FRANTIŠEK UHER

Propojení dálek se vyznačuje mnohými pozoruhodnými aspekty. Stejně je tomu s bezprostředními vztahy mezi lidmi. Slova amerického básníka, že se nic neděje nepozorovaně, mají ovšem univerzální platnost. Člověčenstvo snad k sobě nemá nikde tak blízko, jako právě v obyčejné hospodě s nepočetnou kohortou pravidelných klientů. Nebo naopak tak daleko. To záleží na prostředí, obsluze, kvalitě piva a okolnostech.

Platilo to také o periferijním hostinci, jemuž visel nad vchodem nenápadný štít. Pravidelní návštěvníci by došli poslepu, neznámí zavítali vzácně, a pokud se neukázali, nebyli postrádáni. Štít hlásal

ČESKÝ

GASTHAUS - HOSTINEC

Pěkně černé na bílém. Neboť majitel se jmenoval Jan Český, dvojjazyčné označení vyžadovala knuta protektorátní hrůzovlády a absence křestního jména zatím procházela bez povšimnutí. Válka nabírala na nadějných obrátkách, ale ke konci se ještě neměla. Podzim protahoval noci a stále častěji natahoval moldánky. Jednoho podvečera vstoupili do téměř prázdného lokálu dvě neznámé a generačně rozdílné osoby. Chlapec věkem školou povinný, dohola ostříhaný, zanedbaně oblečený, naboso obutý, doprovázený rozsochatým mužem s pozornýma, bezmála slídivýma očima, nesoucím stopami roků poznamenanou železničářskou koženou brašnu. Paní hostinská Česká nalepovala v kuchyni ústřižky potravinových lístků, hostinský navyklým pohybem přejel utěrkou čistou desku stolu a zapředl rozhovor. K domluvě postačily dvě smluvené věty. Ti dva promoklí k sobě zřejmě nepatřili, chlapec muži vykal. Určitě se vyhýbali příslušníkům uniformovaných složek a různým kontrolním orgánům, už proto, že jejich slovní zásobu protkávaly útky jiných jazyků.

Začali se trousit ojedinělí hosté, byla neděle, většina lidí z okolí musela časně ráno za obživou nebo za povinnostmi, příchody byly přísně evidovány, porušovaní stíháno. S pracovní morálkou to samozřejmě tak jednoduché nebylo. Rozsochatý muž tam najednou neseděl, zůstal pouze chlapec a železničářská brašna na podlaze pod židlí. Hostinský se o ni nenápadně postaral. O chlapce pečovala jeho žena. Převlékla ho, nakrmila, pravila „zůstaneš u nás“. Chlapec s tím zřejmě počítal, křehce se usmál. Nějak se stalo, že zůstal natrvalo. Ačkoli, co v těch podivných časech mělo trvalou platnost! Rychle přivykl a hosté přivykli jemu, třebaže se v lokálu raději příliš neukazoval. Protože slyšel na poněkud nápadné jméno, musel přivyknout jinému. Josef, Josífek, Jožka, Pepa, Pepánek, Pepíček, Pepča. Slyšel na všechna, těšil se obecné oblíbenosti. Jen se školou jej zatím nezatěžovali, zapsaný byl, o to se někdo postaral, děti si stejně chodily pro úkoly pouze do parčíku před školou, z oken na ně německy pokřikovali vojáci, někdy posměšně hrozili zbraněmi. Většinou sami ještě skoro kluci, sotva odrostlí školním škamnám, nacisté vyškrabovali kotlík.

Zasvěcení se v ústraní zabývali obsahem brašny. Hostinský, invalida Sloup a příštipkář Švec, který získal zkušenosti s výbušninami za první války. Však narukoval hned po sarajevském atentátu a dal si na svých vojáckých letech záležet, vrátil se o šest let později přes Vladivostok a Japonsko. O legionářskou uniformu během složitého cestování přišel. Sloup, který ztratil v dolech čtyři prsty na levé ruce a musel vystačit s palcem, si pravou rukou umně ubalil cigaretu a suše prohodil „to půjde, kluci!“

„Dejte pozor,“ prohodil nenápadný, ale zasvěcený Josífek. „Aby to nebouchlo!“

„Však my si poradíme,“ ujistil jej Sloup vážně, jako by hovořil k dospělému.

Dalšího dne se ovšem železničářská brašna v hospodě již nevyskytovala. Byla sobota, po setmění téměř obsazeno. Řeč se šeptem stáčela na odpolední událost na blízkém nádraží, dlouhý vlak s uhlím vykolejil za zablokované výhybce, poškodil i vagóny na vedlejší koleji, z převrácené cisterny vytekl letecký benzin. Proto neudivovala nepřítomnost bezrukého Sloupa. Spíš budila obavy. Bezruký… Říkali mu tak, třebaže postrádal jen čtyři prsty. Vypomáhal na nádraží, Říše již brala zavděk i invalidy.

„Aby se do něčeho nezapletl,“ prohodil pekař Trubka, abstinent, ale veselá kopa, anekdoty jen sršely. Většinou odcházel jako první, časně ráno musel budit chleba. Až mu domlouvali, aby dbal na opatrnost, nikdy se neví, kdo naslouchá.

„Prosím tě, Sloup! Co ten může, s jednou zdravou rukou!“

„Když si dokáže ubalit cigaretu…,“ prohodil kdosi, nechal úvahu otevřenou.

„Abych neubalil jednu tobě,“ padla posměšná poznámka, nic ve zlém, pouhé přátelské škorpení. „A nemluvím o cigaretě!“

„Však on se jistě ukáže,“ pravil konejšivý hlas hostinského, ale nejistota v něm také doutnala, bezruký Sloup byl přesný jako časové znamení.

Příštipkář a harmonikář Švec přišel jako každou sobotu se svou Andělou. Zalomil heligonku a spustil oblíbenou Dájo nevolej, přešel na Když se večer sklání tam za naší strání, ještě tam bylo něco o bílých konvalinkách, skončil očekávanou Jakpak je dnes u nás doma… Dobře nebylo, také o husím hejnu si mohli nechat jenom zdát. To mělo obecnou platnost. Chyběli hned tři pravidelní hosté, zachvácené hnědým spárem, listonoš Vráz s celou početnou rodinou. Pouze Josífka nebylo toho večera vidět. Prozíravě musel zůstat stranou, po události na nádraží předpokládali, že se vosy začnou rojit a bodat, v okolí budou čenichat nápadní neznámí.

Příštipkář měl v repertoáru také Vejvodův šlágr Škoda lásky, letěl Evropou, za nečekanou popularitu na obou stranách válečné barikády skladatel nemohl. Harmonikář se neomezoval na výlučně české šlágry, měl širší repertoár, uměl Stěnku Razina a dlouhý Opilý koráb. Ovládal také německý šlágr, závislý na složení posluchačů. Maskovací manévr. Hrával a zpíval popěvek o Lorelai, která hupsla do Rýna, kde by měli podle přítomných skončit všichni její soukmenovci, občas vybalil českým textem nevylepšený ufňukaný cajdák o Lily Marlene, která čekávala na svého vojáka pod plynovou lucernou u kasárenské brány.

Ten ovšem nerada slyšela příštipkářova baculatá Anděla. Možná proto, že v dávném mládí také postávala na rohu u kasáren pod plynovou lucernou. Nebo proto, že to pamětníci věděli. Ona zase věděla, kde leží a co obsahuje odřená železničářská brašna. Nasadili ji do továrny pod železničním viaduktem, pocmrdovala, něco přinesla, po chvíli to zase odnesla, někdy se potulovala halami s jedním kratším prknem celou směnu, aby vypadala zaměstnaně. Chodila i na odpolední, trvaly do dvaadvacáté hodiny, znala systém střežení viaduktu, který měl strhnout do hloubky celý vlak. Kdyby se destrukce povedla, všechno by se zřítilo na nejdůležitější část továrny. Proto museli připravit akci na později dobu, kdy byla továrna prázdná.

Některý ten nenáviděný popěvek spustil příštipkář sám od sebe nebo na pokyn hostinského. Bylo to upozornění, že se v lokálu nebo nablízku pohybuje škodná. Nežádoucí element. Toho sobotního večera vstoupil muž v koženém plášti, na věšák pověsil klobouk se sklopenou krempou, usedl hned u dveří, lámanou češtinou si poručil pivo a chopil se na stole ležících novin. Pozorně sledoval reklamy na prostředky zaručující dámám oblost ňader a jejich všestranný půvab bez i se zahalením. Podprsenek netřeba. Ty byly nabízeny s příslušným cudným vyobrazením na vedlejší stránce. Sotva přišel jen na výzvědy, možná někoho hledali nebo očekávali, že hosté budou probírat událost na nádraží.

Vstoupil pokulhávající Sloup. Čtyři prsty mu scházely stále, ale přibyl monokl na oku a napuchlá ústa. Uvolnili mu jeho oblíbené místo, pro všechny případy sedával u okna do zahrady. Když před něho hostinský stavěl půllitr, na půl úst pronesl „vzali Zahradníka“. Nedostal žádnou otázku. Všichni pochopili, kde a kým byl pozdržen. Příštipkář spustil unyle Lili Marlene, s Lorelai nemohl blufovat celý večer, ale nezdálo se, že zájemce o oblá ňadra a podprsenky na změnu programu reagoval. Položil na stůl peníze, navlékl kožák, ohrnul límec proti dešti, který bušil do oken, nasadil klobouk a pronesl „gute nacht“. Vyznělo to spíš jako nadávka. Nebo odplivnutí.

Sledovali jeho odchod se skrytým potěšením. I pekař Toubka si odpustil vtipný komentář.

_ _ _

Minula zima, jaro se chápalo žezla.

Nádraží na okraji města bylo přísně střeženo. Potravinovým kontrolám se hleděli vyhnout zejména cestující s rozměrnějšími zavazadly, většinou šmelináři a překupníci. Kde dospělý vzbudil pozornost, tam prošel střapatý kluk. Josífek se vyznal. Uměl být nenápadný, pokopával před sebou kamínek, pohvizdoval si, plašil vrabce poskakující v louži, zvědavě okukoval zaparkovaná vojenská vozidla.

Odpoledne zastavil na nádraží dlouhý vojenský transport. Z obou stran početné stráže. Na plošinách tanky, pár menších děl pod plachtami, rozměrné bedny, vagón s červeným křížem na střeše, osobní vůz první třídy, protiletadlová děla s obsluhou, spousta po zuby ozbrojených vojáků. Jak to vypadalo, mohli po příjezdu do blízkosti fronty vyrazit rovnou do první linie. Zatím jen spoře pobafávala mohutná, nově vyhlížející lokomotiva s ohromným bílým V, vzhledem k situaci již poněkud paradoxním, před ní byly připojeny dva prázdné plošinové vagony, mající odnést případné podminování tratě.

Josífek se vrátil s podrobnou zprávou, hostinský spěchal k telefonu. Komunikace s nádražím byla složitější, ale povedla se. Případný nevítaný posluchač se dověděl něco o zalévání pokojových květin. Zdržení způsobily obavy z leteckých útoků, transport měl vyjet až po setmění, bezpečnost tratě měl prověřit osobní vlak a nákladní s kulatinou.

„Času dost,“ usoudil bezruký Sloup.

„Jen aby,“ zapochyboval příštipkář Švec. „Aby to Toníček nepřehnal!“

Inu, Toníček… Spíš Toník. Nebo rovnou Tonda. Po třiceti letech na jatkách, kde často nebylo do čeho píchnout, o práci chlapi málem zápolili, se stal nočním hlídačem v továrně pod viaduktem. Ve stanovenou dobu měl nenápadně upoutat pozornost stráží a zmizet, sbohem fabriko!

Odpoledne začalo pršet, nahoře otevřeli stavidla. Svažitými ulicemi se hnaly proudy špinavé vody. Po setmění lijavec polevil, do kalužin však stále ďobaly dešťové kapky. V hospodě bylo jako po vymření. Nálada na bodu nula, ráno odvezli přímo z dílny pekaře Trubku a jeho ženu. Dodávali chleba do lesa. Gestapo přišlo najisto, když připravili zásilku k odvezení. Někdo moc mluvil, nebo učinil udání.

Blížila se dvaadvacátá hodina. Nádraží mlčelo, telefon nezazvonil. Toník bez příjmení možná postrádal přístup k telefonu. Pouze železničáři ve službě věděli, že na nádraží zastavila souprava nákladních vagonů s vězni likvidovaného koncentračního tábora. Civilní zaměstnanci se do kolejiště a do nádražní budovy nedostali, až na výjimky se tísnili ve skladišti. Vlak s vězni měl vyjet krátce před vojenským transportem a zjišťovat bezpečnost průjezdu.

Opačným směrem opustil kolejiště nákladní vlak s kulatinou, k němuž připojili několik vagónů s uhlím. Dýchavičně supěl směrem k viaduktu. Následně se dal do pohybu vlak s vězni, o několik minut později vojenský transport, ujíždějící opačným směrem, kdepak na viadukt!

Jozífek přinesl poměrně přesné hlášení, spočítal i vagóny, znal počet naložených tanků. Unikla mu maličkost, na kterém konci vlaku je připojena lokomotiva. Důležitost takového poznatku unikla i dalším, nikdo se nezeptal, automaticky počítali s východním směrem jízdy. Možná došlo ke změně v propozicích, způsobené destrukcí na trati.

Tři minuty po dvaadvacáté hodině vjel na viadukt vlak s kulatinou. Dýchavičná stará lokomotiva s vysokým komínem na své poslední jízdě namáhavě zdolávala mírné stoupání. Nejprve vyskočil topič, potom strojvedoucí. Neskákali poprvé, ale co naplat, šedesátky měli za zády, ale chmurné vize se naštěstí nenaplnily. Mohutný výbuch otřásl městem, tříštila se okenní skla v nejbližších domech, viadukt se rozlomil, uvolněné klády plachtily vzduchem jako dlouhé třísky. Vagóny dopadly na tovární objekty. Nad jedním vzplanul červený kohout, oheň nasytilo přepravované uhlí. Ze zničené lokomotivy se vyvalil syčící oblak páry, zvyšující dojem apokalypsy.

_ _ _

Přišel s tajemstvím, odešel s tajemstvím. Jozífek. Možná něco věděli hospodský a jeho žena, nikdo se nezeptal, nezajímal, poválečná doba stavěla před lidi nové problémy.

Bitevní pole byla vyklizena, troufalost bezmocných upadala do zapomnění a do prvních linií se drali ti, kteří opatrně vyčkávali, jak to dopadne. Pekař Trubka se vrátil z koncentráku bez manželky a s podlomeným zdravím, kdepak budit časně ráno chleba. Bezruký Sloup se odstěhoval zpátky na sever, odkud musel doslova s holýma rukama uprchnout po odstoupení pohraničního území na podzim osmatřicátého roku. Příštipkář Švec jednoho večera ulehl a ráno se již neprobudil, jeho žena truchlila, přestala do hospody chodit. Možná postrádala důvod, bez manžela harmonikáře to nebylo ono. Manželé Čeští přenechali hospodu synovcovi a odstěhovali se k dceři, která získala do národní správy hotel na Šumavě.

Pamětníci se vytráceli, až se vytratili docela.

Po mnoha letech zastavilo v ulici auto s cizí poznávací značkou. Řidič s tmavými brýlemi na očích chvíli hleděl na dům, v němž stále byla hospoda. Dům vyhlížel stále stejně, pouze štít nad vchodem se obměnil, zmizelo nenáviděné dvojjazyčné označení.

Cizinec zvolna uvedl auto do chodu, jako kdyby se s někým loučil. Nebo s něčím. Snad s vlastní minulostí. Nebylo nikoho, kdo by jej mohl poznat.

Potom, že se nic neděje nepozorovaně!