S Břetislavem Kotyzou hovoří Michal Černík

Verše Břetislava Kotyzy mne upoutaly velice osobitým jazykem, jako by ho napájel z dávných dob mateřštiny. Z e-mailové korespondence o Břetislavu Kotyzovi vím, že bydlí ve čtvrtém patře panelového domu ve Zlíně a pracoval jako animátor ve Zlínských filmových ateliérech. Navrhl jsem mu, aby mi zaslal několik svých básní, které by mne inspirovaly k otázkám.

Báseň o malíři

Maluje malíř obrázek nevšední

maluje řeky proud a kámen potoční

maluje zimy chlad a slunce do očí

maluje dívčí klín a léto ach léto

léto co nekončí

Obrázek bez rámu jen křídou na chodník

pro ty co zmeškali –

Spláchl jej noční déšť

anebo snad

domovník

Poznal jste ve Zlínských filmových ateliérech Karla Zemana či Hermínu Týrlovou?

Celé Filmové studio Zlín bylo miniaturní funkční společenství. Tvůrčích profesí tak kolem pětadvaceti kumštýřů, poté šikovní lidé dílenské přípravy a výroby filmu, administrativa a velice zruční techničtí kouzelníci. Lidé se zde potkávali dennodenně a neformálně. S panem Karlem Zemanem bylo setkání obtížné. V té době to již byl starší pán, národní umělec, zahloubaný do své práce a zvědavý mládeneček nebyl pro něj partner k hovorům. Zemanovy filmy hřměly fantaskní technikou, velkými myšlenkami, velký spektákl…

Paní Hermína Týrlová byla jiná, byla otevřená osobnost. Byla ochotná i naslouchat, byla ochotná i přesně sdělit svůj názor. Byla to tvůrčí žena a dokázala udělat film i z uzlu na kapesníku. Mám od paní Týrlové ponaučení: Pamatuj si, Kotyzáčku,(tak jsem byl oslovován), že lidé se vzájemně milují kvůli svým nedostatkům, své nedokonalosti. Nikoliv kvůli své dokonalosti. Dokonalost studí a neprobouzí emoci. Film je o probuzení emoce.

Jak se člověk stane animátorem? Na jakých filmech jste se podílel?

Animátorem se člověk nestává. Animátorem již musí být, už když je postaven k práci. Technickou stránku animace se lze naučit. Ale herecký talent, aby loutka, kterou animujete, skutečně ožila a ne se jenom hýbala, takový vklad talentu musí dodat adept animace již sám. Je to však krušná, pečlivá a nimravá práce. Chyby jsou drahé a nevratné. Ale výsledek je…!

Vytvořil jste také vlastní animované filmy?

Každodenní chlebíček byly TV Večerníčky. Vedení studia ale podněcovalo své tvůrčí pracovníky k autorským animovaným filmům. Některé filmy jsem vytvořil, ale my zde hovoříme o literatuře, nikoliv o filmu a o vlastní reklamě. A jsme zpět u literatury: film vzniká na základě dramaturgií přijatého námětu, filmové povídky, a to je filmová literatura. Scénáře k budoucím animovaným filmům zůstávají u mne v šuplíku. Byla to krásná doba, neboť film je tvůrčí šílenství.

Stále ještě kreslíte a malujete?

Film již nekreslím. S malováním to postupně ustalo, až do nuly. Bez vlastního ateliéru malovat nelze a praktický chod rodiny vyžaduje finance. Malířská tvorba je materiálem finančně náročná. Malování přináší vizuálně zajímavé nahodilosti, ale jen nahodilosti. Psaní, původně pomocná disciplína k filmu, stalo se důležitým. Film je při svém vzniku nejprve celý kompletně napsán, až poté se kreslí a kreslí… Psané slovo je schopné vyjádřit myšlenku, což považuji za nejdůležitější. Psané slovo obnaží autora až na kost.

Dovětek

Toliko ticho žádám sobě

tišší blikání hvězd

signálů vzkazy šifrované

abecedou Morseovou

Ticho tišší mlčení hvězd

žádám sobě mzdou

andělů ztracených šepoty

toliko vzývám ozvěnou

Cituji: „Toliko ticho žádám sobě…“ Čím je pro vás ticho?

Ticho je zárodek všeho dalšího. V tichu ke mně promlouvá to, co bylo, co jest, co bude. Ticho je vzácný stav skutečnosti, když i hudba je rytmicky přerušované ticho. Ale zvukový smog nám zaplavuje a znehodnocuje prožitek ticha. Nepovažuji však civilizační rámus za zvukový obraz světa. Ticho je k tomuto blíže. A již mlčím.

Františka

Tolika těžkostí života

a kostelem na márách

neseme náručí věchýtek

já zeťák a tvůj syn

– aby tej války nikdá už nebylo –

slyším tě modlit se bez přestání

Františko Březíková

Třiatřicet kroků k černému autu

službou splácíme dluh

já zeťák a tvůj syn

Jaká byla Františka Březíková, že jste jí věnoval verše?

Františka Březíková, které jsem s úctou věnoval své verše a která si je zcela zasloužila, byla obyčejná vesnická žena s květovaným šátkem na babku, přes zástěru ještě jednu zástěru, aby se ta parádní neušpinila… Protože jsem vyznavačem Mariánského kultu, kdy žena – matka s dítětem je pozdvižena na piedestal a je uctívána pro svůj vztah a pro obětování se všemu živému. Taková byla Františka Březíková. Fanynka byla věřící, ale do kostela nechodila. Františka, Fany, Fanynka, byla maminkou mé manželky.

Je první

Je první verš od Boha –

A zbylé?

Kdo prázdnotou klene most

kdo chléb víno podá duši pošetilé

hledaje v sobě Boží přítomnost

je verš první

Je verš druhý kdy muž a žena

společně stoupají k obřadům

starším než nejstarší z náboženství

starším než Boží lhostejnost

Je verš poslední

Jste věřící?

Věřící ve smyslu dogma římsko-katolické církve o Trojjedinosti boží? V tomto smyslu věřící nejsem. Víra v existenci boží je filosofická otázka, která je rozumově neuchopitelná. Albert Einstein byl věřící, a ten by si zcela jistě důvody existence či neexistence boží dokázal vypočítat. Zbývá rozhodnutí srdcem. Tady říkám ne, ale. Jarek Nohavica zpívá – Můj milý Bože, já vím, že nejsi, ale co kdyby… S vírou úzce souvisí trvalá přítomnost církví (a že jich je!) a úloha církví v lidském společenství. Jsou potřebné, církve, pokud jsou schopny plnit úkol morálního kreditu společnosti, alespoň do míry Desatera přikázání. Zda se jim to daří, nechám na úvaze čtenáře našeho rozhovoru. V žádném případě však nevěřím v angažovanost vůle boží vůči jedinci, natož národům či skupinám organizovaným kolem církevních symbolů. Církve považuji za politikum.

V co věříte jako básník a humanista?

Býti humanista v dnešním nehumánním světě je protimluv. Jako bych řekl – pravdivě lžu… Jako básník doufám a věřím, že tvořivá a znovu obrodná síla Přírody nedovolí zahubit sama sebe. Cítím však, že je to stejně naivní jako psát angažované básně a říkat tomu boj. Jako obyčejný občan se snažím žít podle svého přesvědčení v souladu s ostatními. Je to málo?

Lávka přes řeku

Přeúzká lávka přes řeku Moravu

šlehnutí bičem od břehu ke břehu

na šíři mužského ramene

na hloubi koryta vetknuta

vlásnička ženského vlasu

Veprostřed prodlévám o své vůli

svíraje vdechnutí vydechnout neumím

Jak řeka plyne

můj obraz na vodě bortí se čeřením

mé strachy mé touhy

plouží se hladinou co rybí stín

Rozmlouvám s řekou den po dni

oblázky klouzaví hlubinou

levobřeh opuštěn

co vpravo v sítinách

netuším

V básni Lávka přes řeku se vyznáváte řece Moravě. Čím je pro vás řeka, v tom to případě Morava?

Již jen slova „Morava“ a „řeka“ vyvolávají u mne asociace. Řeka je především voda a voda je jeden ze základních živlů. Živel potřebný, nezkrocený ale hýčkaný. Řeka Morava není sice tak obrovská jako jiné řeky, ale jméno řeky Morava je šeptáno jazykem vědmy. Zastavte se na pěší lávce přes řeku, zahleďte se na vodní tok řeky, zdánlivě líný, ale stálý, a nechejte k sobě připlout a vstřebat téměř hmatatelnou, bohatou ale i bolestnou historii kraje, dříve země Morava, ještě více dříve se jménem Morava Magna, Magna Morava, Velká Morava. Báje i skutečnost.

Bezejmenná

Brázda k brázdě uléhání

rýhami dlaně naznak

dlouhému loži polí

kanafasem jest

Keře šípků vysvlékání

čistotou

cudností panny rdí se

Skrývaje oči

jen škvírou prstů

bráním se oslepnutí

Toužím vidět nevidět

Už jste se setkal s tím, že lidé vašim veršům nerozumí?

Každý z píšících autorů se setkává s tím, že jeho veršům ti druzí nerozumí. Je to přirozené, ale není to určující. Každý pták nechť zpívá podle svého zobáku. Nerozumění je doklad toho, že text čten a vzbudil tak silnou emoci, že přiměl čtenáře k odpovědi na čtené. To jsou kultivované reakce. Jsou však i takové, které srší záštím. Říkám s F. X. Šaldou: Jen kurvy se musí líbit, básně ne. Báseň Bezejmenná je žánrový obrázek: Dlouhé, zorané pole. Na mezi pole osamocený šípkový keř; listoví již téměř opadané. Rudé šípky keře se rdí svojí nahotou. Chci vidět a zároveň nechci nahlížet do intimního soukromí. Paralela milostné poezie. Nic více, nic méně. Žánrový obrázek. Klid. Ticho. Haiku bez vázané formy. Mám svého čtenáře v daleké Austrálii, v Klokanově.

Co byste řekl čtenářům přílohy LUK o srozumitelnosti poezie? Musí být báseň srozumitelná?

Čtenáři Literatury, Umění a Kultury jsou téměř vždy zároveň i autory. Vědí své a řídí se poznaným. Jen připomínám pro srovnání pojmů: Báseň je specifický literární útvar, forma. Poezie hledaným obsahem. Báseň a Poezie nejsou totožné pojmy, i když jsou nevědomky zaměňovány. O potřebnosti a srozumitelnosti básně jsem byl přesvědčován již na základní škole. Co tím chtěl básník říci, doposud jen tuším. Vím však, že básník není novinář se svojí novinářskou hantýrkou. Báseň není novinovou zprávou.

Poezie zmizela z knihkupeckých pultů, z deníků, časopisů a médií. Co provedla, že je nežádoucí?

Poezie zmizela z pultů a všude tam, kde se jedná o kšeft. Poezie nezmizela z našeho života. Je v nás touha po krásnu. Pokud se krása snoubí s kšeftem, zavání to prodejností lásky. Poezie neumírá, jen se transformuje. Dokladem jsou každoroční básnické almanachy, nové sbírky básní a také to, že vedeme náš rozhovor. Otázkou však zůstává, zda je hledána Poezie, nikoliv jen mnohé básnění. Poezie není nežádoucí – jen se neví, které politické straně fandí, které dává svůj hlas. Co však vím zcela jistě, že Poezie fandí životu.

Věříte, že se čtenáři vrátí k poezii a ke krásnému slovu, nebo budou číst jen komerci, detektivky a fantasy?

Pojem „krásné slovo“ ztrácí svůj obsah a tím i čtenáře. Jsem zarytě přesvědčen, že Poezie má a bude mít stále své čtenáře, i když nebude „krásná“. Jen nevím a netuším, jakou bude mít Poezie v budoucnu tvář. Bohuslav Reynek napsal svůj povzdech: Za blázna mají mne / sousedé v naší vsi… V Bílovicích nad Svitavou ale žáci ZŠ stvořili půvabnou video novoročenku 2021 z veršů Michala Černíka. Mám ověřeno z první ruky. Co víc může si básník přát?

Otisky prstů

Otisky prstů otisky dlaní

stopy nás

co byli jsme a zůstanem

Po dechu lapáme po staletí

modlit se vírou bez klanění

že byli jsme a zůstanem

Otisky prstů otisky dlaní

hlínou

co naše ruce mění

v rodnou zem

Váš básnický jazyk je velmi osobitý. Kde jste ho napájel?

Básnický jazyk se vyvíjí spolu s osobou básníka. To nelze oddělit. Mateřský jazyk, JAZYK ČESKÝ píši velkými písmeny, je fenomenální umělecký prostředek. Já však své texty neslepuji jako vlaštovka slepuje své hnízdo. Jen sbírám, co vyplaví hlubina vlastního podvědomí, nalezené sceluji a upravuji do podoby formy básně, včetně archaizujícího jazyka, se snahou nalézt přesný význam použitého slova. Je to jako cesta proti proudu. A někdy odkládám do koše PC jako nepoužitelné. Což bývá bolestné… Ale škálu jazyka k různému pojmenování téhož, odstíny, možnost ohýbání jazyka při dodržení linie, zvukomalebnost češtiny, šíře slovníku českého jazyka, zapomenutá a málo užívaná slůvka, to využívám a rád. Učitelem mi byl Vladislav Vančura. Bylo to pro mne tehdy zjevením, včetně filmů podle literatury pana Vančury. Také zde skládám poděkování bratrům Čapkům, zvláště Karlu Čapkovi. Přesně vyřezávané střízlivé tvary, střízlivá mluva perfektní češtiny, barevnost při zachování popisu. A obsah sdělení intelektuála s velkým srdcem, s velkým pozorovacím talentem. Karel Čapek, prý, básně nepsal, ale překládal francouzskou poezii. Kdo ví… Také mé díky současným souputníkům, které nelze jmenovat pro reklamu jména – jen s úžasem pozoruji, jak že to děláte?! A vlastní neuspokojená touha po hračičkaření se slovem nutí mne hledat pěšinky k vyjádření neuchopitelnosti Poezie. Nemám pocit nějaké zvláštnosti svého básnického jazyka. Čeština je barevná; využívám ji v plné šíři. Slovník spisovné češtiny a Etymologický slovník otevírám často. Metafora je mostem mezi Já a Ty.

Kteří básníci vás oslovili, když jste začínal psát?

Všichni básníci, kteří mi přišli sdělit své vidění Světa, vidění Poezie. Nechápal jsem, užasle, jak pavučina slov může vyjádřit neviditelné, tušené. Tady jsem se učil básnickou abecedu.

K jaké poezii se rád vracíte?

K Poezii, se kterou mohu rozmlouvat jako s přítelem. Odkládám verše vzniklé zbytnělým jášstvím, negací života či neznalostí mateřského jazyka.

Jakou knihu máte právě rozečtenou?

Těžce se prokousávám poznámkovou autobiografií člověka poctivého života a vynikajícího básníka. Jsou to někdy záznamy jako z podzemní mučírny, kdy lidská zloba a závist kvete páchnoucími květy. Jméno a titul knihy nelze uvést.

Starý muž

Starý muž snídá starý chléb

drobky dnů cukrátka chemoterapie

černobílý film drhne pozpátku

Starý muž snídá starý chléb

a šeptám sobě –

Nekecej a makej

Co člověk ve stáří potřebuje k pocitu štěstí?

Stáří je relativní pojem. Kdy může někdo říct o sobě, o druhých, že je „už“ starý, že jsou staří? Srdce o tom ještě neví, ale tělo se připomíná. Zdroj pocitu štěstí se ale přesouvá. Bez sentimentu: jsou to vnuci a to, že mohu pozorovat jejich první mávání křídly. Ten mladší, desetiletý, mně vinšoval k narozeninám: Já ti přeji, dědo, abys zůstal pořád tak stejně starý… V dětech a jejich dětech se můžeme vracet zpět, sám sebe opět vidět, bez rizika spálenin a zlomů. A taky – dnes jsou děti opravdu krásné, na rozdíl od nás… prý moudrých. Ale vnitřně jsem potěšen, když některý z mých básnických textů cinkne u čtenáře. Stává se.

Vy

Vy přede mnou

co hlíně vrátili jste kosti

nezůstanete navěky beze jména

Všichni vy jež nosím hlubinou

a slyším je životností

zděděné tváře zápůjčkou léna

Všichni vy

co marně toužili jste vzkřiknout –

Dluhuji vám naslouchání

poselství nevyřčená

Co nám naši předkové předali hmotně a duchovně?

Každé mládí se domnívá, že Svět byl ustaven až s datem jejich narození a tím se získáním všech práv k užívání Světa. Ale žádné povinnosti. Také jsem si to kdysi myslel a jednal podle toho. Mí předkové mně předali Svět takový, jaký je a děkuji jim za to. Mohlo to být i horší. Moji předkové, malorolníci, vlastníci kousků půdy na Hanáckém Podhůří, mně však předali v genech i vědomí, že to tak nemusí vždy být. Že je třeba se přičinit. Dnes jsem sedlákem literatury se slámou v botách já. Ctím hlínu, lpění na hlíně. Zastavuji se občas, abych se s nimi, svými předky, poradil. Na malém hřbitůvku v Drysicích na Hané, na půli cesty mezi Vyškovem a Prostějovem. Malá vesnice, téměř jenom osada, zapadlá pod viaduktem dálnice. Každým rokem se setkáme, každým rokem se rozejdeme. V dobrém.

Co my jim dlužíme?

Dlužím jim respekt. Byli to obyčejní lidé, bez vzdělání, bez potřeby stýkat se s literaturou, spjatí s hlínou a nutností pečovat o hlínu. Byli to mí předkové a já jsem součástí stejného rodokmene.

Co předáme svým potomkům?

Zde jsem velmi opatrný. Budoucí generace si přinese do života své vlastní představy a pravidla o tom, co ještě ano, co již ne. Historie se neopakuje, ale je stále stejně podobná. Jsem optimista, ale básníkové v nadsázce vždy tak trochu lžou.

Hlína

Jsem-li ta hlína

co tráva k ní voní –

Děkuji

Děvčátko odnaproti

na louce s panenkami

bude si hrát

Jsem-li ta hlína

co jablky ústa sládnou –

Děkuji

Ta dívka odnaproti

horká a nesmělá

doběla nocí nebude spát

Jsem-li ta hlína

co potokem kameny rodí –

Děkuji

Ta žena odnaproti

od plotny zardělá

na zdraví všech dětí

bude se ptát

Jsem-li ta hlína

co strništěm zůstala –

Děkuji

Ta paní odnaproti

schýlená

čekáním vlas bude prát

Jsem-li ta hlína

co blátem nohy těžknou –

Děkuji

Po vlastních stopách

vracím se domů

vracím se zpět

Jsem-li ta hlína

co loučením dřevo zvoní –

Děkuji

ach děkuji

že mohl jsem být

Tuto nádhernou báseň o plynutí času považuji za jakousi pointu našeho rozhovoru. Vzpomínáte na okamžik, kdy a jak vznikala?

Báseň Hlína byla v konceptu „již kdysi dávno“. Ale netroufal jsem si zpracovat závažné téma, abych nesklouzl k sentimentu. Do šedivosti. Vracel jsem se k textu tak často, až jsem sdělení a způsob zobrazení myšlenky textu básně nalezl a postupně „otesal“ vše nadbytečné. Při své práci se skutečnými umělci jsem pochopil, že pro výsledek je někdy nutné pracovat na díle i sekerou, bez milosti zahazovat „krásné veršíky“. Ale jen do té míry, aby báseň zůstala celistvá, laskavá a čitelná. Nepodceňuji čtenáře. Pro náš rozhovor jsem vybíral krátké, obsahově různorodé básně s možností vstupu pro jinou osobu. Dialog.

Co je to vlastně poezie? A co je jejím smyslem?

Bylo mi potěšením a ctí, pane Michale, procházet spolu zahradou našeho společného rozhovoru. Vymetli jsme spolu i zákoutí dlouhou dobu nenavštívená a vyslovili sentence v běžném hovoru nepoužívané. Snad nám čtenář odpustí. Poezie je pro mne barvou a vůní života, v pravém významu těchto slov. Barvu i vůni života jsem v rozhovoru zaznamenal, mohu tedy mluvit o prožitku Poezie. To je pro mne smysl Poezie – záblesk čisté radosti, záblesk pochopení zákonitostí života, záblesk energie.

Rád jsem s vámi rozmlouval, rád jsem s vámi pobýval.

Břetislav Kotyza, narozen v červenci 1942 ve Zlíně. Válečné dítě. Vyučen a práce v dřevěném řemesle. Vystudoval Umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor Průmyslový design. Krásné roky ve školičce! V manželství 50 roků se stále stejnou ženou. Dva vnuci, kluci jako buci, takže nevymřeme po meči, ani po přeslici. Své básnické texty a krátké prozaické texty publikuji na českých literárních portálech, i v zahraničí. Politicky, nábožensky ani umělecky neorganizován. Dnes rentiér.

.