LUBOMÍR BROŽEK

Víra

Niels Bohr měl nad vchodem svého domu

podkovu napůl rozežranou rzí.

Prý nese štěstí…, věříte tomu?

Zeptal se jednou příchozí.

 

Fyzik se usmál: Člověk nikdy neví.

Rozsvěcí noční lampu, když padne tma.

Ve světle můra tančí. Čemu věří

zmatený motýlek lapený do světla?

 

Víra je práh, jejž rozum nepřekročí.

Za tím prahem může být cokoli.

Z houštin ráje vyhlíží hadí oči.

 

Srdce se neptá po smyslu cest.

Odkud, kam a proč… Než tělo přebolí.

A podkovu pro štěstí zhltne rez.

 

Láska

Je řeka hlubší než mlčení soch.

Vdech, výdech: Dvě vlnky, než je smaže proud,

do něhož nelze vstoupit dvakrát,

tak jako dvakrát nelze utonout.

 

Ať už je řekou cokoliv,

utonout lze jenom jednou.

Když se pod pohrdavými ústy ryb

vlny ze dna až k hvězdám zvednou…

 

Jako by do hladiny zaťal blesk.

Nač mluvit o lásce, nelze-li zamlčet,

co nejde vyslovit. Jen šťastně zešílet.

 

V hukotu vod, které tě vezmou

matčinu náručí. A plav! Na cestu polibek.

Neboj se, maličký… Utonout lze jenom jednou.

 

Naděje

Opřena o kotvu, tváří odvrácena k nebi,

jako by na výsostech hledala stopy zmizelých.

Těch na dně, na něž shůry hvězdy hledí.

Chladně. Jak oči leklých ryb.

 

Těch bezejmenných, které jménem znala,

než je vzala voda. Uplynuli v mracích.

A vypršeli. Co se jen načekala.

A roky letěly. Jako slepí ptáci.

 

Mířící k obzoru, který se uzavírá.

Jen pérečko ptačí tiše padá na zem.

Toť vše. A naděje. Ta nedrolivá.

 

Ta za zrcadlením soch. Za obrazem.

Naděje, že naděje jest ta, která neumírá:

Poslední zápalka v prstech zkřehlých mrazem.

 

Upřímnost

(Na motivy jedné legendy)

Představuji si tu starou indiánku,

jak se sklání nad polomrtvým hádkem.

Představuji si, jak ho zvedá z prachu

a jak matka dítě ovíjí šátkem,

 

aby neprochladl až se zešeří.

Představuji si tu starou ženu,

jak s hádkem v náručí vchází do dveří,

jak krmí ho a něžně mluví k němu.

 

Už nejsem sama, už nejsi sám.

Neboj se, umřít tě nenechám.

A tak zůstali spolu a běžel čas.

 

Plaz zesílil, dorostl v chřestýše

a uštkl ženu. Na její Proč? zasyčel:

Hlupačko, tys nevěděla, že jsem had?

 

Spravedlnost

Dva blázni za sochu si odskočili

ulevit na kamenný piedestal

od vína, v němž rozum utopili,

když zapíjeli co život dal a vzal.

 

Blázni věří, že spravedlnost jest.

Ta s páskou na očích, jež jak svatý grál

v jedné ruce váhy má a v druhé meč.

První blázen: „Co jsem se vás nahledal,

 

než jste zkameněla v tichu za slovy.“

Druhý blázen: „Tomu říkám faux pax.“

Opilá noc. Blázni mluví k sochám

 

a čekají, že jim sochy odpoví:

Já jsem spravedlnost, co všem stejně měří.

Blázni jsou blázni… Vážně tomu věří.

 

Trpělivost

Slzami zalévat poušť a čekat,

až z přesypů času vyraší růže,

oči si vyplakat pro marnost světa,

kde satan své Joby učí žít v hrůze.

 

Poušť ví své. Zná všechny pády bloudění.

Nazpaměť. Jako když mrská bičem.

Vystavět vzdušný zámek pro své sny

a čekat, až poušť zasype ho pískem…

 

To není trpělivost, jež hledí

očkem jehly na babiččiny ruce.

Vše je na svém místě. Ticho a klid.

 

Pod skoupou žárovkou, v oáze srdce,

trpělivost sama, babička sedí

a třesoucími prsty navléká nit.

 

Štědrost

Není dobré zamykat se ve svých snech.

Co kdyby na návštěvu někdo přišel.

Anděl třeba. Anebo mrtvý přítel,

co z nicoty vynořil se po letech,

 

aby ti řekl, jak strašně se mu stýská

po všem, co jste nestihli si povědět

dříve, než upletli si ve slovech

svá hnízda ptáci ticha.

 

Nikdy nevíš, kdo zaklepe na dveře.

Ušlý po dlouhé cestě z věčnosti,

na prahu snu čeká až otevřeš.

 

Anděl třeba. Anebo tatínek.

Čím ho uvítat, čím pohostit?

Na misce žití zbylo pár rozinek…

 

Statečnost

Jsou nás miliony. Nevíme, že jsme.

Odkud a kam se řítíme. A proč.

Jsme ozvěna výkřiku ve tmě.

Jen jeden přežije v té řeži o život.

 

Jen jeden bude vyvolán jménem.

Dezertér z nicoty, sám bezmála nic.

Kandrdas na scéně

chystá se narodit…

 

Úžasné entrée: Prvně a naposled

zvedne se opona a otevře se svět,

jeviště Múz, bláznů a donkichotů.

 

V konkurzu na roli vybírá osud

šašky a tragédy v divadle přeludů.

Být svůj je statečnost vzepřít se osudu.

 

Střídmost

Jestli nás jednou opustí sny… Co pak bude s námi?

Jenom to staré ticho. Z časů, kdy jsme byli ještě ve hvězdách.

Zatímco sny se budou toulat ztemnělými uličkami,

jak bezprizorné děti, jež nemají se komu zdát

 

a slabikují jména na dveřích.

O klíč k lidským srdcím vedou snový spor,

zda naleznou ho dřív,

než přijde se svým never more

 

to staré ticho za slovy.

Střídmé, neb samo. Jako my,

když sny nás opustí.

 

Kéž by alespoň snový kousek zbyl

na verš tenký jak břitva, co když dopsal mši,

kantor Jan Jakub k hrdlu přiložil.

 

Moudrost

Nejzáludnější ze všech bludišť

jsou labyrinty slov.

Zkažených slov, co smrdí z huby,

jak psovi ohlodaná kost.

 

Moje babička mluvila málo.

Na dlouhé řeči nezbýval jí čas.

Vstávala, když slunce ještě spalo –

a poslední chodívala uléhat.

 

Usnula sotva polštář načechrala.

V tichu hlubokém jak pohádkový les

se usmívala ze spaní.

 

Je toto moudrost? Nereptala

ani ve snu na svůj svět.

Život byl prostý. Jako dýchání.

 

Cudnost

S cudností dojdeš tak leda do kláštera.

Děvkám je jasné, čemu vyplatí se věřit.

V bordelech světa čeká kariéra

a kdo se prodá, může skvěle přežít.

 

Jakou má asi cudnost tržní cenu…

Tak plachá, jako když báseň přichází

a po špičkách, mlčky míjí scénu,

na které o zisk rvou se kramáři.

 

Zatímco cudnost průzračná a něžná,

slaná jak moře, stéká po tváři,

holka za prachy už tě ráno nezná.

 

Cudnost je mince, co nic neváží.

Ta zdávna, dávno časem zavátá.

Mince hozená mezi prasata.

 

Píle

Když John Milton dopsal Ztracený ráj, byl už slepý.

Kdo spočte svíce, které mu vypálily oči,

když namáčeje husí brk do kalamáře noci,

slýchával křídla můr, jak k světlu shořet letí.

 

Nahlížet do ráje se očím neodpouští.

Oslepnou, ale srdce vidí věci zázračné.

Pro klíč k rajské bráně projde pouští.

Až ho najde, ani Bůh ji nezamkne.

 

John Milton hledal ráj a vztyčil katedrálu slov.

Se slábnoucím zrakem jen rostla jeho posedlost.

Až na práh tmy, kde dopsal svých dvanáct knih v blankversu.

 

Honorář pět liber šterlinků se zdál směšný.

Milton byl spokojen: Jiní ať kupují štěstí.

Já byl šťastný přímo, když se mé srdce dotklo snu.

 

Anděl blažené smrti

(Věnováno páteru Jaroslavu Ptáčkovi a sv. Anežce České,

patronce Křížovníků s červenou hvězdou)

Když páter Ptáček, kněz řádu Křížovníků,

došel až na konec všech pozemských cest,

sklonil se a uviděl na chodníku

hostii v prachu. Tou hostií byl svět.

 

Na prahu věčnosti náhle tak malý,

že pokud se ztratí, už ho nenajdeš.

Ztratí se ve snech, co se nedozdály

v tom trysku vteřin, kterým došel dech.

 

Kdo ví, kam odlétají osiřelé sny?

Kdo zváží, kolik lásky srdce unese.

A kolik bolesti…

 

Naposled, už jednou nohou za prahem,

Ptáček otočil se: Řekněte Anežce,

že jsem připraven.

 

Anděl žalostné smrti

Noc, že by psa nevyhnal

do té sodomy křižované blesky.

Natož anděla. Kdyby na prahu stál

a bouřil na dveře hromovou pěstí.

 

S tváří, jakou lze spatřit jen ve snu o zmaru.

Oko klíčovou dírkou zevnitř civí

na křídla sršící jiskrami budoucích požárů.

Vždycky je uvnitř nějaký spravedlivý.

 

A třeba poslední. Někdo, kdo otevře dveře.

I kdyby anděl nebušil.

Jen někdo na prahu, kdo zabloudil

v nelidském světě zvěře.

 

Někdo tak lidský ve své bezmoci,

že i anděl zaváhá… Než ho překročí.

 

Hněv

Tys mi zkazila celej život, ty blbá krávo,

řekl muž a žena zkameněla.

Slova zeď, do níž hněv bije hlavou.

Jako by chtěl vyrvat srdce z těla.

 

Takový myslím vztek, co rozum rozmetá

někdy pro slovíčko a neptá se na vinu.

Jako když stoupneš na nášlapnou minu

a kámen na kameni nezbyde ze světa.

 

Jen cesta ke spalovně. Takový myslím vztek.

Oko za oko, než rozpráší do kytek,

co zbylo z člověka. Vem ho čert.

 

Muž s ženou civí do zdi. Sedí, civí,

vypadají jako živí.

Před nimi je jenom zeď.

 

Lakomství

Z cizího krev neteče. Ale z mého…

Už jen ta představa mi rve žíly.

Pro dcery jiných, zpitomělý něhou,

blázen s bláznem se za úsvitu střílí.

 

Narcis se chechtá: To je snad vtip.

Rozdat se pro vlhký pohled laní,

být si nevěrný, sám sebe opustit,

o něčí miluji si vlastní srdce zranit.

 

Jsem všechno, co mám. Pravda i lež.

Tak jako v románech vázaných v kůži.

Vím, že se jednou dočtu až na konec.

 

A nebude nikdo, kdo potlesk mi dluží.

Kdo rušil by ticho, až jednou zamknu

za sebou vrata svých vzdušných zámků.

 

Lehkomyslnost

Dokud jste malí, je snadné létat,

naplnit balón rajským plynem snu,

vznést se nad nepoznanou tíži světa,

než strach špitne: Bože, ať nespadnu…

 

Strach je zloděj s očima noční zvěře,

který roste s každým ukradeným snem

a nakonec vás někde ve tmě sevře

mrazivou rukou pod hrdlem,

 

zatímco srdce tluče jako pták

v kleci, do níž ho lapil vycpavač.

Co s tebou, ptáčku lehkomyslný,

když ze snů zbylo jen pár pírek ptačích.

 

A ty ti vytrhnou. Slámou vyplní.

Zloději snů. Mistři vycpavači.

 

Lenost

Chviličku pospíš, chviličku zdřímneš

a líná mrcha už tě má.

Tiskne se a svůdně vine,

vlezle šeptá maňana

 

Život je sen,

v němž se zdá, že jsi,

že čas je jen jeden den

v bezčasí.

 

Však zítra, ať mě lenost neslyší,

probudím se, usednu ke stolu,

báseň napíši.

 

Budu poslední z tvých žen.

Mrcha se usmívá: Dokud neumřeme spolu,

až jednou obejmu tě někde pod mostem.

 

Lstivost

Na city zkřehlými prsty jezinek

lstivost ráda dojemné písně hraje.

Instinkty dravce skryje v nevinné

tvářičce děcka ztraceného ráje.

 

Na zadních dvorcích osudů sladce zní

evergreen starý jako paměť světa,

jak touha jíž osamělí živí sny

o štěstí, které trpělivě čeká:

 

Až srdci řeknou, neboj se a otevři.

Opojná chvíle pro dravčí apetit.

Lstivost strhne masku a začne žrát.

 

Slova oněmí, než se stačí jak rez prohryzat

k velkému tichu, za nímž není nic.

Ztracená slova. Ptáci v oblacích.

 

Obžerství

Sny žroutů bývají opulentní.

Být pupkem světa, veliký požírač,

co soucit nemá, nezná sentimenty,

když se v něm probudí tyranosaurus hlad.

 

Instinkty dravce: Zahryznout a nepustit.

Zaživa rvát horké maso hvězd.

V lidské hrudi stisknout hrdlo duši.

A žrát. Dokud nevydechne naposled

 

a slova, jako ohlodaná kost

jež zbyla z žranice o život,

se v hrdle děsem vzpříčí,

 

když ozvěna miluji vrací vlčí vytí

a z veliké žranice poslední chod

je obyčejné lidství…