MILAN BLAHYNKA
Ve své nejnovější knize SLOVO, KTERÉ DÝCHÁ (BMSS-START, Praha 2020, grafická úprava a návrh obálky Rudolf Mates, 240 s.) vypočítává Michal Černík, co všecko závidí dětem: že se stále na něco těší; jejich starosti; jejich touhy a přání; jejich lásku k věcem nepatrným a bezcenným; jejich vnímání času; že umí žasnout, jejich víru v zázraky, jejich fantazii, umění si hrát a snít, jejich schopnost rozeznat pravdu a lež, jejich přirozenost a nehledanost, to vše, co je „nepřenosné do světa dospělých“. Kapitolka Co závidím dětem je klíč ke knize a jejímu autorovi, klíč, který se snad ani nedá docenit.
Za prvé to vše, co Černík dětem závidí, vůbec závidět nemusí. Přednostmi, které u dětí vypozoroval, vyniká jeho celoživotní básnické, prozaické, výtvarné, obrazové i fotografické dílo – a ve zvýšené míře nebo spíše v krystalické podobě jeho kniha, koncipovaná jako by to měla být jeho kniha poslední; jako jeho odkaz. To se ví, a dávno, že velcí autoři píší vlastně každou svou knihu, jako by to měla být jejich poslední a někdy se i první velkou zlomyslnou hrou osudu stane poslední (Máchův Máj!).
Černíkův „výběr kurzív a autobiografických a cestopisných črt za tři desítky let“ jako kniha bilancující celoživotní poznání a poctu slovu, které dýchá domovem, krajinou, životem – do těch tří oddílů ji autor rozdělil – je myšlena jako jeho testament. To potvrzují i čtyři kapitoly prezentované jako Dodatek: konfese o písmu jako věrném obraze pisatele, Zpráva o jeho práci v redakcích pro děti, Zpráva o jeho působení ve Svazu českých spisovatelů a závěrečné vyznání Nebe mých snům je nádherné.
Za druhé, kapitolka Co závidím dětem je napsána jako rozvinutá anafora, skladebný prostředek povýtce básnický, ale vlastně všechny kapitolky vynikají kulturou básnického slova, které dýchá: málomluvností, lapidárností, gnómičností. Kniha Slovo, které dýchá je kniha básní v próze; velká báseň v próze.
Za třetí v této kapitolce, bezděčně (?) korespondující s nádhernou písní Adriana Celentana, u nás se skvostným textem Jiřího Grossmanna a v adekvátním podání Nadi Urbánkové, Černík nalézá přesvědčivé oprávnění vlastnosti, paušálně tradované jako odporné, veskrze negativní; nalézá pozitivní stránku závisti, závisti nezištné a nikoli nepřátelské, naopak obdivné a přejné. Ta kapitola není v knize výjimka, čtenář si už sám najde další podobné „rehabilitace“ zdánlivě jen neblahých jevů, vlastností, slov.
Knih, v nichž autoři k stáru vzpomínají na své dětství, je bezpočet. Kapitolky, v nichž se Černík vrací ke svému dětství (nebo i k epizodám a epizodkám ze svého dalšího života) nejsou vůbec pouhou tzv. zajímavou příhodou, ale pravidelně je to exemplum svádějící k přemýšlení a ústící v gnómu, střípek nebo i víc než střípek poznání. Kapitolka o tom, na co vše se těší děti, končí aforismem: „Těšení je nadějí všech, kteří přemýšlejí časem budoucím.“
Kdeže se v Černíkovi vzalo, u koho se učil psát tak, jak píše? V seriálu Postavy mladší české poezie jsem před čtyřiceti roky ukázal na Karla Čapka: „Černík by se určitě s Karlem Čapkem neshodl v názoru na grafologii, ale jinak je v něm čapkovského nemálo (…), má čapkovskou zvídavost, jak se co dělá, a umí o tom psát, že je to čtivější než povídka s bůhvíjak napínavým dějem; má čapkovskou vášeň pro vědu a civilizační problémy a po čapkovsku se přímo laská se slovy (…). Má lehkost čapkovského fejetonu, slohovou průzračnost a sklon k žánrové všestrannosti.“
Po čtyřech desetiletích a po Černíkově konfesi Písmo je věrným obrazem pisatele musím poněkud korigovat svůj příliš apodiktický soud o zcela určité neshodě s Čapkem. Černík se nyní výslovně distancuje od vědecké racionalistické metody, zato vyzdvihuje jako ohromně vzrušující metodu intuitivní a píše o grafologii, že je mu „dobrodružstvím a zábavou.“ Nahlédl jsem nyní do často přetiskovaného Tajemství písma, kde se Čapek grafologii posmíval: shledal, že soudě podle svého rukopisu sám je „člověk zcela skromný, ale vrtkavý, s jistou dávkou omezenosti, bez temperamentu a podle některých známek inteligentní podvodník. Písmo Viktora Dyka zjevilo se mi v zrcadle grafologie jako projev člověka lakomého a pořádkumilovného; Miroslav Rutte a Ferdinand Peroutka jsou bezmocně zmítáni vášněmi, kdežto Fráňa Šrámek se odhaluje svým písmem jako schopný a praktický obchodník.“ Problém grafologie naštěstí nedal Čapkovi spát a za dva měsíce se k ní vrátil nad Saudkovou Vědeckou grafologií. Odmítl tam nárok, který si grafologie činí „na titul vědy“, a usoudil, že „grafologii by prospělo, kdyby si hlouběji uvědomovala svůj metodický charakter intuitivního umění.“ Černík jako by přímo navazoval na Čapka z dubna 1926.
Rád věřím stránkám, na nichž Michal Černík vzpomíná na své úspěšné grafologické exhibice. Ale jsa koneckonců skeptický kritik, nemohu smlčet pochyby o limitech grafologie i převážně intuitivní. V roce 2009 Černík udělal pro měsíčník Host tři grafologické rozbory, aniž znal jména pisatelů. Neznám osobní vlastnosti Alaina Robbe-Grilleta a Petra Pavla, zato jsem básníka, o němž Černík usoudil, že z něho byla už jen fyzická a duševní troska s vážně postiženým logickým myšlením a byl senilní, poznával od jeho 12 let a zejména v jeho posledním dvacetiletí jsme si mimořádně často psali a často jsem ho navštěvoval, protože na rozdíl od grafologického dohadu vůbec nechodil na procházky, většinou jen seděl, ležel, fyzicky tuhl a byl co do jídla a nákupů odkázán na svou provdanou sestru a švagra, kteří k němu docházeli, a na přátele. Jak může potvrdit o téměř dvě generace mladší bohemista doc. Igor Fic a další, básník Jiří Veselský, jehož písmo podrobil Černík grafologické analýze, byl až do posledních dní duševně neuvěřitelně svěží, a ač celý život holdoval vínu i destilátům, vynikal do samého konce neuvěřitelnou pamětí, jasným myšlením, širokým rozhledem a psal si s mnoha přáteli, též s krajany v zahraničí, básníkem Halamou v USA a Moravou v Rakousku, stále psal verše a jejich nové verze. Rozbor písma „z doby, kdy byl poměrně zdráv a při síle“? „Nevím, jakou psal poezii, nejspíš to byly vedle přírodní lyriky i reflexivní verše, neosobité, byly to však verše plné citu. (…) Představuji si, že měl chatrnější tělesnou konstrukci, spíš hubený a drobnější, vždy s trochu slabým zdravím Nejspíš mohl mít někde na venkově nějaký domek se zahrádkou, o kterou se rád staral. Vlídně si rozuměl s přírodou, s několika vzácnými přáteli, s kterými vedl filozofické a jiné diskuse (…). Možná učil, možná byl redaktor, možná knihovník, muzejní pracovník (…). V každém případě byl člověkem humanitně vzdělaným a bibliofilem.“
Nuže, odečtu-li, co se tu grafolog dověděl už ze zadání, z textu a nemusel se dobírat z písma, má rozbor pravdu, že Veselský byl hubený, drobnější, měl domek se zahrádkou, že byl přívětivý, vlídný, zranitelný, vzdálený chamtivosti, egoismu, sobeckosti, rád rozprávěl s jinými a byl člověk duchovních s mravních hodnot, vnitřně poctivý, odpovědný, čestný. Byl však také někdy poněkud poťouchlý a často samolibý. Grafologickému rozboru však zcela uniklo, čím byl tento básník jedinečný: že byl ohromně charismatický; že díky své povaze a hlavně veršům se stal guru dvou generací mladých básníků; že to byl celoživotní bohém, že psal poezii hlavně milostnou, trvale okouzlován dívenkami jdoucími nejen Brnem, ale celým jeho životem; že reálný svět mu nebyl ani trochu cizí, že psal i poezii politicky velmi exponovanou, ale i objevné studie o počátcích české kultury a dějin; a že vynikal i jako literární a divadelní kritik.
Jestliže v moci intuitivní grafologie je odhalování mnohého z osoby pisatele, a to Michal Černík až virtuózně zvládá, na dílo je grafologie zkrátka krátká; to není limit básníka a grafologa Černíka, ale obecný limit grafologie. Michal Černík se tím nemusí rmoutit, jako absolvent bohemistiky ví, že rozhodující pro soud o autorovi nejsou osobní vlastnosti a občanské skutky autora, ale jeho dílo, a jako náruživý grafolog se nepochybně výborně baví rozpory mezi leckdy velkými slabostmi autorů a silou jejich díla, jejich slova, které dýchá životem, pravdou a svobodou.