MILAN BLAHYNKA

„Experimentální básník, výtvarník a performer“ (to opisuju z medailonku na třetí straně obálky) Miroslav Koupil nazval svou novou knížečku veršů OVŠEMŽE O VŠEM (Amaprint-Kernd s. r. o, Třebíč 2020, grafické řešení obálky autor, 56 s.).

To „o všem“ se dalo říci vlastně už o všech Koupilových sešitcích a knížečkách předešlých, které sleduji od Situacel (2014) a o nichž referují v LUKu od dubna 2016. Nonsensy krystalizující ve všech možných soustavách jako kaligramy, morseogramy, kdybygramy, synonymogramy atd. jsou jakoby naschvál svému pojmenování plné smyslu, dvojsmyslů vysílatelných až po desáté večer, trojčících trojsmyslů, čtveráckých čtyřsmyslů a tak dál až do alelujá.

Nonsensová úvaha Kdybych měl ptačí mozeček, postavená na promrskání tří řad známých úsloví si dobírá obecně sdílené přání mít se: mít „ptačí mozeček / bez obalu a bez éček“ (která nás straší), znamenalo by být volný jako pták (kdo by nechtěl), sedět si blízko nebe na drátech a z nich shlížet na lži a hemzy, hemžení dole na zemi (zachycené dvě stránky předtím) a „sedět a sedět“ si (jako v odrhovačce, kde si báječný chlap s báječnou ženskou celý den jen tak sedí a popíjejí chateau neuf du pape) a „pozorovat háj i šípek. / To by mi šlo líp, / než jít do háje. / Do urnového / háje. / Anebo jít k šípku. K planému šípku. To by mi šlo,“ to i mnoho dalšího, sedět si „vysoko na drátkách / vysokého napětí“ (napětí v našem životě) jen „za jedné jediné podmínky. / Kdybych měl ptačí mozeček, bez obalu a bez éček.“ Jak si tu nevzpomenout na nonsensovou povídku Ivana Vyskočila z Kostí (1966), Takové torzo, to by se teprv žilo.

Koupil rozvíjí velkou linii české slovesnosti odhalující absurdity světa a života.

A dokonale si osedlal umění dobírat se kladu, poznání, rozkladem slov. Co je to podle něho Manželská hádka? „Prostřednictvím. / Pro nic Střet. Vím. / Pro Vím nic. Střet. / Pro střet Nic. Vím.“ A co hospodští Štamgasti? „Pane švec? / Pane Najs,? Pane Dek? / Heršvec! / Hernajs! / Herdek!“ Umí si střílet ze sebe (Šumafuč, Láska do zelí) a třeba právě těmi Štamgastynás, z české halasné jazykové háklivosti na pozadí klení věru nečeského původu, vždyť herdek je podle Slovníku nespisovné češtiny z maďarského ördög, čert, „běžně se však cítí souvislost s hergot“.

Kouřilův způsob ohmatávání běžných slov a úsloví, zastavování se nad nimi je prudce infekční. Jsem nebásník, natož experimentální, nejsem performer, ale po pár stránkách četby Miroslava Koupila, třeba jeho Pitvy buchty, napadají mi takové nepřístojnosti jako pitevna=hospoda, hospoda jako zastávka po cestě na pitevní stůl, a jindy odpověď na otázku Naše snídaně? Sní daně (sny císařů, ministrů financí), i sní daně (všežravec, ale i nerozumné hospodaření), i s ní daně (v daňovém přiznání). Možná právě v té nakažlivosti hry se slovy a slogany je Kouřilova básnická práce nejnenahraditelnější. Brání češtinu stokrát líp než různé lamentování, ba i jazykové koutky, poradny a příručky.