PETR SKARLANT

1/

Nadšený, troufalý, pln jistot, okouzlen.

Rozkoš, když básník má tak něžnou duši ženy,

je velmi obtížná, spojená s jistým „zlem“.

Chorobný, ochablý, spoutaný, rozrušený.

Tak nepochopený, trýzněný, omrzelý.

A rozčarovaný. Malost a muka zášti…

kráčí tu krajinou po sněhu v černém plášti,

na stezce u Vodňan… Tak jste to Múzy chtěly?

Průzračnost myšlenek dává jen osamění.

Klid polí, když máš čas pokoušet náhodu.

Ta roztěkanost má v sobě soustředění.

Ta přelétavost má v sobě svobodu.

Citlivý, vnímavý, půvabně výstřední,

skrývá svou sklíčenost; první je poslední.

2/

Zaslechneš smích (smích těch do mělčin vnořených),

pak vracejí se sny, představy nestoudné,

tvá hvězda během dne ti padá do studně,

v Čechách vždy jistota je slávou průměrných.

Když pyšná bezbožnost nalézá dětskou víru,

jak víno stará řeč stoupá ti do hlavy;

dostaneš návštěvu, Krista, co nedští síru,

nahý a krásný je, s chlapeckým pohlavím.

Náhle jsi zachráněn, najednou kyne věčnost.

A spočinutí teď vystřídá bezútěšnost.

Plachý svit denních hvězd. Ty hvězdo tonoucí,

to jsem já, Julius, co skládá po nocích

pražskou báj Vyšehrad, a vrátil by se rád

pro slovo do dětství… k své chůvě, ach tak rád.