BOHUMILA SARNOVÁ

Tak jako jsou různí lidé, tak jsou i různá jména. Jsou povahy shodné, tedy téměř shodné, názorově vyrovnané. Jsou povahy zcela odlišné, protichůdné, neřkuli přímo nesnášenlivé. Jsou jména, která jsou sice shodná, co do výrazu. Jsou ale zcela jiná ve smyslu co, nebo kdo se za nimi skrývá. V češtině máme takových „univerzálních a shodných“ jmen spousty. Tak třeba jméno Novotný. Osobně mi vytanou za tímto příjmením současně hned tři Novotní: Novotný Antonín, Novotný František a Novotný Pavel.

Ptáte se, co že tyto nositele shodného příjmení spojuje? Odpovím vám, že skutečně zhola nic. Vlastně něco přece. Jedná se o jedince, zvané lidé. Za každým tímto jménem se skrývá člověk se svým příběhem, svým názorem na život, na kulturu, politiku, historii, na nazírání žití lidí v té své právě žité době. Jsme na prahu Nového roku 2020. Když se podíváte zpět přes rameno, uvidíte, jak se nám vzdaluje rok 2019 se všemi svými událostmi, problémy, dojmy, křivárnami, vulgaritou, ale i zástupem lidí, kteří se snažili žít tak, jak se má. Lidí, kteří i přes nepřízně událostí, klacků pod svýma nohama, měnících se zákonů a jiných „ pochoutek“ jež přináší život, dokázali držet se svých zásad, milovat život, rozdávat radost, krotit nenávist a dávat průchod zdravému „selskému“ rozumu.

Ale zpět k výše uvedeným jménům, pěkně po pořádku. Co říci ke jménu Antonín Novotný. Mnohým z vás toto jméno neřekne vůbec nic. Ti dříve narození, ke kterým se již také řadím, si vybaví toto jméno jasně. Byl to prezident naší republiky, tehdy ještě Československa. Když jsem chodila do základní školy, visíval jeho portrét ve všech třídách, ve sborovnách, v ředitelně, prostě všude, jak to už je u prezidentů tradicí a zvykem, aby národ od těch nejmenších občánků věděl. Zíral na nás přísný pohled pána v bílé košili a s kravatou ze zarámovaného obrázku. Inu, prezident a autorita. Z uvedení jeho stručného životopisu lze konstatovat, že pocházel z chudých poměrů, vyučil se strojním zámečníkem. V roce 1921, kdy byla založena Komunistická strana, se stal jejím členem. V období druhé světové války pracoval v ilegálních akcích KSČ. V důsledku toho byl zatčen nacisty a vězněn v koncentračním táboře Mauthausen od roku 1941 až do roku 1945. Po válce se opět zapojil do politického života. Prezidentské žezlo převzal po Antonínu Zápotockém. Antonín Novotný ve funkci prezidenta působil v letech 1957 – 1968. V roce 1960 prohlásil, že je již u nás vybudován socialismus a nechal přejmenovat Československou republiku na Československou socialistickou republiku. Ale vývoj se postupně obracel jiným směrem, v souvislosti s událostmi světovými. V roce 1968 v březnu abdikoval a odešel z politického života. Zemřel v lednu 1975. Za jeho působení došlo k částečnému uvolnění v kultuře, k rehabilitaci některých odsouzených obětí z politických procesů 50. let (např. propuštění Gustava Husáka). Občané se těšili relativně velké míře osobní svobody, jaká nebyla od roku 1948 ani po roce 1968. Svým působením, aniž by chtěl, dovedl komunistickou stranu k tzv. pražskému jaru.

Druhý nositel tohoto jména Novotný, s křestním jménem František. Slýchávám ho v pořadu ČR II. hned po ránu. Pořad s názvem „Jak to vidí“, v němž doplňuje dané téma svými názory na živé události, problematiku společnosti. Také účinkuje v nedělním Dobrém ránu s dvojkou na ČR II. ve svém autorském pořadu, v bloku docela dlouhém, již od páté hodiny ranní až do osmé. Tam má prostor skutečně rozsáhlý. A do něj si zve osobnosti sobě milé, chytré, moudré, sečtělé, které je radost vyslechnout. Pořad prokládá bohatě svou poezií, průvodním slovem a hudebními vstupy různých žánrů – klasikou, popem, džezem, lidovou muzikou. Ovšem někdy se úplně nestrefí do názorové hladiny všech, ale to se nedá nic dělat. I babička Boženy Němcové pronesla to, již okřídlené „není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem“. Tak to prostě chodí. Podmanivým hlasem provede posluchače svátečním ránem. Jeho častým hostem býval i jeho vzácný přítel herec Luděk Munzar. Žel, už tomu tak není, Luděk Munzar odešel do hereckého nebe. František Novotný se narodil v roce 1943. Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a následně i žurnalistiku. Té se věnoval plných třicet let. Když shrnu jeho působení do jedné věty, tak konstatuji, že se jedná o českého rozhlasového redaktora, scénáristu, publicistu, moderátora, básníka, tvůrce písňových textů a odborníka na krizovou komunikaci. Pokud tuto informaci rozvinu poněkud košatěji, tak se dozvíme že: připravuje na příklad pořad Dobré ráno s ČR II, Okouzlení slovem spolu s Luďkem Munzarem. Připravoval a moderoval pořad 3 x 60 a to stereo, Textempore, Šansony, songy ve spolupráci s Janou Hlaváčovou, je dvorním textařem Spirituál kvintetu, autorem písní pro Karla Zicha a pro mnohé další zpěváky. Jeho básnické sbírky Ozvěna tichá jako hlas a Blažení ilustracemi doprovodil Jiří Anderle. V poslední době se věnuje básnické tvorbě pro děti. Půvabné knížky Malovaná muzika a Čertoviny ilustroval rovněž kouzelnými ilustracemi Karel Franta. Velmi záslužná činnost Františka Novotného se odráží i v jeho konzultační a přednáškové činnosti. Takoví lidé jako on mohou na svém čele nést znamení renesanční osobnosti. K tomu ještě jedna charakteristika, která tuto osobnost provází na každém kroku – kultivovanost.

Třetí jméno: Pavel Novotný. Za ním, za tímto jménem musím jen povzdechnout a zvážit, jaká slova budu volit, aby byla adekvátní osobě, která je nosí. Napadá mne ve spojení s touto osobou několik příměrů. Například – člen prvobytně pospolné společnosti, oděný v hrubě opracovaných kožešinách, nebo bujaře křepčící s korbelem piva ve středověké krčmě, anebo v současnosti hrubián v zapadlé hospodě IV. cenové skupiny. Ale v reálu je členem ODS. Další příměr je snad nejvýstižnější – jeho vyvalené oči za zamřížovaným oknem psychiatrické léčebny. Vždyť jeho výrazivo, chování, projevy, to vše svědčí o nevyzrálé osobnosti se sklony k hrubému násilí. Všechny, podle něho nepohodlné, by věšel, střílel či topil v moři. Ve svých „záchvatech“ pozurážel málem celý národ za volbu současného prezidenta. Nebudu zde uvádět, jak se vyjádřil o lidech naší země. Jeho slovník je hluboce pod čarou přípustnosti komunikace mezi slušnými lidmi. Je to ubohé. Velmi se obávám, že pokud by takový člověk měl ve svých rukou moc (kterou má zatím jen na úřadu v Řeporyjích), přešel by od proklamací ke skutkům. Konečně i jeho postoj a stanovisko k historickým událostem, které převrací na hlavu, o tom svědčí. Chtěla bych jednou na vlastní oči vidět a na své uši slyšet, jak si počíná při jednání zastupitelstva, coby starosta Řeporyjí. Jak reaguje na připomínky zastupitelů, které mu nejsou právě po chuti. Jak reaguje na přísedící občany při jednání. Na jejich návrhy řešení záležitosti, které mu nejdou právě pod nos. A jak se vůbec stalo, že někdo takový reprezentuje část Prahy. Nevím, třeba jedná v uzavřeném prostoru své kanceláře jinak a jinak vystupuje na veřejnosti a před médii. Ale to, co je předkládáno mně prostřednictvím tisku, internetu a ostatních sdělovacích médií působí otřesným způsobem. Jeho kolegové z branže (když krátce působil v televizním pořadu bulvárního typu) o něm už hodně dávno mluvili nezakrytě jako o protekčním spratkovi. Asi mu to zůstalo. A kultivovanost, kde že je jí v tomto případě konec? I když k jeho 38 letům už by měla nastoupit i počínající zralost věku.

Když si postavím tato tři jména vedle sebe, lépe řečeno postavy, které se za nimi skrývají, kladu si otázku, jak se k těmto protagonistům vyjádřit, zachovat, ocejchovat je. Každý z nich je jiný. Každý z nich tu zanechal a zanechává svou stopu. Každý z nich žil v jiné době – válečné, poválečné a současné. První politik, přes veškeré výhrady ideologické, který svými postoji překlenoval určitou vývojovou etapu v naší poválečné době. Druhý, člověk nadmíru kultivovaný, vnímavý, s duší poetickou, mírumilovnou, laskavou, rozdávající klid, pohodu a jistou míru návodů, jak se vyrovnávat s citovými problémy mezilidských vztahů. A ten třetí? Dost jsem zde uvedla a neubudu se opakovat. Takový člověk toho není v podstatě ani hoden, zabývat se jeho osobou víc. Jen asi tolik, že z těch tří uvedených jmen Novotných jde o nejhrubší zrno, neotesaný kmen, žel, na poli kultury, politiky, estetiky, chování a nesoudnosti. Člověk, který vykřikuje své názory bez hlubších znalostí všeobecných věcí, ze všech oblastí lidského konání.

Uvedla jsem nahodile jedno jméno, které je u nás v Česku jedním z nejrozšířenějších. Tři osoby s tímto jménem a jak rozlišní jsou jejich majitelé. Doufejme, že ostatní „Novotní“ nebudou následovat toho posledně jmenovaného. Že kultivovanost bude znakem jednání mezi námi, a že i odlišné názory se budou prezentovat formou slušnosti a té stále dovolávané demokracie hodné jednadvacátého století.

Nedá mi to, abych se ještě alespoň v krátkosti nezmínila o našich tradičních vánočních svátcích. Zdůrazním slovo – našich. Neboť si nejsem zcela jistá, zda nezačínáme trochu couvat a možná i mlžit ty naše krásné svátky. Uvědomila jsem si, při nákupu potravin těsně před Štědrým dnem, že v Kauflandu i v Penny chybí i jen malinká vánoční výzdoba, třpytivý řetěz, svit skleněných baněk. Proč? Že bychom už vyrovnávali naše a islámské zvyky? Nevím. Ale zarazilo mne to. Jen houfy lidí kupící se u pokladen, s plnými košíky, bez úsměvů na tvářích. Jako v každý jiný všední den. Při mém dotazu u regálu s uzeninami jsem se zeptala v žertu jak to, že zeje prázdnotou. Muž, který doplňoval zboží ve vedlejším boxu, mne upozadil do patřičných mezí a odsekl: „Vidíte, ne! Když to tu není, tak to asi není!“ Vytvořil „příjemnou“ atmosféru, to si dokážete jistě představit. Překvapivě mne zaskočil další fakt. Česká televize při vysílání večerních zpráv byla letos prosta jakékoliv připomínky vánoc, co do výzdoby. Dříve býval aranžován na stole adventní věnec se čtyřmi svícemi. Letos ani smrková větvička s ozdobou. Jen pultík, kterému říkám barel v prostoru, tak totiž vypadá a u něj se střídající hlasatelé. To televize Prima má obrovský pult, za kterým sedí dva hlasatelé. Tísní se na jeho jedné třetině, další dvě třetiny jsou prázdné. Tam by se přece ten věnec náramně hodil, ne? Nic, pusto a prázdno. Tak nevím.

Naopak příjemnou atmosféru vánoc vytvořila letos jihlavská radnice. Okolo sousoší morového sloupu nechala zbudovat kulaté kluziště, byl postaven překrásný slaměný betlém v životní velikosti a okolo bylo vytvořeno z malých stánků a obchůdků náměstí. Vlastně vánoční náměstíčko v náměstí, s vyzdobenými vstupními branami. Při večerním osvětlení se bruslilo, u instalovaných stolků s ohřívacími lampami popíjeli návštěvníci punč, grog, svařené víno, nealko horký mošt, jedly se dobroty sladké i slané, vánoční strom nade vším zářil. Měla jsem pocit, že i lidé mají k sobě najednou blíž.

Když jsem sledovala vánoční projev prezidenta republiky a v duchu jsem spolu s jeho slovy procházela ten uplynulý rok, musela jsem mu dát téměř ve všem zapravdu. Oproti námitkám opozice, že projev nepřinesl nic nového, se domnívám, že bohatě stačilo pozdravit národ právě v období vánoc. Na plány, prognózy, proklamace a vize bude čas po Novém roce. Pak se může opět dát vláda do práce. Jen se domnívám a obávám, že to zase půjde tak, jako téměř pořád: jeden hot a druhý čehý. A než se pohnou z místa, uplyne další rok jako voda. Tak si přejme, ať se raději jede vpřed a ať se práší za kočárem!

Neodpustím si ještě jednu poznámku. A sice, co dodat k těm „milionchvilkařům“? Nepodceňovat je! Už jednou se stalo – pouhé mávnutí rukou nad domnělým nesmyslem a nemožností – osudovým vykročením k naší vydařené současnosti. Dnes je situace o to horší a nebezpečnější, že to začínající bublání pod povrchem se zabarvuje do hněda.

Tak takhle nějak to vidím z Vysočiny na prahu Nového roku 2020. Z celého srdce vám všem přeji především hodně zdraví a co nejméně srážek s lidmi, kteří se domnívají, že svým pokřikem a hrubiánstvím změní svět.

Se srdečným pozdravem BOHUMILA SARNOVÁ