JAROMÍR ŠLOSAR

To já J Walker

balancuju na zmrazcích

jak třínohý lev

Tak to jsem já. J jako Jaromír. Chodec. V lese za každého počasí. Ale Zelený? – To ne, ten už tady je dobře šedesát roků. O spisovateli Jaromíru Tomečkovi tak mluvili jeho brněnští kamarádi, především básníci Jan Skácel a Oldřich Mikulášek. Skácel o něm dokonce napsal báseň Vítr jménem Jaromír. A Tomeček se chlubil, že pod tímto názvem vyšel výbor ze Skácelovy poezie v Německu! Kdo ví, jestli bych letos o Hromnicích napsal haiku O hromniční procházce, nebýt Jaromíra Tomečka…?

Udělal jsem si seznam spisovatelů, kteří mě provázeli od 1. stupně ZŠ. Vypsal jsem je tak, jak mi přicházeli na mysl.

Eduard Štorch a Alois Jirásek. Když se mě coby školáka někdo zeptal, čím bych jednou chtěl být, od útlého dětství jsem opakoval: budu archeologem. Děda se mi snažil dělat radost knížkami o naší historii. Tak jsem byl obdarován mj. tlustou odbornou publikací Geologická minulost naší země. Nevím, co to dědečka napadlo. Zkrátka minulost jako minulost. No, hlavně, že v knize byly Burianovy obrázky.

Doma v knihovničce nešlo přehlédnout tatínkovy verneovky. Čím že mě jednou zlákaly? Jen tím, že je četl taťka…? Kolik dobrodružství jsem pak prožil nad knížkami Julese Verna?! Zvláště mi učarovaly Dvacet tisíc mil pod mořem a pak Pět neděl v baloně. (Dodnes sním o tom shlížet na svět z koše balónu.)

Ve správný okamžik přišel Jaroslav Foglar a především jeho Hoši od Bobří řeky a Chata v Jezerní kotlině. Mít tak srub v divočině! Zatím jsme s několika kamarády měli klub, Turistickou rozvědku Šest modrých šípů. Klubovou činnost řídil časopis Pionýr, koncem 60. let minulého století přejmenovaný na Větrník. V rozvědce byli také kluci Štěpán a jeho bráška Rychlonožka. Doma na půdě měli svázané časopisy Vpřed s Rychlými šípy. To byla teprve inspirace!

Pominu-li jaksi povinného Vinetoua Karla Maye, chvíle v přírodě a přitom doma v obýváku jsem trávil s Vladimírem Pazourkem, Rudolfem Luskačem, bratry Holečkovými, v našich Zelených horách s Vladislavem Hanákem a především právě s Jaromírem Tomečkem. Samozřejmě čas od času se do této sestavy vklínil někdo zvenčí.

Jednou to byl James Oliver Curwood, podruhé s Devíti lidožrouty a jedním slonem darebákem Keneth Anderson. Nevšimnul jsem si, že by tahle skvělá knížka, kterou v roce 1968 vydal pražský Orbis, vyšla znovu. Dnes bychom řekli, že byla vytištěna na recyklovaném papíru. Nahnědlý tón 208 stran textu, Fulínova grafická úprava a precizní ilustrace Zdeňka Mézla umocňovaly dojem z četby. V pubertálním věku mě příběhy z daleké Indie zasáhly svou autenticitou, opravdovostí. Napsal je lovec, který se rozhodl chránit jihoindické domorodce před zabijáky ze světa velkých kočkovitých šelem. Sugestivně popsal chování velkých koček, jejich pohnutky k zabíjení lidí a vůbec ekosystém džungle a soužití s ní. Dobrodružství a příroda tu byly v jednom balení.

Někdy o Vánocích ve 3. třídě jsem dostal pod stromeček Tomečkova Admirála na Dyji s kouzelnými ilustracemi Mirko Hanáka. (Kvůli nim jsem po 6. ročníku ZŠ do školy nevrátil učebnici zoologie s Hanákovými akvarely.) Vím, že knížkou jsem byl nadšený. Nedovedu se zpětně vcítit do prožívání osmiletého kluka. Nedovedu říct, co mě vlastně na románu upoutalo a předurčilo můj celoživotní vztah ke spisovateli, ale stalo se. V Admirálovi na Dyji je přitom poměrně málo dramatických okamžiků, po kterých prahne malý čtenář… Samotná Dyje na jižní Moravě nijak nedivočí, třebaže v dětství jsem doma slýchal, jak se tam utopila školní mládež.

Po Admirálovi na Dyji však přišel příběh, který měl v sobě drama, divokou horskou řeku a podmanivou přírodu vůkol – Stříbrný lipan. Příběh ze země Tomečkovi zaslíbené, z Podkarpatské Rusi. Poté následovaly povídkové soubory z maďarské pusty a Karpat Vuí se směje a Vlka živí nohy. V názvu výboru už se skrývá leitmotiv Tomečkova života a próz: Vlka živí nohy, orla křídla, člověka srdce.

Naivita dětství ve mně přetrvávala po celou dobu středoškolského studia. Stále jsem snil o Tomečkově zemi zaslíbené. Věděl jsem, že tatínek mého přítele Vládi k nám přišel z Ukrajiny, že je Volyňský Čech, a tak, když se naskytla možnost odjet na prázdniny k jeho příbuzným, vůbec jsem neváhal. Konečně poznám kraj Stříbrného lipana! Jak jsem byl naivní! Vláďova teta a bratranci žili v Haliči, blízko Lvova, a kdeže je Zakarpatská Ukrajina?! Přesto mi vyšli vstříc a z Haliče jsme si udělali výlet ke karpatské řece Prutu. Tak tady někde se odehrávaly příběhy Tomečkových knížek! Bylo to tak silné, že i bezmála po padesáti letech si vybavuju štěrkové říční náplavy, vůni bylin, mělkou řeku pod horami a přírodní karpatské lesy okolo.

V dobách, kdy jsem se už pracovně stýkal s biology a ekology, vadilo mi, jak se s jistým despektem vyjadřovali o erudici Zeleného Jaromíra. Pak přišly povodně v roce 1997 a já o nich natáčel také s jedním docentem a uznávaným ichtyologem ostravské přírodovědecké fakulty. Když mi vyprávěl, jak se při povodni zachová rybí obsádka, aby velkou vodu přežila, drama popsal vlastně stejnými slovy jako před třiapadesáti lety ve Stříbrném lipanovi Jaromír Tomeček!

Tomeček byl trpělivým pozorovatelem dění v přírodě. Trpělivosti ho učil podkarpatský pastýř Logojda. Říkal mu: vy pořád spěcháte. Tomeček opáčil: ale já tady sedím s vámi, nikam nespěchám. Pastýř si zaťukal na čelo a poznamenal: ale v hlavě spěcháš.

Málokdo si uvědomoval odvahu a prozřetelnost spisovatele, který v polovině 50. let minulého století ve Věčném hvozdu na příkladu jesenické tragedie smrkové monokultury ze samého počátku let dvacátých kritizoval hospodaření v našich lesích. Kdo z jeho čtenářů tenkrát něco věděl o fungování lesního ekosystému…?!

Jaromír Tomeček coby Spisovatel byl ve věcech přírody prozíravější než řada odborníků v přírodních vědách. Viděl dál, byl nadán tolik potřebnou představivostí, která erudovaným specialistům většinou schází. A pak, u jeho druhé ženy Blanky, promované bioložky, by nějaké výmysly jen tak neprošly.

Po celou dobu školní docházky jsem se toulal se Zeleným Jaromírem Podkarpatskou Rusí, maďarskou pustou, jižní Moravou i po hvězdách, které mi byly vzdálené. Prošel jsem Zemí révového listu a paradoxně Neklid do mne vnesl klid a pohodu. Vím, kdo byl Marko a co jsou Kameje. Zkrátka to, co z Tomečkovy dílny vycházelo, jsem musel mít.

Smaragdové stopy, Doteky ticha, Závaží času, Mezi dvěma výstřely… Jaromír Tomeček má i jednu magickou povídku, Vlkodlak se jmenuje, a v roce 1974 ji zařadil do Divotvorných lovů. Znovu nás vede do Karpat, kde žil jistý Juraj Ťuch, vlkodlak, předobraz Čapkova Čupa, jak mi Jaromír prozradil. Povídka je to tajemná a v ostravském rozhlase jsem ji v 90. letech připravil pro herce Stanislava Šárského.

Když se od Vlkodlaka vrátím pár let zpátky, někdy ve 4. ročníku na gymnáziu jsem prožíval – já tak dlouho nedospělý – trable s dospíváním. Kdo mě provede obdobím melancholie a prokletých básníků? – Člověk citlivý, vnímavý… přítel. Jasně, kdo jiný než spisovatel Tomeček?! Napsal jsem mu dopis. Obratem přišla odpověď, na archu papíru krásný, rozmáchlý rukopis, kaligrafie.

Budislav u Litomyšle 27,

o. Svitavy,

dne 28. 2. 1972

Vážený příteli!

Vaše řádky mi připomněly mé studentské chvíle v Kroměříži: i já se tak s kamarády uchyloval do lesů, na Hostýnské hory, do Beskyd, do Chřibů. A drží mě to – chválabohu – dodnes. Nyní kupříkladu píši do konce března na české straně Vysočiny českomoravské, v budislavském ústraní, uprostřed hlubokých lesů. Báseň se mi líbí! Myslím si, že byste si o vycházkách měl pořizovat podrobný dojmový deník, o všem, co zaujme!

Chválím Vám historii, je to magistra vitae; zejména ta přebohatá valašská!

Zdravím srdečně

Jaromír Tomeček.

Dopis jsem letos použil v úvodu knížky Momentky Momentky?

S Jaromírem Tomečkem jsme si pak dopisovali až do konce mého olomouckého studia, až jsem se oženil. Pokračování přišlo po patnácti letech, kdy jsme se v rozhlase snažili oživit legendární ostravské Lovy beze zbraní. Obsah korespondence už byl jiný, jak to mezi dospělými bývá.

V těch dávných 70. letech mi Jaromír odpovídal na každý dopis. Často možná jen ze slušnosti; zdvořilý byl určitě! Čtenářů si vážil. Povzbuzoval mě v tvorbě a vyprávěl o tom, co právě dělá. Psal mi jak z Brna, tak hlavně z Domovů spisovatelů v Mikulově a Budislavi.

Z Budislavi jen měsíc po prvním listu znovu píše, mj.:

Devastace přírody vkročila i sem, do tohoto božího kraje, úplně stranou velké turistiky. Chaty rostou jako houby po dešti a lidé zanechávají za sebou spoušť. Znám však lesní mokřady, do nichž se fajnovému měšťákovi nechce, a tady mám eldorádo: zvěř všeho druhu, jeleny, divočáky, srnčí, lišky. Taková místa jsou jistě i u Vás, na Smrku, na Kněhyni, na Lysé. Vaše hory jsou mladé, vyvrásnily v třetihorách, naše naopak velmi staré, prvohorní hercynikum, vážné a smutné proti úsměvným Vašim. Je mezi nimi rozdíl značný!…

Neustále pracuje:

Já jsem rád, že teď stále prší, mám moc práce, a tak mi není líto, že musím sedět a psát. Neprovokuje mě slunce. – Ačkoliv, nejraději se nořím do přírody za deště, to je les velice sdílný a chová se daleko štědřeji – neboť bývá liduprázdný, lidé se bojí pršky…

Někdy utrousí pár slov o svých přátelích, tak jako v prosinci v 75. roce:

Odchod Oldřicha Králíka mě moc bolí, byli jsme nejen spolužáci, ale i kamarádi; setkali jsme se i na Podkarpatsku!

Poezie Jana Skácela je znamenitá a Oldřicha Mikuláška velkolepá: tomuto předloni vyšel velký výbor v Sovětech…

Jednou mi řekl: Kdyby Mikulášek žil v Praze, tak už byl dávno národním umělcem. A kdyby Holan žil v Paříži, tak měl Nobelovu cenu.

Jaromír Tomeček přemýšlel o životě hlouběji než většina z nás. 17. 12. 1975 za jízdy Drakem z Dobříše do Brna třeba poznamenal:

Říkáte, že nemůžete teď psát o přírodě, že Vás to táhne k lidem; avšak dnes začíná být dominantou vztah mezi přírodou a lidskou náročností, která jako by neznala mezí. Země je trpělivá, a vesmír ještě trpělivější. A přece právě letos na podzim explodovala nova Cygni v souhvězdí Labutě, a mně tak napadlo, že stejně dobře mohla nějaká taková nehoda stihnout naše slunce, s nímž jsme nuceni sdílet osud. Mně tyhle velké skutečnosti připadají nadřazené našemu malému bytí – nebytí, jakkoli, pravda, není mi jedno, jsem-li, či nejsem-li…

Když dnes pročítám Tomečkovy dopisy z první poloviny 70. let 20. století, překvapují mě slova o ochraně životního prostředí, – jako bych zapomněl, že zájem o ni se tu neobjevil až po sametu. – Nicméně jeho dílo je prosté poučování, didaktičnosti, povrchnosti, kterými naopak jsou nápadné mnohé opusy současných světových bestselerů. Jaromír Tomeček nám pouze krásným slovem a vlastním prožitkem nabídnul nekončící pouť pěšinami divočiny.

V jeho tvorbě vystopujeme rodokmen přírodní filozofie od Platona přes Jeana Jacquese Rousseaua k Henrymu Davidovi Thoreauovi. Tuto cestu přede mnou načrtnul v Domově spisovatelů pod mikulovským Svatým kopečkem při našem prvním setkání někdy v polovině let sedmdesátých. Zvláště mi doporučoval Thoreaův Walden aneb Život v lesích. Bezmála dvacet let jsem pak na Walden myslel, než jsem ho objevil. Možná ve správnou dobu.

Jaromír Tomeček a literatura o přírodě to bylo moje dětství a dospívání. Když jsem u nás v lese nebo na horách v Beskydech, stále na něj vzpomínám. Jeho příběhy mně byly i učebnicí. Chtěl jsem v přírodě najít to, co našel on. Určitě jsem se i mýlil, ale žil jsem v přesvědčení, že to, co vidím, je právě to, o čem píše.

V druhé půli 60. let se každé ráno před cestou do školy z rádia ozýval Hlas pro tento den, komentovaný zpěv ptáků. Někdy je uváděl také Jaromír Tomeček. Přepisoval jsem si ptačí hlasy a cestou k autobusu napínal uši, abych pěvce uslyšel naživo. Míval jsem na ně štěstí. Teď už mi to nikdo nevymluví.

Stále jsem si dělal nějaké poznámky, ale podrobný dojmový deník, o všem, co zaujme, jsem začal psát až ve svých sedmatřiceti letech.

Když v roce 1994 osmaosmdesátiletý spisovatel vydal knížku přírodních reflexí Budiž světlo, uvědomil jsem si, že právě ona vychází z kultivovaně napsaného dojmového deníku; jako by autorovi docházely síly fabulovat. To už jsem stejným způsobem zadělával na Setonův průvodce Beskydami. Nic víc než dojmový deník není ani moje Cesta jako marijánka a letošní Momentky Momentky?

Ještě něčím mě Jaromír Tomeček zasáhl, čistým a osobitým jazykem, který může být příkladem v hodinách slohu. Samotný spisovatel na počátku své tvorby ve 30. letech minulého století našel skvělé učitele v redaktorech Lidových novin. Sylva Bartůšková v Tomečkově monografii o tom píše: …Ve třicátých letech kladly Lidovky důraz na přesný, logický a čistý jazyk, na řeč s vylehčenou a srozumitelnou větnou stavbou, jak ji pěstoval Karel Čapek. Častokrát vrátil Eduard Bass autorovi přírodní črty s červeným mořem připomínek…

Dnes mě Jaromírův jazyk osvěžuje stejně jako texty Pavlovy a Hrabalovy. Dětský čtenář prahne po příběhu a jeho hrdinech, nicméně ani Tomečkovy popisy přírody mě nenudily, oslovovaly mě svou jedinečností. Setkání s knihami Zeleného Jaromíra a pak i se samotným autorem bylo nakažlivé. Nákaza…? Láska na celý život. Co víc si může krásná literatura přát?!