Příprava letošního již XV. ročníku se sice uskutečnila ve stínu pandemie, ale uvědomili jsme si, že soutěžní texty nemají a nemohou mít katastrofické rozměry a nechtějí být žádnou její předpovědí či výrazem. Čteme příspěvky s neklamně estetickou funkcí a namnoze směřující k jasnému sdělení, jasnému poznání sebe sama i svých blízkých ve světě odcizujícím se nám všem. Z hlediska poetického tu nejde o „velkou literaturu“, ale naléhavost tomuto sdělení stěží upřeme. Zdá se, že podobná témata jsou konvenční a příliš obehraná, ale současně jsou natolik životně důležitá, natolik citově i esteticky potřebná, že vidíme snahu umělců – i těch naivních a neškolených – znovu a znovu uchopit je nejednou v protikladech, které přináší život sám…

Setkání soutěžících se tedy letos neuskutečnilo. Přinášíme proto alespoň výběr příspěvků z Kouzelného klíče XV.

ALEXEJ MIKULÁŠEK

JOSEF PRSKAVEC

Linka

Výrobní linka… Tolikrát oslavovaná i zatracovaná. Prací na ní nezískáte bohatství ani prestiž, o přízni dam nemluvě. Maximálně na vás bude před branou továrny pokřikovat opilá krasavice: Roboti, vyndejte si z hlavy čipy! Ale až ONA dokázala takový zázrak, jakým bylo odstranění otrocké dětské práce. Ne protestními pochody a články v novinách, ale prostě tím, že zlevnila výrobu natolik, že jí žádné dětské ručičky nedokázaly konkurovat. Protože osvícenci několika generací proti dětské práci sice brojili, ale nakonec si stejně koupili výrobek, který byl díky ní levnější. Promiňte, paní Browningová, to nebylo na vás.

Setkat se s ní naživo je neocenitelná zkušenost, proto příliš nechápu některé lidi, kteří vnímají jako velikou křivdu, že je životní situace na čas zavedla do potupných dělnických povolání. Často profňukají zbytek života, místo aby byli hrdi na to, že dělali užitečnou práci a ještě k tomu získali na spoustu věcí náhled z úplně jiného úhlu. Anebo je možná i trochu chápu. I já jsem ve třiceti letech smolil z devíti zbytečných lejster desáté, které bylo úplně k ničemu, a myslel jsem si, že jsem mistr světa.

Čechy se nestaly montážní linkou Evropy náhodou. Vždyť i samotné slovo robot je českého původu. I o zrušení roboty na našem území rozhodli Habsburkové. Kdyby u nás vládli Přemyslovci, robotujeme dodnes. K našim nejstarším a nejoblíbenějším sloganům patří vedle myšlení bolí i hláška když nemůžeš, přidej. Vymyslel prý ji Emil Zátopek, taky Čech.

V továrně na výrobu akumulátorů, kde jsem se s lajnou setkal poprvé, vládly naštěstí lidské podmínky, alespoň co se týkalo pracovního tempa. Když hrozilo nebezpečí, že by směna nějak výrazně překročila normu, zpomalil seřizovač přepravní pás anebo v noci i prodloužil pauzu (někdy až do konce pracovní doby). Na tom, že se nelámaly rekordy, měl asi podstatnou zásluhu velký počet v závodě zaměstnaných Romů. Pracovali kvalitně a spolehlivě, ale stále stejným tempem.

Smrad z kyseliny byl všudypřítomný, ale snesitelný. Jen když jsem občas procházel kontejnerovou formací, kde se ve velkých vanách formovaly olověné elektrody, zabodly se mi do plic tisíce jehel. Na mou naivní otázku, jak v tomhle může nějaký člověk pracovat, mi můj kolega odpověděl: Tady nemůže přežít žádnej člověk. Tady dělaj jenom Cikáni.

Při své první samostatné práci jsem se příliš neosvědčil. Měl jsem na ocase linky čistit, kontrolovat a rovnat na paletu nenabité akumulátory a vyřadit všechny, na kterých byly dvě bílé skvrny větší než pětikoruna. Zatímco bezvadných výrobků bylo pomálu, paleta se zmetky se utěšeně plnila. Brzy si toho všiml seřizovač a poučil mne, že to s tou skvrnou velikosti mexického dolaru (pardon, české pětikoruny) nesmím brát tak doslova. Poučen svým přímým nadřízeným, podstatně jsem slevil ze svých nároků na neposkvrněnost a počet ještě vyhovujících akumulátorů mnohonásobně převýšil počet těch vyřazených. Všechno fungovalo bezvadně… až do příchodu mistra, který se při pohledu na paletu se zmetky upřímně zděsil. Pod jeho vedením jsem situaci opět operativně přehodnotil a vadné akumulátory naskládal mezi bezvadné. Všechny – až na dva invalidy. Teď už jsem byl stoprocentně přesvědčený, že je ze mne skutečný profesionál, který dokáže uspokojit náročné požadavky svých šéfů. A myslel jsem si to až do okamžiku, kdy se za mými zády objevil cechmistr, nejvyšší šarže, se kterou může běžný smrtelník mluvit. Chvilku si ty dva ubožáčky se zachmuřenou tváří prohlížel a pak se mne trochu zbytečně zeptal, co to tady je. Vysvětlil jsem mu, že se jedná o vyřazené zmetky. Chvíli nad nimi něco mumlal, jako by se je snažil zaříkávat, a pak otráveně připustil, že jsou fakt hnusný. Ale v zápětí dodal: Nó, ale vono to de do Ruska… Víš co? Zarovnej je někam doprostřed, ale nedávej je vedle sebe a taky ať neleží ve stejný vrstvě. Kdyby se Ježíš Kristus při setkání s Lazarem zachoval stejně jako tento moudrý muž při setkání s nemocnými akumulátory, nemusel dostat sebe i spoustu dalších lidí do průšvihu.

První rok jsem pracoval na finiš lince, kde jsem překládal nabité akumulátory z pásu na palety, ale nejčastěji jsem na ně lepil samolepky. Jediné instruktáže, které se mi dostalo, bylo, že to musí být rychle a rovně. Nedařilo se mi ani jedno ani druhé až do chvíle, kdy šel náhodou kolem nějaký Rom, který tam kdysi pracoval, a s poznámkou ty vole, to musíš takhle… mi předvedl pár grifů. Nejužitečnější z nich spočíval v tom, že jsem krycí fólie, stržené ze zadní strany samolepek, neukládal po jedné do krabice na odpad, jak jsem měl nařízeno, ale nechal je volně padat na zem (na to se vyser, pak to zameteš…).

Některé akumulátory byly olepené samolepkami jako závodní auta reklamou a abych to stíhal, přidali mi na pomoc pana Bulíře. Pan Bulíř neustále mluvil a divoce při tom rozkládal rukama. Když nemohl rozkládat rukama, nemohl ani mluvit a po malé chvilce mlčení upadal do kómatu. Takže pan Bulíř mluvil, zuřivě gestikuloval a akumulátory s nenalepenými samolepkami se při tom hromadily na pásu. Museli jsme zastavit linku a samolepky dolepit, samozřejmě mlčky. Pak všechno začalo nanovo. Naštěstí to pan Bulíř brzy zabalil a odešel tam, kde mohl dokonale zúročit svůj dar výřečnosti. Z nepoužitelného dělníka se stal úspěšný pojišťovák.

Po panu Bulířovi se stal mým spolulepičem muž s přezdívkou Tanečník. V mládí utrpěl úraz hlavy, a pokud se dostal do stresu, opakoval bezúčelné pohyby, což mu vyneslo značnou popularitu. Pokud nestíhal, udělal vždy po několika účelných pohybech jeden bezúčelný. To ho samozřejmě ještě více zbrzdilo a tak rozhodilo, že k tomuto bezúčelnému pohybu přidal další bezúčelný pohyb a pak ještě a opět další… Mladí seřizovači si někdy pozvali kamarády a schválně pouštěli linku hodně rychle, aby se pobavili pohledem na to, jak Tanečník tancuje.

Časem jsem povýšil k zátkování vyformovaných akumulátorů, které mi lépe vyhovovalo. I když i tato práce měla své mouchy. Plnič, který pracoval přede mnou, byl silný kuřák a místo aby mi naplněné akumulátory pouštěl postupně, nasysloval si je před plničkou a pak je pustil všechny najednou, aby mohl odběhnout dát si za rohem vytouženou cigaretu.

Jednotvárná práce, při které jsem odpovídal jenom sám za sebe, mi zpočátku docela vyhovovala, zvykl jsem si na to, že ruce pracují a myšlenky, unášené jednotvárným hučením strojů, se ubírají svými vlastními, někdy velice podivnými cestami. Časem jsem začal pociťovat jakýsi stesk po dobách, kdy jsem o čemsi rozhodoval anebo sobě i jiným cosi organizoval, ale protože se nic takového smysluplně dělat nedalo, začal jsem si vymýšlet všelijaké nepodstatné změny, se kterými jsem pak otravoval lidi kolem sebe. Naštěstí byli natolik rozumní, že se tím příliš nezabývali, a já sám jsem se postupně vrátil k tiché rezignaci.

Z přesvědčení, že ruce mohou zcela nahradit mozek, mne vyvedla až drobná příhoda na konci jedné noční směny. Čistil jsem nabité akumulátory natěsnané na pásu a pokládal si na ně malý plastový kanystr s benzinem. Protože jsem se nechtěl zdržovat přeléváním benzinu z velkého plechového kanystru do malého plastového, postavil jsem si na řadu akumulátorů plechový kanystr. Okamžitě došlo k elektrickému zkratu, póly akumulátorů se roztekly a já se probudil z polospánku. Podle mého kolegy, kterému se to už také kdysi stalo, nedošlo k výbuchu pouze proto, že v plechovém kanystru bylo velké množství benzinu, který se nestačil tak rychle zahřát… nevím. Možná, že všechno bylo úplně jinak a Franz Kafka, který se v nebi zabývá pojišťováním strážných andělů, přeřadil po této události toho mého do rizikovější skupiny.

Na jeden svůj mikrospánek jsem dokonce hrdý, protože jej považuji za světový unikát. Probral jsem se z něj ve chvíli, kdy jsem cestou z noční směny míjel obchodní dům Kaufland… ne za volantem auta, což by dokázal každý trouba, ale na kole.

I když s tím už nikdo příliš nepočítal, digitalizace se nezastavila ani před branami Akumulátorky. Prapůvodní roboti z masa a kostí (homo robotikus robotikus) byli postupně nahrazováni svými rychlejšími, preciznějšími a hlavně levnějšími verzemi z kovu a plastů. Do té doby se seřizovači vedle seřizování jednoduchých strojů a přístrojů zabývali hlavně rozdělováním práce mezi dělníky a dohlížením na ně. Ale s přibývajícím množstvím elektroniky a klesajícím počtem lidské obsluhy linky nastaly těmto zručným mechanikům zlé časy, protože k této pro ně nové činnosti byli často jen zběžně zaškoleni. A tak špatně seřízená hladinoměrka elektrolytu vyřazovala všechny akumulátory, takže ji zapojovali jen ve chvílích, kdy kolem procházel nějaký šéf. Zátky na víku byly buď nedotažené, nebo chyběly vůbec (což vyřazená kontrolní čidla nemohla zaregistrovat) a to všechno dovedně maskovaly křivě a přes sebe nalepené samolepky. Zoufalý seřizovač často rezignoval na svou práci a pomáhal likvidovat dělníkům na ocase spoušť, kterou po sobě zanechávaly špatně seřízené stroje.

Jen velmi ztěžka a pomalu se všechno vracelo k normálu. Ubývalo případů, při kterých seřizovač, místo aby několika kliknutími myší přepóloval zkoušečku z akumulátorů s kladným pólem nalevo na akumulátory s kladným pólem napravo, raději celý přístroj rozebral a znovu složil stranami obráceně.

Ano, posmívejme se jim, protože byli opravdu směšní. Ale když dnes, po mnoha letech, řeší naši Velcí Kormidelníci nějaký starý administrativní problém, který by se dal snadno, rychle a hlavně lacino vyřešit digitalizací, vyřeší jej zpravidla masivním navýšením velkého počtu nových úředníků (zřejmě také nepříliš počítačově gramotných). Je mi z toho úzko.

Jednoho dne jsem byl, stejně jako všichni mí spolupracovníci, obdarován výpravnou knihou oslavující sto let výroby akumulátorů v našem městě, knihou plnou nádherných ilustrací a ještě nádhernějších předpovědí rozvoje na minimálně dalších sto let. Ale sotva na ní zaschla tiskařská čerň, bylo nám oznámeno, že pro velký úspěch našich výrobků a zvýšení poptávky na tuzemském i zahraničním trhu bude výroba akumulátorů italským majitelem přenesena do jeho vlasti.

Nastal postupný útlum výroby, počet dělníků, po desítky let téměř neměnný, bylo třeba radikálně snížit. První přišli na řadu alkoholici, kteří předešlou stovku let před tím nikomu nevadili. Ti nejotrslejší z nich se na dílně pohybovali po léty prověřených trasách mezi rozpitými lahvemi piva, umístěnými na strategických místech. Jednoho dne byli bez varování obejiti (šlo se na jisto), bylo jim přikázáno fouknout do alkoholového testeru a dáno na výběr, zda sami podají výpověď dohodou, anebo budou vyhozeni pro hrubé porušení pracovní kázně. Ve druhé vlně je za méně dramatických okolností následovali ti, co byli často anebo dlouhodobě nemocní.

Ty to máš dobrý, řekl jsem jednomu ze svých kolegů, jsi vyučený frézař, vrátíš se ke svému řemeslu… Poučil mne, že po čtvrt století stráveného na lince je úplně jedno, jestli se někdo vyučil soustružníkem, zahradníkem anebo holičem. To, co jsem se učil, už dělají automaty, desetkrát rychleji a přesněji. Ručně se frézují už jenom složité kusové zakázky… a to bych nezvládl.

Naštěstí si Akuma najala personální firmu, specializovanou na odbornou pomoc lidem, kteří přišli o práci. Dokonce nás zdarma vybavili podrobným manuálem, jak se k této nové situaci postavit. Obsahoval spoustu užitečných rad, na které bychom sami určitě nepřišli, například že ztrátu zaměstnání (v době počáteční krize a často pár let před penzí) nesmíme chápat jako újmu, ale jako novou příležitost najít si zajímavější práci, která nás bude více naplňovat.

GABRIELA VRBOVÁ

Platanove rekviem

Stojím tu už dlho. V tomto parku, nad lavičkou, ale tá sa už veľakrát menila. Nemá takú životnosť ako ja. Neviem, či dlhovekosť je až taká výhra. Aj keď musím podotknúť, že som toho zažil veľa, no skôr iba ako pozorovateľ. Korene tiež nie sú až taká výhoda, akoby sa na prvý pohľad mohlo zdať. Vždy ste na jednom mieste a nemôžete sa vydať za dobrodružstvom. Aj kaštieľ oproti zošumel, stále ho opravujú a chcú dať do pôvodného stavu. No zatiaľ čo jední ľudia stavajú, druhí to zase búrajú alebo rozoberajú. Ľudia sú vôbec zvláštny druh. Stojím tu už roky, veď kde by som išiel. Korene nepustia. Tak som zopár generácii ľudí zažil a poznal. Správajú sa protichodne, ťažko im porozumieť. Stavajú a búrajú, ľúbia a zároveň ubližujú, hladia aj zabíjajú.

Tak ako vtedy, keď som bol ešte mladý a v kaštieli bolo rušno. Panstvo si vedelo dožičiť. Pravidelné stretávky šľachty. Dámy v róbach podľa najnovšej módy, páni v smokinkoch. Vedeli sa zabávať. Chodili do parku na prechádzky, rozprávali sa, a keď už boli unavení, sadli si na lavičky. Na tej, pri mojom kmeni, zvykol sedávať učiteľ so svojou žiačkou. Bol som mladý, ale aj tak mi neušlo, že týto mladí ľudia majú k sebe blízko. Učiteľ hudby klopil zrak a mladá komtesa mala rumenec na tvári a žmurkala očami vyššiou frekvenciou. Neviem, o čom sa rozprávali, no učiteľ hudby zložil, možno aj z nešťastnej lásky, nejaké skladby, ktoré prežili jeho aj komtesu. Dnes sa park volá po ňom, nie po grófovi, ktorý vlastnil kaštieľ. Učiteľ hudby nepôsobil zdravým dojmom, ani jeho šaty nevyzerali dobre. Myslím, že nebol v tom čase veľmi šťastný. Asi to nie je potrebné k tomu, aby ste zanechali niečo, čo vás prežije.

Niektorí ľudia dokonca urobia niečo, prečo druhý človek neprežije. Na lavičke sedelo veľa zamilovaných párov. Mohol som mať doktorát zo spoznania zamilovanosti. Aj tá milá slúžka z kaštieľa v bielej blúzke a tmavomodrej sukni robila to isté čo komtesa. Keď jej mladý pán šepkal do uška, mala rumenec na tvári a žmurkala častejšie. Mladý pán však neklopil oči. Pozeral sa na ňu sebavedomo a hlavne na miesta, kde sa dlho netreba pozerať, lebo inak je to neslušné. Bohužiaľ, ona doktorát nemala z ničoho. O nejaký čas sedela na lavičke len sama. Bola veľmi smutná a bledá. Chcel som ju potešiť, tak som zašumel listami. Pozrela sa na mňa, dlaňami si kryla lono. Začal som tušiť, že to bude mať zlý koniec. O niekoľko týždňov opúšťala kaštieľ v tmavých šatách, s malým batôžkom a s uplakanými červenými očami. Jej dokonalá pokožka bola bledšia ako moja kôra.

Prešlo mnoho rokov. Zmenila sa móda, okolo mňa chodili stále iní ľudia. Nežijú tak dlho ako ja. Boli aj veľmi zlé časy – vojny, ale park a skelet kaštieľa boli ušetrené. Aj ja som prežil. Teraz sú niektoré veci inak. Mladí sú v prejavoch zamilovanosti odvážnejší, či menej zdržanliví. Jedna mladá žena mi pripomína slúžku v bielej blúzke a tmavomodrej sukni. Je rovnako milá, no nie rovnako nešťastná. Do parku chodí so svojim milým a striedavo sa nakláňajú nad kočík. Vždy im pri tom zmäkkne tvár, oči sa rozžiaria. Spokojne sa na seba pozrú a usmejú. Nie je ťažké uhádnuť, čo majú v kočíku, pretože niekedy to dá o sebe riadne vedieť. Minule mi pri kriku malého aj vtáky z koruny poutekali. Či poodlietali. Tým je hej! Tento príbeh lásky má šťastný koniec. Možno ide o začiatok, podľa toho, z ktorého konca sa na to pozriete.

Okrem zamilovaných párov vidím aj iných ľudí. Opilca, ktorý pokiaľ to ešte počasie dovolí, prenocuje na lavičke. Ešte deti, ktoré tu začínajú fajčiť. Niekedy si dajú aj niečo na rozohriatie z fľaše, zapália si marihuanu, dokonca niektorí si pichnú niečo do žily. Bohužiaľ, stojím tu dosť dlho, aby som vedel, že mnohé z nich skončia ako ten bezdomovec, alebo aj horšie. Aj ten mladý minule. Sadol si na lavičku. Vyzeral ako učiteľ hudby cestujúci v čase. Rovnako nezdravo. Ešte k tomu zanedbaný, špinavý. Bol strašne nedočkavý, netrpezlivo si vyhrňoval rukáv. Hľadal žilu. Ľahol si a vyzeral šťastne, keď sa pozeral na mojú korunu. Potom sa mu zrak zakalil, ruka mu ako handra ovisla cez okraj lavičky. Niečo mu z nej vypadlo. Jeho sivé oči sa upierali na nebo bez pohybu, až do rána. Nemohol som pre neho nič urobiť. Len som listami zašumel uspávanku. Ráno ho našli ľudia a bradatý doktor v bielom plášti povedal, že sa predávkoval. Čím sa predávkoval. Nerozumel som tomu. Šťastím? Veď mal nohy, prečo nešiel za svojim životným dobrodružstvom. Ľudí nikdy nepochopím, aj keby som tu stál ďalších dvesto rokov.

A tak som svedkom veselých aj smutných príbehov. Veľa sa zmenilo. Zdá sa však, že ľudia zase až tak veľmi nie. So sebazničujúcim potencionálom uprednostňujú okamžité zisky a nepoučia sa z chýb. Stavajú a búrajú. Som rád, že som tie búranice prežil. Zašumel som listami. Stále som súčasťou parku, ľudských osudov, sveta a toho všetkého.

KATEŘINA BARTLOVÁ

Jsem básnířka

co jí verše frnkly na verandu

tlachají za okny a vůbec to není žádná paráda

jsem básnířka

co všechno pozlátko i rodinné stříbro šoupla do zastavárny

a stejně nemá než na zubní nit a natáčky

jsem básnířka

co musí ve slovníku hledat rýmy

na pátek a vůbec a nepřišel

jsem básnířka naprd

jen komolím slova

ale mezi vším tím komolením

najednou jako bych uměla létat

LUKÁŠ TYLEČEK

Bajkalanky

Omul, ó mul na Bajkalu

sníh a síhů celá hejna

led zasvětí Tě do tajů

z hlubin vranka neochvějná

Burunduk u kolčavy

pěnišník a vůně střemchy

sarma karmu pozdraví

bajkalky a holoměnky

Oko luny jeseteří

jas úplňku, tep aorty

svou moc tají, v svou moc věří

nach rudé rtěnky na mé rty

Mník s mřenkou se kamarádí

i něrpa je náš kamarád

zrychlený dech zátok hadích

s půvabem něvských maškarád

VENDULKA NEJEDLÁ

Mlha v nás

narovnává hlavu roste

stojí

nám za pozornost

rozkřiknutá do ticha

čekárny na naději

zešeřely

zhoustly

jen v rohu za topením

chrastěj

polámaný zaklínadla

a starý časopisy

ježej písmena

slova

automat odložil

další vodu

studená/cizí/nedá se

pít

BLANKA DOLEŽALOVÁ

Mosty

A pálily mosty

co plály minulostí

Oheň sežeh na prach

dávný pach

Nová vůně

nový tah

Víra zbyla

a naděje, že každý

k lásce dospěje

RUŽENA ŠÍPKOVÁ

V jednoizbovom byte

mama popolední

lúšti křížovky

ja píšem

na počítači

mama vidí

iba môj chrbát

večer zatúžime

po medziľudských

kontaktech

a telefonujeme

mama v obývačke 

ja v kúpeľni

ŠÁRKA HLEDÍKOVÁ

23. 3. 2019

stál jsem tu

nahý

svlečený

k tobě stočený

zády

nechtěl jsem ukázat všechny mé pády

mám hluboké rány

a srdce

mi klovaj vrány…

a byl jsem tu

pořád jsem tu stál

uvnitř raněný

ve vašich očích král

sebou ztrápený

pro vás člověk vážený

dítě štěstěny

HANA PRSKAVCOVÁ

Deprese

Loužičky slz

a mnohonožky smutků

šeredné nožičky

bezbarvé třásničky

nehlučně dupají

člověka tepají

marně jim utíkám

schovat se není kam

tak aspoň pod oknem

chodící počítám

až projde tisící

stane se

…….?

***

Podzimní listí

tančí ve větru,

taky bych chtěla tančit,

tak svobodně,

tak lehce.

No co.

Popadnu tašku

a povleču se domů.

***

Šílený balet kolem žárovky,

pro tebe, můro, baladu zpívám.

I já mám popálená křídla…

***

Život

mi protekl mezi prsty

jen ozvěny občas potkávám

bože,

dovol mi vrátit čas.

***

Rtuť teploměru padá

potměšile dolů

a kapky deště

tlučou do oken,

sluníčko odešlo

snad trávit dovolenou

daleko do míst

za naším obzorem.

Ach bože,

dej mi křídla

a já poletím

a poletím

a poletím

za ním…