VLADIMÍR PŘIBSKÝ

Vzal jsem za kliku a pořádně trhl. Zámek už byl hodně porouchaný. Vlezl jsem do vozu a jediným pohledem přelétl páčky, táhla, pedály, až můj zrak utkvěl na kruhovém tachometru, takovém, jaký mívá Opel Kapitän. Dlaní jsem očistil přední sklo ještě předtím, než jsem zatáhl za kratší táhlo. Ovšem takhle jsem si první den po válce nepředstavoval. Ruce mi ještě páchly lyzolem, takže jsem z domova vypadl, aniž bych řekl alespoň sbohem.

Zatáhl jsem za tu kratší páčku. Okamžitě se ozvalo džu-džu-džu.

Ten ševelivý zvuk mi silně připomínal skutečně nastartovaný motor. Poslouchal jsem to džu-džu-džu nikoliv bez jistého zaujetí. Skoro tak dlouho, dokud se v bočním okýnku neobjevila otlemená tvář.

„A jé, Vopátek,“ řekl jsem a stáhl okýnko kličkou. Šlo to náhodou jak po másle. „Co je, Vopátek?“ řekl jsem; byl jsem stále ještě otrávený jak šváb.

„Myslím, že ti to vzadu čmoudí, ty bejku,“ řekl mi Vopátek a motal se vzadu kolem bubnu na dřevoplyn. „Ty, vypni to, hele.“

Otráveně jsem vylezl z auta.

„Co ti tu vlastně čmoudí?“ Můj hlas zněl unaveně. „Nic mi tu nečmoudí,“ řekl jsem a díval se na obrovský buben, jímž byl tenhle kapitän opatřen namísto kufru. Kopl jsem do cihel podložených pod zadní nápravou namísto kol, zatímco Vopátek si vlezl za volant namísto mne a řekl: „Žo, vědět, kde se to spouští,“ točil volantem zleva doprava a naopak, „žo, to by bylo ródeo.“

„Bejt ještě tak vzádu kola,“ řekl jsem stále stejně unaveně a před očima se mi vybavil lehkoatletický stadion přeplněný rozflákanými německými flaky, hakly a vojenskými kádéef, dlékávé a béemvé auťáky, které tu a tam ještě měly aspoň jedno kolo.

„To by chtělo… Víš co, Vopátek? Vypravit se hned teď na staďák a…“

„Todle je spojka,“ řekl mi Vopátek a pravou nohou prošlapoval brzdový pedál. „Jde ztěžka,“ usoudil.

„Jenomže,“ na chviličku jsem se zamyslel, „akorát by to chtělo klíč na coulový matice.“

„Žádnej problém,“ řekl Vopátek a zařadil jednu z rychlostí. „Neměj bója,“ a stiskl rty přesně jako jeho brácha, „však my tuhle rachotinu eště proženem,“ a vyskočil z jako rozjetého vozu.

„Vopátek…?“

Ale to už Vopátek někam hnal a křičel něco o tom, že jde vyrabovat jejich dědkovi dílnu.

Abych zbytečně neztrácel čas čekáním na Vopátka, který – a to bych se vsadil – nepřinese ten správný coulový klíč, hupsl jsem do příkopu, který v uličce před čtrnácti dny vykopali týlaři. Byl to mělký příkop, ještě se v něm držela voda ze včerejška. Břidlice vodu jen tak nepropustí. Proč to vůbec týlaři dělali, to člověk nepochopí, říkal jsem si v poloze klečícího střelce. Já bejk šlápl do vody a měl jsem teď plnou botu.

„Stát nebo střelím!“ vykřikl jsem. Mířil jsem té otlemené tváři přímo na srdce. „Ruky vvěrch!“

A jak Vopátek vyhodil ruce do vzduchu, hned jsem viděl, že tentokrát jsem ho poněkud podcenil. Jejich dědek ho zabije.

„Mám ho!“

Měl ho a byl to nádherný, chladný, stříbrolesklý předmět.

„Zkus ho přelomit vejpůl, schválně,“ řekl Vopátek, jak mi podával ten překrásný klíč na coulové matky.

„Ty bejku!“

Zkoušel jsem ho nejprve ohnout přes koleno, pak jsem to zkoušel kusem břidlicového šutru a nakonec jsem jím třískl o pankejt. Klíč se mi mihl podél levého oka.

„Bacha na hubu,“ tlemil se Vopátek.

„Materiál,“ řekl jsem uznale potěžkávaje duralový klíč.

„Eště předválečnej,“ řekl Vopátek pyšně. „Dural švédskej poniklovanej. Náš dědek jich má celou sadu,“ a přiložil klíč k matici zadního kola kapitäna. Seděl jako ulitý.

„Dem,“ řekl Vopátek a vstal.

***

Silnicí se proti nám vlíkli husím pochodem kolaboranti. Měli červenorůžovočervené pásky na rukávech, kdežto mladý Roth, který se za nimi kolíbal jako kachna, měl na rukávu svého černého mundúru červenou pásku s černými písmeny RG. Stáli jsme a čekali, dokud nepřešli.

„Dou do pivováru,“ řekl Vopátek tak potichu, aby to Roth neslyšel, „vodklízet ruiny.“ Pak zvedl ruku s duralovým švédským předválečným dědkovým klíčem a zařval: „Kodejš!“

Kodejš se k nám pomaloučku přiklátil; něco měl v puse.

„No ukaž, neboj,“ klidnil ho Vopátek, a protože Kodejš byl o tři roky mladší než my, stiskl mu bradičku.

„Auvá!“

Kodejš měl hnědý jazyk.

„Má něco v hubě,“ řekl Vopátek.

„Dostal jsem ho,“ říkal Kodejš poloplačtivě, „od Rusů,“ a ukázal si někam za hlavu, „támdle od toho.“

Vopátek držel v prstech, nyní nahnědlých, Kodejšův bonbón, obalený v rozblebtané čokoládě.

„Děte si k němu, dá vám taky, Vopátek, dej to sem, nebo to řeknu Jirkovi, dej to sém,“ mlel Kodejš poloplačky polovýhrůžně a poulil oči i na mě.

Pokud jde o mne, mlčel jsem k tomu bezpráví. Vopátek si mezitím už strčil bonbón do vlastní pusy a sdělil nám, že je „náhodou éňo ňéňo.“

Zasmušile jsem hleděl na Kodejše, kluka asi tak desetiletého, a v duchu jsem si říkal, no vidíš, to máš z toho, bejku Kodejši, že sis ho dlouho šetřil cucáním. Kodejš od nás vycouval s výhrůžkou, že na nás okamžitě poštve Jirku, bratra, který se ve tři vrátí z práce.

„Poď,“ řekl Vopátek.

***

V přízemním okně landrátu se slunila vojenská stráž v ruské rubášce.

„Ja jefrejtěr,“ řekl nám voják přímo z okna. A skutečně, na parapetu měl položený sáček přesně takových ruských bonbónů, jaký jsme vylovili z pusy Kodejšovi. Všechny bonbóny byly obalené čokoládou. Když jsme je spočítali, bylo jich jedenáct. My byli tři.

„Ničevo,“ řekl jefrejtěr, „vaše, vaše, molodci.“

Vopátek vrátil Kodejšovi ukradený bonbón a duralovým klíčem ukazal na žlutý plakátek pod oknem popsaný červenými písmeny, které se nedaly přečíst.

„Přečti nám to, jefrejtěr,“ řekl šišlavě Vopátek, neboť si narval pusu třemi bonbóny současně.

Jefrejtěr se naklonil z okna, aby viděl, co má pod okny za žlutý plakátek a četl: „Da zdrávstvuješ Krasnaja ármija.“ Když to přečetl, sundal si lodičku, pohladil si bleskovku jako Novák z béčka a ukázal na sebe: „Ja Krásnaja ármija, panimáješ?“ Potom vytáhl z náprsní kapsičky dvě fotky; na jedné byla nějaká paní a na druhé chlápek, a ta byla barevná, a řekl: „Éto mať, znáješ? Da da da, moja mať. A éto Stalin, da da, éto,“ a zase strčil fotky do náprsní kapsičky. Tvář měl poďobanou od neštovic. Vůbec není krásná, pomyslel jsem si, a přitom tenhle jefrejtěr patří ke Krásné armádě. Nadzvedl se v tom okně, obrátil obě kapsy naruby: bonbóny mu došly. Kdykoli se pohnul, zacinkala mu na rubášce vyznamenání. Stáli jsme pod nízkým oknem všichni tři a mlčky ho pozorovali, Kodejš pusu otevřenou. Jefrejtěr se stále usmíval. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl cibule. Nehtem je otevřel a přiložil Kodejšovi k uchu. Kodejš chvilku naslouchal tikání, pak poslouchal Vopátek, já nakonec.

„Dou,“ povídám.

„Charóšije, da da,“ řekl jefrejtěr a sklapl víčko. Někde v místnosti zazvonil telefon, jefrejtěr nám zasalutoval a zmizel z okna. Ještě jsme chvíli stáli pod oknem a pak řekl Vopátek: „Pojďte.“

***

Třídou Victoria se ubíral pohřeb.

„Třiatřicet,“ šeptl mi Vopátek do ucha a strhl Kodejšovi z hlavy čepičku zvanou bonbónek. Já ovšem napočítal osmatřicet rakví, ale nechtěl jsem se hádat. Museli jsme stát v pozoru a vzdávat čest padlým. Vypadalo to tak, že tenhle průvod snad nikdy neskončí.

Když skončil, řekl Vopátek: „Ti řeknu, musí to bej blbý umřít poslední den války,“ a já jsem se ho zeptal: „Proč blbý?“ a v tu chvíli jsem měl strach, že po mně Vopátek hodí dědkův duralový klíč.

Když průvod zatočil do Mezibranské, řekl Kodejš: „Helejte, já jdu dom.“

Mně se domů nechtělo, i když hlad se už hlásil v krajině břišní, ale ten lavór s lyzolem v předsíni, ten mi teda dodal.

„Fajn,“ nasadil Vopátek výhrůžný tón, „ale pamatuj si, že kapitän bude patřit tomu, kdo k němu opatří zadní kola.“

To mi připomnělo oranžovou ceduli na knoflíku našeho rádia. PAMATUJ, PAMATUJ, ŽE POSLECH CIZÍHO ROZHLASU SE TRESTÁ KÁZNICÍ NEBO I SMRTÍ! A hlavou mi znovu procházel předlouhý pohřební průvod, v rakvích lidé zemřelí na skvrnitý tyfus, a nad tím vším se kývaly větve parkových lip a já si jasně uvědomoval, že domů nemůžu, nesmím, dokud máma všechno nespálí, ty hnusně zapáchající hadry hnědě a modře proužkované, které ze sebe strejda shodil už v předsíni a pak si sedl v pokoji na otoman a tatínkovo sako na něm plandalo jako na klaunovi Ferdovi v cirku Apollo. Než si pořád máčet ruce v té odporné tekutině v umyvadle v předsíni, to je opravdu lepší mít hlad a před očima tu věčně otlemenou Vopátkovu tvář.

„Tak ahoj,“ řekl Kodejš a šel.

***

„Udělals moc dobře, žes nešel domů,“ řekl mi Vopátek a hluboko se naklonil přes mostní zábradlí. Plivl. Slina padala do řeky šest vteřin.

I já jsem plivl a znovu to počítal.

„Šest,“ řekl jsem. „Bacha, ať ti tam nespadne klíč.“

Dole pod námi se ve vlnách klidné řeky bělaly skvrnky.

„Jsou zdechlý. Všechny,“ řekl Vopátko a bafl mě za ruku. „Jde se dolů, poď!“

Dřevěná prkna sloužící jako mostní chodník zarachotila.

„Najdem si nějakej handgranát a uvidíš, co jich nachytáme,“ řekl Vopátek.

Zastavil jsem se vprostřed mostu. Přejížděl vojenský náklaďák. V těchto místech se most krásně rozhoupal.

„Co je? Ty nechceš, aby ti vaše matka udělala prima rybí tuk?“

Houpání mostu se ustalovalo. Otočil jsem se na podpatku a řekl jsem: „Bude asi pršet.“

„De se k řece,“ rozhodl Vopátek, ale to už jsem si to štrádoval po mostě. „Héj,“ křičel za mnou Vopátek, „tak si ho vem,“ a zvedl ruku s klíčem.

Chtěl mi dát klíč jejich dědka, mám si prý ta kola na stadionu odšroubovat sám, on jde na rybičky. PAMATUJ, PAMATUJ, opakoval jsem si v duchu a loučil se s představou, že Vopátek řídí kapitäna a já se vzadu rozvaluju jako generál. Byla to jen další z představ, které nevyšly.

Musím domů, a to nikoliv jenom proto, že se dostavil hlad. Nemohl jsem to vysvětlovat otlemenému Vopátkovi tady, uprostřed mostu klenoucího se nad rybičkami plovoucími bílými břichy navrch. Skvrnitý tyf, říkalo by mu to vůbec něco?

Mostem jela bryčka a pěkně ho rozhoupala. Vpředu seděl vojenský kočí, vzadu si lebedil nějaký oficír.

„Vopátek,“ řekl jsem, „my doma máme lavór proti skvrnitýmu…“

Vtom mě ta vojenská bryčka míjela a to byl nejvyšší čas naskočit na zadní tyč. Taktak jsem se zachytil štangle, generálův kočí uháněl jako dábel. Generál měl namodralou uniformu a na ramenou na prkýnkách tři mrňavé hvězdičky. Nebyl to asi nejvyšší generál, pomyslel jsem si, ale ta uniforma byla nádherná. Pochopil jsem, proč se ruská armáda jmenuje Krásná.

Generál se předklonil a zaklepal kočímu na rameno. Koňské hlavy vpředu se zvedly. Veliké zadní kolo se zablokovalo a začalo klouzat po mostní dlažbě. Bryčka zastavila na konci mostu.

„Kuda pajéchali, továrišč staršij lejtěnant?“ ptal se kočí generála. Ten se otočil, natáhl se, drapl mě pod paží a posadil vedle sebe do bryčky.

„Nu vot, pajéchali,“ zavelel kočímu. Ten práskl bičem nad hlavou a fičeli jsme. Generál se mě na něco ptal, z čehož jsem vyrozuměl jenom „kuda?“

„Do Berlína,“ řekl jsem a vystřelil „džu-džu-džu-džu…“

Generál se zašklebil úsměvem téměř vopátkovským a řečí, které jsem už začínal docela rozumět, mi řekl, že Berlín je kaput, Germáněc je taky kaput a další džu-džu už nebude, protože dneska od rána máme „posle vajný, panimáješ, soldát?“

Ale to už jsme nechali za sebou most i řeku, náměstí i parčík a ulici Victoria a prudce a houpavě jsme se řítili ulicemi. Veliká kola bryčky poskakovala po kočičích hlavách městského dláždění a mně to připadalo, že nám těsně za zády třaskají poslední výstřely téhle války.