a padá s momentálně platným výkladem tehdejší společenské situace. Za studené války prostě Kundera například mohl jen splnit svou občanskou povinnost, jako ji plnili neskonale výše postavení „agenti Jejího veličenstva“, například Graham Greene.

Náš nebo váš člověk v Havaně? Dnes už na tom nezáleží.

 

Američan Edgar Allan Poe si rovněž zkusil své. Bývalý přítel reverend Dr. Rufus Griswold vydal po básníkově smrti jeho dílo a opatřil jej životopisem. Jan Werich v doslovu ke Zlatému skarabeovi (Státní nakladatelství dětské knihy, 1959) píše: „Životopis od Griswolda byl škopek špíny a pomluv. Francouzský básník Baudelaire, veliký obdivovatel Poea a překladatel jeho díla, se vypořádal s Griswoldem výrokem: ‚Což není v Americe zařízení, které zakazuje psům přístup na hřbitovy?‘“

Co je komu do toho, jestli Poe pil, jestli nabízel sňatek několika ženám najednou, jestli škudlil nebo rozhazoval? Přibude k Havranovi verš? Vyrostou snad Berenici nové zuby? Nedorazí Artur Gordon Pym o jednu míli blíž pólu?

 

Pravda vítězí, ale dá to fušku, tvrdil Jan Masaryk v proslulém bonmotu. Fuška je však příliš blízko fušeřině. Řekněme raději, že připravovat vítězství pravdy je sakra práce!

Proto patří dík Milanu Blahynkovi, velkému vidoucímu, za odvahu, s níž se i v této knize oddal pravdě, byť za vynaloženou práci sklidí nejspíš slepou nenávist.

Jedno je jisté. Nad Kunderou, Brechtem, Hrabalem, Haškem, Kafkou, Apollinairem, Poem se voda zapomnění nezavře.

V bahně skončí příživníci, snažící se nakazit živé maso umění. Zavře se nad nimi jako nad zrádcem v dnes proklínaném Králi Šumavy.

 

JAN HLÁSEK

Americký sen v no/váko/vé mutaci

Autorovi Glos k losu Člověka v době prokurátorů Milanovi Blahynkovi patří obdiv a poděkování nejen za obranu výjimečného tvůrce, ale zároveň literatury a literárnosti!

Zkoumání biografických zdrojů v čase tradičního pozitivizmu původně sloužilo hlubšímu pochopení tvorby. Dnes se jedná jen o bulvární indiskrece umělců, kombinaci pokleslé reklamy a hanopisu.

V Johnsonově knize Intelektuálové (1988/ česky 1995) se dočteme, jak uznávaní klasici nezřídka kázali vodu a popíjeli (lemtali?) něco docela jiného. Že „zajímavý blázen“ Rousseau, pedagog adorující dětství, dal všechny svoje děti do nalezince, aniž projevil zájem, kdy tam zemřely, romantik Shelley – „muž pravdy a ctnosti“ byl promiskuitní podvodník, etik altruista Tolstoj byl domácí tyran atp.

Problém je jinde: jestli to snižuje kvality artefaktu, tedy díla, tedy odkazu. U velkých
tvůrců ani v nejmenším. Avšak u závistivých a podlých hlídačů kultury je to důvod k dehonestaci díla, často skrytě motivované jen těmito mimoliterárními důvody.

Proto Milan Kundera ironicky poznamenal, že by literatura měla být anonymní, aby se předešlo jejímu biografickému čtení, které redukuje a zkresluje. Prostě – dílo, pokud se podaří, život autora absorbuje i přesahuje zároveň. Není dokumentem, ale znakem, znamením.

Projevem kulturnosti proto je, že bez podjatosti dokážu ocenit i dílo tvůrce, jehož osoba mi z jakéhokoli důvodu (rasového, ideologického, osobního) nevyhovuje, jinak řečeno zapáchá. Ale to je u nás (periodickými čistkami likvidovaná) vzácná tolerance.

V živé paměti máme normalizační praktiky, kdy byla zakázána pro naši poválečnou kulturu absolutně nepominutelná díla vesměs jen proto, že jejich autoři podepsali okupačním režimem kriminalizovaný politický manifest. Být rasově či ideologicky nevhodným tvůrcem znamenalo v nacismu či stalinismu bez ohledu na velikost talentu smrt, kdy záchranou byl leda odchod do exilu.

Zapomíná se ale, že toto sektářské kádrováctví zavedla u nás svatá církev katolická době pobělohorské rekatolizace. Kdo četl Jiráskovo Temno, ví, jak krutě byli stíháni lidé za ukrývání těžkého kontrabandu – Bible Kralické. Jak tomu proboha rozumět?

Vadil snad posvátný spis? Ne. Nekvalitní překlad? Ne ne! – Vadili nevinní učení překladatelé – byli totiž z jiné partaje, evangelíci! Letitý je obyčej mařit dílo druhých s pózou fanatického doktrinářství, kýčové ušlechtilosti zištných neviňátek.

Nováci všech vyznání, ras a zájmů by zjevně krom sebe sama nechali publikovat jen komplexně prověřené instantní pisálky – jistě ale nevěří, že by to tvorbu oplodnilo, byla by sterilní.

A pokud efektivnosti této novodobé čistky snad věří, měl bych návrh: Ať texty vyrábějí zaručeně bezúhonné, v Bruselu a CIA hloubkově prověřené (všehoschopné) strojky s umělou inteligencí!

 

JAROMÍR ŠLOSAR

Kunderou brání Kunderu

Když v roce 2018 Milan Blahynka připravoval k vydání „Sedm kapitol o díle Milana Kundery“, už věděl, že se na Kunderu chystá Jan Novák. Blahynka si pospíšil. Mimochodem, tak jak se knížka nenápadně objevila, tak se i nenápadně vytratila z povědomí. Přitom jsou v ní stati a studie, jimiž Blahynka od roku 1956 do roku 2014 soustavně vykládá dílo svého půljmenovce a souputníka.

Po „Sedmi kapitolách…“ vyprovokován Novákovým „Kunderou“ veřejně Kunderu obhajuje „Glosami k losu Člověka v době prokurátorů“. V edici Rub je v nápadité grafické úpravě v prosinci 2020 v Olomouci vydal David Voda.

Kde jinde by měl Milan Blahynka hledat klíč ke svým glosám k Novákově monografii „Kundera, Český život a doba“ než v literatuře?! Našel ho v samotném Kunderovi, v jeho knize „Setkání“, konkrétně v eseji „Co z tebe zbude, Bertolde?“.

V úvodu eseje Milan Kundera zmiňuje Evropu v době prokurátorů, kdy „umění už ztratilo svou přitažlivost a profesoři a znalci se už nezajímají o obrazy a o knihy, ale o to, kdo je udělal; a o jeho život“. Život, který má na mysli je „dlouhá řada příhod k utajování pod klamavým povrchem, provinění“. Monografista tak potřebuje mít „nadání detektiva a síť práskačů“. Donašeče pak uvádí v poznámkách, aby nepozbyl autoritu vědce.

Tak na osmi stech stranách textu jistý profesor srovnávací literatury na marylandské univerzitě přistupuje k Bertoldu Brechtovi. Jak píše Kundera v eseji, vědec napřed podrobně rozebírá nízkost Brechtovy duše, jeho zastíranou homosexualitu, erotomanii, sympatie pro Stalina, sklon ke lži, hamižnost, aby se dostal k velkému zápachu, který vydávalo Brechtovo tělo!

Milan Blahynka nemohl vybrat lépe! V úvodu knížky je už vlastně vše řečeno, aniž by Blahynka zmínil Jana Nováka. Našel klíč.

Svými glosami pak obhajuje svého Kunderu skrze Kunderova vlastní slova. Když Milan Kundera psal „Setkání“, netušil, že jednou mu „Setkání“ bude štítem.

Z Kunderova přemýšlení o evropské identitě vychází také Blahynka. Všímá si Kunderových postřehů o Evropě, která byla v roce 1945 okupována svými osvoboditeli, tedy i Američany. Evropa, ať se nám to líbí nebo ne, je v jejich rukou. Tak jako je teď Evropan Kundera v rukou Čechoameričana Jana Nováka.

Znovu obdivuju Blahynkovy encyklopedické znalosti, nemluvě o celoživotním studiu Kunderova díla, jeho badatelskou erudici a paměť. I v maličkostech. Když napíše, že Jan Novák se narodil 4. 4. 1953, vzpomene si, že v ten den Literární noviny v referátu o schůzi brněnské pobočky Svazu československých spisovatelů zaznamenaly, že „v nedávných dnech vyšla básnická prvotina Milana Kundery“.

Když Novák v rozhovoru pro Reflex 25/2020 vychvaluje anglické překlady Kunderova díla, že Kunderovi, který podle něj není tak čistý jako Hrabal nebo Škvorecký, anglický překlad pomohl, Blahynka hned použije Kunderův esej „Překlad jedné věty“ (z Kafkova Zámku). V něm Kundera hájí „spíše omezený“ Kafkův slovník před bohatostí slovníku Kafkova překladatele. Neboť ten „omezený slovník“ je „Kafkův estetický záměr…, znak krásy jeho prózy“. Stejně tak Novákem velebený Heimův anglický překlad Kunderova Žertu, jak píše Blahynka, Kunderu vylepšil na úkor autorova osobitého jazyka.

Blahynka si však všímá nejen nedostatků a podpásovek v Novákově „Kunderovi“, ale všimne si i kladů. Pochválí Nováka třeba za to, že připomenul Kunderovy práce publikované pod cizími jmény; ty jako by neexistovaly pro české kunderology; k nim musíme počítat i samotného Milana Blahynku.

Čtenář Novákova díla však čeká na senzaci. Už od roku 2008 hýbe českou společností Kunderovo údajné udavačství. Blahynka připomene, že nejtěžšímu provinění Milana Kundery však Jan Novák v kapitole „Agent s kufrem“ věnuje pouhou setinu knihy! Podle Blahynky pro nedostatek přesvědčivých důkazů. Přitom Novák o Kunderově udání nemá žádné pochybnosti, jak uvádí v rozhovoru před vydáním své knihy.

Milan Blahynka to v závěru glosy „Kolumbovo vejce aneb Nejen mohl“ shrne slovy: „Ať v příběhu s kufrem bylo tomu jakkoli, musel se černý Petr hodit právě na Milana Kunderu, dráždícího svými mystifikacemi šosáky, mravokárce všech odstínů šedi i duhy a panující byrokracii, vydávající se za stráž na cestě ke spravedlivé společnosti, jen aby nepadl nejmenší stín na mučedníka…“

„Glosy k losu Člověka v době prokurátorů“ jsou lapidární, výstižné, trefné a přesvědčivé, tak jak si glosy představuju. Nejsou v nich slova navíc. Konečně třiasedmdesát stran fextu ve formátu A6 je toho důkazem.