LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Vlast Vlastislava Kroupy

Je duben 2016. Na jedné z toulek brněnskými lesy objevím pomník. Slova vyrytá do pískovcového kamene působí jako zásah bleskem: „Umírám jako voják lepšího zítřka. Lituji pouze, že mám jen jeden život, který mohu milované vlasti obětovat.“ Úryvek z dopisu rodičům. Psáno v den popravy v Breslau 27. 4. 1944.

Cožpak je možné v opojném koloběhu jarních šťáv a vůní přijmout fakt násilně přervaného života? Tehdy jsem ještě nevěděla, že se nacházím v místě zvaném Novosády. Zde Vlastislav Kroupa rád sedával, nad vinohradem svých rodičů. S myšlenkou najít aspoň jednoho pamětníka, oživit aspoň jednu vzpomínku na statečného člověka následovalo pak pár týdnů takřka detektivního pátrání.

Setkávám se s Věrou Hádlíkovou-Ondráškovou. Dvě ženy takřka identického věku, povolání, záměru i příjmení. Paní Věra má ovšem roční předstih. Údaje o činnosti ilegální organizace Hnutí slovanské domoviny, již založil a vedl Vlastislav Kroupa, zpracovala zejména na podkladě knihy Josefa Styxe Zapadlo slunce nad Breslau naposledy. Nepodařilo se jí dostat je do tisku. Později stejný osud postihne další pokus, náš společný, můj je ovšem pouze jen doplněk k Věřině textu – o hledání a nalézání pamětníků.

V brněnské části Bosonohy, kde se V. Kroupa narodil, jsem z obecního úřadu směrována za panem Miroslavem Kazdou, autorem knihy Bosonohy v událostech času. Ke svému překvapení se dovídám, že jeho dědeček byl bratr maminky V. Kroupy – za svobodna se jmenovala Josefa Kazdová. Pan Kazda mne posílá za svou vzdálenou příbuznou. Paní Libuše Chylíková je neteř V. Kroupy, její otec byl Vlastislavův bratr. Přívětivá paní má vzpomínku jedinou – vždyť jí tehdy bylo teprve pět let, když strýce viděla naposledy! Bydleli tehdy v podnájmu, nedaleko domku, v němž sedíme. O vánocích 1941 přišel ze Starého Lískovce (tam bydlel s rodiči od svých sedmnácti let) navštívit rodinu svého bratra. Když paní Chylíková popisuje, jak strýc na poslední chvíli zachytil padající vánoční stromek, oči jí září. Až později shledávám symboliku… padající stromek, poslední setkání, padající tělo o necelé tři roky později… nezachytila ho česká země…

Kniha Josefa Styxe, vydaná v roce 2011, obsahuje bohatý faktografický materiál o činnosti Hnutí slovanské domoviny. Čítala přes dvě stě členů, třetina byla postupně zatýkána, vězněna, mučena, vedení v čele s V. Kroupou popraveno. J. Styx byl členem HSD, i on byl zatčen a vězněn v Breslau. Poutavě popisuje i svůj útěk z vězení – excelentní kniha zejména pro mladou generaci, mohla by jim otevírat oči, kdyby… kdyby se ovšem nacházela aspoň po výtisku v každé z téměř třiceti poboček Mahenovy knihovny v Brně. Z databáze vyplynulo, že je pouze v jediné brněnské pobočce – jde o výtisk, který rodina zesnulého J. Styxe knihovně

darovala.

Vratislav – Breslau – Wroclaw. Tři podoby názvu jednoho města v průběhu času. Jaká ironie osudu! Ve Vratislavi ve 40. letech 19. stol. působí jeden z největších znalců slovanských řečí a literatur – František Ladislav Čelakovský. Profesorem slavistiky v místech, kde přesně sto let poté budou popravováni čeští vlastenci! Mezi nimi i nejmladší odbojářka Maruška Kudeříková. V jakém trezoru se nachází film A pozdravuji vlaštovky? 27. 4. 1944 18 hodin 18 minut… Vlastislav Kroupa byl poslední toho dne. Úderům gilotiny přihlíželi rodinní příslušníci nacistů.

Dopisy Vlastislava Kroupy z vězení, které mi paní Chylíková zapůjčila, Miroslav Kazda naskenoval. Originály dal pak uložit do archivu obecního úřadu v Bosonohách. Ti dva, kteří se v průběhu času stali mými dobrými přáteli, už nežijí. Vzpomínám a lituji – měli by radost z uveřejnění vzpomínky na V. Kroupu. Obdivuhodná Věra Hádlíková-Ondrášková s neutuchající energií vytrvale shromažďuje údaje z historie, zejména o hrdinech z obou světových válek.

Je 3. duben 2020. Smyčka oprátky, zákeřně načasovaný konec sochy generála Koněva. Je nežádoucí dočkat se 75. výročí osvobození, osvobození Osvětimi se už nepočítá, počty se přeorientovaly na léta padesátá, míjejíce předchozí léta válečná.

Virus je vždy neviditelný, ale ten bezejmenný je hrůznější. Generace, ohlušované od prvních krůčků decibely ohlupování, sklízejí první plody obracení dějin. Nad ukrytou časovanou bombou dosud stačí jarní deště smývat nánosy krve z obrazovek, leč půda přehnojená seriály úrodu nevydá. Národe náš nevěrný, po nekončící trase mamonu nemůžeš jít věčně dál! Však naděje nikdy neumírá – zatímco ti dole přihlížejí borcení pomníků, básník tahem pera vztyčuje katedrálu.

Je 3. březen 1920. Na svět přichází jeden z těch, kdo odedávna budují katedrály z nejušlechtilejších lidských snů, Vlastislav Kroupa. Dne 3. 4. 2020, kdy hanobení historie dosahuje jednoho ze svých vrcholů, uplyne přesně 100 let a jeden měsíc od jeho narození. Ani jeho pomník nad Nebosády nezůstal ušetřen – byla z něj ukradena bronzová deska, přidaná v r. 1989, s nápisem „Aby živí nezapomněli a mrtvých nebylo zapomenuto“.

Jaká je dnes vlast VLASTislava Kroupy?