MILAN BLAHYNKA

Kdo si v poezii umí hrát, kdo si rád sám hraje a hrou dopaluje čtenářskou lenost a těší čtenáře, které (řečeno s Jiřím Suchým) hřeje slovní hříčka, kdo si hraje ne aby uškodil jiným, jak to hrají na naivky podvodníci v lásce a politice, kdo si hraje zdánlivě jen tak, jako si hráli Prévert nebo Morgenstern, neprohraje. Dokáže, co nedovede žádná dovedná úča za katedrou nebo na pódiu, která ušlechtile a dojemně káže.

Dušan Spáčil si takto hraje i ve své už páté sbírce veršů. Název této jeho Páté POKUD SE STŘELÍM DO SPÁNKU (Mladá fronta, Praha 2018, redakce Ludvík Hess, úžasně adekvátní vzrušující ilustrace a typografie Zorka a Jan Gablerovi, 64 nečíslovaných s.) zajisté kultivovanému čtenáři připomene Beethovenovu Osudovou – a taky to je lakonicky hravá zpráva o našem osudu ve světě, kde se vůbec nevyplácí „pracovat jako Bulhar“, kde básníka „ofoukl dech / dravého kapitálu“ a kde ne léčivé lípy, ale prachy mu „teď voněly“, i vyrazil do ulic probít „se k té vůni“, leč vidí: „Je nás nějak víc!? / Menedžrů, lídrů, zombiů…“ O tomto světě, v němž svoboda jen „vypadá jako angorský králíček“, ale má „zkažené zuby“, leč přes „divize optimistických lumenů“, které se řinou „z televizí a informačních serverů“, podle nichž všechno „dopadne dobře“, dovoluje si Spáčil zapochybovat: „nedá mi to / a tu nejmenší pochybnost / si přece jen vezmu domů. / A až ji vykrmím jako husu / na fois gras, / stane se zase pravdou.“

O nic menšího než o pravdu Spáčilovi opravdu nejde. „Občas ňáká pravda, či lež, její sestra, / navrhne, že by se mohl načít sud“, a „pak je tam živo“, vždyť (jak jinak u následovníka Kainarova?) „je každá pravdu odněkud“. V nejdelší básni sbírky, básni Pravda, dedikované Vladimíru Vysockému, defiluje velký parádemarš dnešních pravd: „pravda hochů, co nemaj rádi svědky“, „pravda pomalých, co myslí po staru“, „pravda pavlačová, pravda naší Bětky“ i „šminkou upatlaná pravda bulváru“, „pravda chudých, s tou se občas zdravím“, „pravda peněz, jíž tak hezky voní kapitál“, „pravda novinářské fráze“, „pravda brožur a programů partají“, „pravda úspěšných, co mají doma bazén, / pravda sousedů, co bazén nemají“, atd. Nakonec přiznání: „s jednou krásnou pravdou chtěl jsem léta prožít. / S čistou nezáludnou, tou jak míval děda, / dávno už tam není – je na pravdě boží.“

A Spáčil se ptá, zda „dát sbohem“ takovému „světu, zašeptat amen?“ Ani náhodou: „Spíš kašlat na pietu… / A odvalit kámen.“

Celá jeho Pátá je takové odvalování kamene, který nás tíží. Vůbec ne hromským heverem. Jak na chytráka falešně se zaklínajícího starostí a péčí o kulturu? O tom Pokyn shůry: V zapadlé ulici při průchodu Libní / něco mu říkalo: tak a teď se shýbni! / Shýbl se a našel na zemi tři bůry! / Přislíbil, že je teď vloží do kultury. / Drogista však tvrdí: Je to chlap prolhaný. / Ty prachy vložil jen do pánské ochrany!“/ On však: Já nekecám a mám na to svědky! / Je to fakt – po práci teď dělá do baletky.“ Drsnější básník by místo „dělá“ napsal „vráží“, Spáčil si vystačí s citací a parafrází jadrné češtiny. Ta spolehlivě vyjevuje každodenní nepohádkový život, z jakého se uniká do snu a do pohádky.

Neuniklo pozornosti autora a korektorů psaní názvu prvního oddílu Dopohádky?

Nemyslím, že absence mezislovní mezery po předložce Do, je chyba. Spáčil podle mého soudu přišel s novotvarem Dopohádka s jako termínem pro žánr svých básní. V nich parodické apokryfy textů nejen biblických (Vánoční zázrak), ale i dramatických (Sen noci jánské), sci-fi (Žena na Měsíci), erotických (Hořící keř), ba i reklamních (Lenora) uvádějí obyčejnou holou pravdu o životě: Králové se vzácnými dary pro narozené dítě byli ve skutečnosti jen dva, dítě odkoplo dary na zem a rozkýchalo se, zato „Ježíšek se konečně usmál“, když u něho poklekl chuďas, „vzal jemně do ruky jeho nožičku / a přičichl k maličkým prstíčkům / Smrdí, smrdí, / zašeptal mazlivě, tak jako to dělal své holčičce“. Podobně Lenora vyjevuje pravdu o zázračných účincích pracího prášku garance manželské pohody; pravda, z pračky, do níž vloženy „kousky jeho náklonnosti“, které „byly cítit chlapem a zatuchlinou“, vyvalí se sice „báječná vůně Lenoru“, leč ty vyprané kusy byly sice „tak měkoučké“, ale „sakra, srazily se“. Sakruje taky žena v básni Do pohádky. V ní drak muž vychrlil oheň výtek „ze všech tří hlav“, skopové, telecí a dubové, žena se nedala, „zkrátka jsme se pohádali jak koně“, a když už se zuby vzteku / zaťaly až do stehen / a my se sotva drželi na nohou, / koukli jsme se konečně na sebe: / Sakra?! / Teprve v tu chvíli / jsme začali hledat růžové značky. / Do pohádky.“

Zkrátka v žánru dopohádek, žánru dopovídání pohádek, bydlí i obyčejné hádky, tak jako ve jménu Kainar „přespával“ bratrovrah Kain, jehož jménem Kainar podepisoval své satirické rozhlásky.

V oddíle Polobásně Spáčil rozvíjí klasickou už těžbu ze hry českých básníků se slovy. Jestliže Seifert zpíval o tom, jak Mojžíš vedl Židy pouští a kdo chtěli vést, byli svedeni, zatímco my máme elektrické vedení, ve Spáčilově Milostném příběhu ta, co na Starých zámeckých schodech / okradla milence o dech, / spletla se však ve svých svodech, / měl totiž EKG holter – / ten přístroj o pěti svodech“. A kdyby na Spáčila padla chuť se střelit ne v noci, ale za dne, tuší, „že hlaveň rychle zvadne“, a než stačí „přejít k činu / zbraň promění ve květinu“. Není to pocta básníkovi slavné scény, v níž se promění zbraně v tisíc klarinetů“?

Apokryfní šmrnc má také Spáčilův cyklus veršů na měsíce Vivaldiho žízeň, napsaných formou haiku. Za nejlepší mám Říjen („Jdem do divadla / nahlédnout do světa / jejž chrání šminky“) a hlavně Prosinec: „Když na mne koukla / tím svým rybím pohledem, / polkl jsem (úz)kost.“

Spáčilův úpis hře je také úpisem humoru nade vše. Jeho „ontologicky pesimistický opus“ Do nevidím…, jehož začátek „Od nevidím do nevidím / stále za něčím spěchám“ zobecňuje „Lidi, psi, kocouři, žáby i prvoci, / ženem se za čímsi: od noci do noci“, končí konstatováním „holt jsme tady všichni jen / od nebytí do nebytí“. Ale to není poslední slovo sbírky, tím je ontologicky optimistický opus Nirvána, kdy „jeden známý astronom / rozkládal lidi na atom, / nebylo by nic na tom, / však každý den atom – zpíval óm“. Pěkný optimismus!

Praví se, že kdo si hraje, nezlobí. Proto prý ve starém Římě „chléb a hry“. Ale na poezii, která si hraje, to neplatí, Čechy krásné, Čechy mé dovede Spáčil rozzlobit: má je za zemi pustě alibistickou…