JAROMÍR ŠLOSAR

Když mně jednou po ránu telefonoval kamarád, prozaik Aleš Dostál, a ostýchavě začal, co zrovna dělám, řekl jsem mu, že tak jako každý den už více než hodinu s naší border kolií Kenny pochoduju lesem. – Jak to pěkně zapadá: Pes a les. A tak když se lesní inženýr Dostál zeptal, jestli bych na křtu jeho knížky o psech neřekl pár slov, navenek jsem se zdráhal, že mi to nepřísluší, nejsem literární kritik, ale potěšilo mě to. Vždyť pes je můj přítel! S mobilem u hlavy jsem už přemýšlel: musíš zmínit zvěrolékaře Jamese Herriota a jeho příběhy o hafanech plné lidskosti a laskavého humoru. Aleš ještě dodal, že knížka se bude jmenovat Všichni psi mého života.

Jen co se příště ke knížce vrátíme, bezmyšlenkovitě utrousím „tvoje povídky“. – Ne, povídky v žádném případě, ohradí se spisovatel. Jasně. Ale co tedy? Nejspíš jsou to netradičně pojaté memoáry. Samotný autor v závěru knížky svůj text charakterizuje jako „vzpomínkovou pouť“. Je nejen o psech. Pro mě je především životaběhem Aleše Dostála na pozadí dějinných událostí a společenské atmosféry posledních zhruba šedesáti let.

Vy starší, vzpomínáte si: „4:3“? Tak se jmenuje kapitolka, ve které, mj. stejným poměrem, 4:3, porážíme sbornou na legendárním MS v hokeji na pohnutém konci 60. let.

Svou první vzpomínku Dostál nazval Car z Javořice. Vede nás do autorova dětství. Pouhá vzpomínka? Je to příběh s jímavým koncem, kdy Car zaujat štvanicí na zajíce sklouzne pod led a utopí se. Znám jediný podobný příběh, Prišvinovu povídku Jak mi sloužil Pan. Tenkrát ještě malý Aleš nevěděl, „že si člověk časem na smrt zvykne jako na život“.

Některé zážitky vyznívají až neuvěřitelně, ale jak říkal klasik přírodní prózy: V přírodě je možné všechno. Na druhé straně jsou tu nejen konkrétní psi, ale i konkrétní osoby, místa a události. Vše nesmírně živé, jakoby prožité právě teď. Najednou mě ozvěna vrací až k Dostálově prvotině Řeky pramení v horách, najednou se tu objeví můj známý, dr. Snášil, zvěrolékař s neskutečným renomé. I tady určil diagnózu, jen co Alešovu fenu uviděl.

To už čtu dychtivě dál a dál. V Barlemě z Bruntálu se mj. zrovna buduje vodní nádrž Slezská Harta. A v roce 2000, kdy příroda přechází na tři roční období, jak říká autor, se mu v letním máji narodila první dvě vnoučata a začal stavět dům.

Čas plyne. Najednou už tu není Alešův tatínek ani maminka a po bassetech, dražších, než je měsíční plat lesního inženýra, jak autor s humorem sobě vlastním poznamená, přicházejí bígli a po nich trpasličí jezevčíci.

Dostálův humor! Humorem se na stránkách knihy vypořádal i se svou těžkou nemocí. Upozornil na něj už Milan Blahynka v recenzi románu Trofeje a ztráty. Není to humor Jamese Herriota, ale chlapský humor lovce spárkaté zvěře.

Humor má cosi společného s poezií. I u Dostála. Možná je to přístupem autora k realitě; najednou ji vidí jinak, obrazně. Když Aleš Dostál napíše „…první prosincové slunce se válelo v deseti centimetrech nového sněhu“, je to poetické. Napíše: „Tváře měl opařené mrazem.“ – Trochu úsměvný obraz. Záměrně.

Někdy je to tak vtipné, až se mi připomene konec 60. let a povídky mých oblíbených Šimka a Grossmanna. V jedné z prvních vzpomínek absolvent vojenské katedry vysoké školy Dostál cituje právníka: „Králíka v žaludku vám neprokážou ani rozborem krve.“ – To mě baví!

V novém století je Aleš Dostál okouzlen novinkou v psím Česku, gaskoňskými bassety. Jim věnuje jeden z nejvtipnějších příběhů. Dostál se snaží zjistit, kde bydlí jejich chovatel, skrytý pod iniciálami S. M. Když se pak ve městě blíží k cíli, ozve se „hrůzostrašné zavytí“ a soused pana S. M., než si utěsní ucho, ukáže prstem a řekne: „Tam.“ „Jel jsem za tím zvukem s otevřeným oknem Peugeotu 206. Dieselový motor slyšet nebylo, psy ano.“

Pak je na místě a dozví se: „Bassetí zvučný hlas stvořila příroda k tomu, aby uprostřed liduprázdné Evropy byl schopen na deset kilometrů přivolat svého pána, že našel zvěř. V dnešní době, kdy v okruhu deseti kilometrů žije padesát tisíc lidí, je ta jeho schopnost spíše na obtíž.“

Nepochybuju, že knížkou Aleš vzdává hold svým nejbližším. Závěr je o partnerské věrnosti. Jak jinak než s humorem. Taky o věrnosti Dostálovic psa Umberta domácí feně Gamě, kdy se Umberto nenechá svést ani čtyřmi sty eury za krytí rakouské feny.

Tomu, kdo se dovede smát, a přitom není lehkovážný, tomu, kdo miluje psy, aniž by zapomínal na lidi, je určena nová knížka Aleše Dostála Všichni psi mého života. V roce 2019 ji vydalo pražské nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA.

(Předneseno na křtu Dostálovy knihy v ostravském Knihcentru)