BOHUMILA SARNOVÁ
Otevírám okno se svěžím výhledem do zeleně okolo naší chalupy na Vysočině. Prší. Konečně! Proudy vody se vsakují do vyprahlé půdy, z okapů to hlučí silou nevídanou. Sucho je, tedy ty okapy, málem obrací dnem vzhůru. Pro rostliny zelinářského účelu přichází potřebná vláha už žel trochu se zpožděním. Pokroucené mohutné listy cuket, okurek a dýní zvadly pod nánosem šedavé plísně. Tak přesně tohle jsem si zaznamenala letos koncem srpna. Na štěstí je většina plodů uložena ve sklenicích, mrazáku a jinými způsoby zpracována. Fruta, jak říkáme, jede zkrátka naplno.
Okurková sezóna, kdo na to přišel a kdy! Určitě někdo, kdo nemá o zemědělských pracích v letní sezóně ani páru. Jinak by se nemohl dopustit takového nehorázného tvrzení. Vím, jedná se o přenesený význam tohoto rčení. Prostě, že v létě není do čeho píchnout a zprávy z veškerého dění doma i ve světě nestojí za řeč, natož za zapsání. Ale není tomu tak. Doba se obrátila o 180 stupňů. Léto a prázdniny si nezadají s událostmi v průběhu celého roku ani za mák. Jede se naplno. Novinářům a sdělovacím prostředkům se dál zdárně „od huby“ jen práší. Předhánějí se, kdo uloví větší kachnu, komu kdo sedl zase na lep, kdo se politicky znemožnil, kdo koho zkoupal ve škopku špíny. A tak si čtenáři, posluchači a diváku vyber z té snůšky, co ano a co ne. Co je pravda a co lež, jako věž.
Jeden ministr je nemožný a ani se na své židli pořádně neohřál a už šup, z hrušky dolů. Další adept je rozesmátý jako jojo, vše komentuje coby škrhola z loutkového divadélka a né a né sejít na ten svůj jistý grunt, zpět na Moravu. Konečně je po vleklých tahanicích zase doma na svém písečku, je už mediálně znám, a tak je občas na něco i dotázán. I přes zmiňované úsměvy prosakuje pocit hořkosti a zneuznání jeho tváří. Záplata se našla, akceptovatelný adept na post je obhájen tu i tam a už sedí na horké židli ministerstva. Vlastně si po čase pouze přeposedl na jinou. Jak se tam asi dlouho udrží!
Veškeré události ale nezabránily letnímu dovolenkování lidu prostému v podzámčí, i vrchnosti na výšinách. Politici se osvěženi navrátili do svých křesel a dumají, jakými novými zákony, příkazy a doporučeními, novelami zákonů a kotrmelci nás, obyčejné smrtelníky, zase oblaží.
Začal nový školní rok a už je zde další jobovka. Je hodně prvňáčků, ale chybí 6000 učitelů. A tak se povolají do řad kantorů i nepedagogičtí pracovníci. Nějaká přílepková novelka to přece vyřeší. Bude se vytloukat klín klínem.
Letem světem je to obdobné. Brexit ano, brexit ne. Výměna stráží s tichým kývnutím královny. A jede se dál. Je sice instalováno nové koště, s blonďatou hřívou rozevlátou a rozcuchanou (jaká podobnost s jinou světovou hřívou), ale ani to se všem nezamlouvá. Bývalá premiérka Tereza M. si konečně užívá poklidných dnů a může konstatovat, že se pranic od jejího nuceného odchodu nezměnilo. Že hokusy pokusy jejího nástupce jsou stejně liché a plané, nevedou nikam, natož ke klidnému odchodu z EU. V ulicích i v parlamentu to vře, všichni jsou proti všem a naopak.
Stejné je to i v zemi neomezených možností, v Americe. Šéf Bílého domu jednou vše odsouhlasí, poté to třikrát zruší a prohlásí za nutnou změnu, vysměje se tu napravo, tu nalevo, pohodí kšticí a nasadí nasupený výraz, který je mu vlastní. Snad ho trénuje i v soukromí před zrcadlem s otázkou: řekni mi, kdo je na světě nejmocnější! A nastolena je již i otázka žaloby na tohoto mocného muže.
Pro nás nic nového, máme i zde své zkušenosti, jako přes kopírák. Hořící pralesy Amazonie, živelné katastrofy valící se z oceánů, přílivy migrantů. To vše se zdá být daleko od nás. Na naše poměry bohatě stačí zničené úrody na polích díky přemnoženým hlodavcům, díky přetrvávajícímu suchu a následně valnému úbytku vody, pohroma pro rybáře v podobě virů napadajícím ryby a nucené likvidační výlovy veškerého rybího výpěstku. Politické tanečky vynechám, to už je forma chronického kataru. O kůrovci bylo již letos hodně řečeno. Když ale vyslechnu zprávu správce lesů o kůrovcové apokalypse, právě zde na Vysočině, zní mi to neuvěřitelně! Kde zůstane nádhera hlubokých, temných, rozlehlých lesů. Pokud si vybavuji, tak bývaly v lesích umístěné hojně tzv. lapače hmyzu, právě ohledně kůrovce. V současné době na ně nenarazíte. V důsledku zimních polomů zůstávají v lesích velmi často zpřelámané vršky, i celé vývratě. Jeden nešvar podporuje druhý a kde je takový stav lesa, tam se daří i kůrovci. Je smutný pohled do strání, kde trčí k nebi uschlé sloupy dříve nádherných smrků, které posléze vystřídají holé plochy obnažené země.
Jako by lidstvo stále nemělo dost. Těch hurikánů, požárů, zemětřesení. Těch nenávistných vztahů mezi lidmi, končících často způsobem nenávratným – vraždou. Ono to stále nestačí. Člověk stále přilévá ten pomyslný olej do ohně. Stále a pořád. Dívám se na mapu Kosmu. Na všechny ty planety, slunce, měsíce. Vidím naši Zemičku. Zrnko máku je větší, v porovnání její velikosti s ostatními vesmírnými tělesy. Lidská malichernost je nekonečná, asi tak, jako ten vesmír. Nebere konce závist, zloba, na cti utrhání, osočování, hašteření, všeliké bojůvky o moc, o nadvládu většího nad menším, o to, kdo bude pánem světa. Je to tak nesmyslné, tak zbytečné, tak hloupé, tak nedůstojné bytostem zvaným lidé. Jen si zapněte svůj televizor a vyslechněte si zprávy na těch základních vysílacích kanálech: ČT 1, Nova, Prima. Hledám a pátrám, co pozitivního bych mohla napsat, bez pesimistického tónu. I když založením své povahy jsem z valné míry optimista a ve všem se snažím najít to pozitivní. Hledám, jako tu pomyslnou jehlu v kupce sena. Ráda bych napsala o novém filmu, seriálu, o novinkách z dílny soudobých tvůrců, o celkovém posunu kultury k lepším metám. Tu a tam se sice zablýskne, ale jsou to jen malé kapky v širém oceánu. Buď je něco šíleně přeslazeno, hraničící s naivitou druhu červené knihovny, anebo hrubě opepřené, spíš nestravitelné. Prosolené až na dřeň, dolujíce z minulosti rádoby fakta, která jsou předkládána jako status neměnný a pravdivý. Kdo z mladých by tomu neuvěřil, když je tím krmen až k přesycenosti dnes a denně. Jeden pesimisticky laděný film stíhá druhý, se snahou ukotvit ve vnímání lidí víc a víc ošklivostí, hrubostí, násilí, vulgarity, krutosti. Tvůrci tato díla obhajují, jedná se prý o obraz a podobenství naší současnosti, o sondu do ní. To je tedy filozofie! Vždyť už se veřejně hovoří o tom, že záporní a krutí hrdinové takových filmů jsou často jakýmsi spouštěčem hrůzných činů v reálném životě. Proč nevychovávat veškerou lidskou populaci k lásce, k obdivu k životu, k pravé humanitě, k vnímání krás přírody a obecně k faktu, že jsme lidé. Existují takové pořady, ale je jich doslova, jako toho šafránu. A žel, lidé už přivykli zábavám hrubšího zrna. Kdosi nenápadný způsobil rozruch s jinou otázkou. Ekologickou. Malá švédská aktivistka Greta je už nyní, ve svých 16 letech označována za hysterickou, málem za nesvéprávnou, za čísi loutku, kterou je manipulováno. Neopomenulo se připomenout, že trpí Auerspergovým syndromem, což je porucha autistického spektra. Ať už je to jakkoliv, ale nemá v podstatě ta dívenka pravdu? Není ohroženo lidstvo naší planety ve své samotné existenci. Jistě, ne hned a nyní. Ale v budoucnu určitě, pokud se nezmění nazírání na pobyt člověka na této Zemi. Pokut kapitalistická lobby nepřeválcuje zájmy obyčejného života. Smějí se jejímu emotivnímu projevu, jejím slzám. Mládí dokáže být velmi emotivní, zranitelné, přímočaré a až jedovatě pravdivé. A někdo se bojí laviny, kterou by tyto projevy nezralého mládí mohly strhnout. Dávám jí za pravdu, když sleduji a vnímám současný svět okolo sebe. Bojím se o přírodu, která i tady na Vysočině mění svůj dávný obraz. Bojím se projevů a bezohlednosti lidí. Bojím se sledovat vytvářené seriály, filmy, ve kterých nejde v podstatě o samotný děj, ale o způsob předvedení co největší krutosti, výbuchy, potoky krve, násilí, a fantasmagorie. Nepovznáší – ubíjí dobro v nás. Proč to všechno, ptám se. K čemu chtějí tvůrci této tvorby přispět. Kam povede taková cesta! A čeho se dočkáme na jejím konci. Vše má přece svůj vývoj. Nevidím žádnou možnost dalšího vyústění, kam až lze ještě zajít, když krajnost předváděných obrazů je již skutečně na hraně. Možná jednou dojde k obratu, doufejme.
Tak vidíte, okurková sezóna je pro letošek za námi. A to jsem se jen dotkla pár postřehů a dojmů z doby prázdnin a dovolených. Nechme se, v nastalém čtvrtém období roku, okouzlit barvami podzimu, vůní spadaného listí a občas pohlédněme i na oblohu nad našimi hlavami, která dokáže být i v tento čas neskutečně modrá. Tu, opravdu skloněni v předklonu nad svými mobily, neuvidíte.
Z podzimní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ