KAREL SÝS

Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nemůžu přijít na okamžik, kdy nám bylo se Standou smutno.

A tak zbývá jedině nešťastný pondělek, den před Štědrým dnem, kdy se přece všichni těšíme, i když jsme už starší nebo už staří, na stromeček, na dárky, na stavění betléma. Kdy se přece neumírá.

Kdyby tu byl Standa s námi, zakázal by si všechno smutnění. Jako bych ho slyšel: Pověz přece něco veselého, vždyť jsme se tolikrát společně nasmáli.

A opravdu bych mohl sypat jednu historku za druhou, historky, která se nevytratily a nikdy nevytratí, protože co zažijeme s člověkem Bohem navštíveným a Bohem pomazaným – snad mi Standa trochu toho patosu odpustí – se ztratit nemůže a ani nesmí. Stačí se přece podívat na jeho obrazy, abychom pochopili, že tento malíř, tak pestrý a mnohotvárný, maloval pořád jeden a ten samý obraz, stíhal jednu a tutéž myšlenku, která mu byla vnuknuta a kterou nikdy beze zbytku nevyjádřil. Tak tomu je a tak být musí. Kdo se domnívá, že spasí svět mnohostí témat, nakonec stojí nad směsí neforemných polotovarů.

Není zde chvíle ani místo, abych se byť jen pokusil nějak popsat jeho dílo, které je jako každé opravdové dílo nepopsatelné. Jen bych chtěl parafrázovat slova básníka Vítězslava Nezvala, nikoli snad z nouze nebo z pohodlnosti, ale pro jejich hlubokou a nepomíjející pravdivost: „Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kde ho vyvrhla jeho touha.“

A proto Standovy obrazy poznáme neomylně již na dálku, ať nás život rozestaví kamkoli.

Snad tedy aspoň jeden malý příběh? S Jaromírem Pelcem jsme Standu navštívili v ateliéru v Sinkulově ulici. Co navštívili, přišli jsme tam s ním jako domů. Vyrušili jsme domovníka, protože Standa si zapomněl klíče od domu. Obměkčil ho slovy: „In vino veritas.“ Slovo dalo slovo a láhev dala láhev, a když jsme odcházeli, museli jsme opět zazvonit. Domovník se s námi dobrosrdečně loučil: „Já vím, pane Vajce, in vino veritas.“ Tímhle úslovím jsme se pak dlouho zdravívali.

Naposledy jsme se se Standou a jeho paní loučili v Klatovech na jeho jubilejní výstavě. Viděli jsme se po dlouhé době, ale jako bychom se viděli včera. I ono „in vino veritas“ zaznělo jako za oněch šťastných dob, kdy smrt dosud patří do slovníku zakázaných slov.

Ať už věříme v cokoli, ať už třeba nevěříme ničemu a v nic, zůstávají zde pořád ještě Standovy obrazy, které nám dávají naději, že se ani dnes nevidíme naposledy.

P. S. Jaromíra Pelce:

On byl malíř záblesků, když se v přírodě všechno třpytí. Ráno na jaře, hedvábná pleť. Zlato a stříbro používal jako nejcivilnější barvy. Co dokázal udělat s bělobou, jak ji uměl našlehat! Museli jsme ho milovat, tím víc, čím víc nás v malířství otravovala ponurost a oškliváctví. 

(Malíř Stanislav Vajce zemřel 23. prosince 2019)