JAROMÍR ŠLOSAR

(o proměnách jedné vesnice na Ostravsku)

Letos jsem kukačku ještě neslyšela, řekla mi maminka, když jsem popisoval svoji květnovou horskou túru. A peníze jsem měl u sebe, ubezpečil jsem ji. Znáte to, když slyšíte kukačku kukat a nějaké drobné máte v kapse, budete při penězích po celý rok.

Tak já už kukání počítal a mamka ne. Není to tím, že by nedoslýchala nebo že by kukačky dávaly přednost jiným lesům než těm kolem naší dědiny, to vesnice se změnila.

Když jsme před lety s Janem Kellerem a jeho kolegou natáčeli televizní dokument o tom, co způsobuje suburbanizace, dozvěděl jsem se, že moje rodné Václavovice spolu s Krásným Polem jsou nejrychleji se rozrůstajícími obcemi na Ostravsku.

Tam, kde dříve byly lány zemědělského družstva, z nichž se ještě na počátku 90. let 20. století ozývaly navrátivší se křepelky, stojí přízemní doširoka rozkročené bungalovy obklopené sterilní zelení zahrad. Od časného jara do pokročilého podzimu v pravidelných intervalech ožívají vrčením traktůrků a sekaček. Obec se včetně extravilánu zabydluje civilizačními zvuky. Jakpak by mamka mohla slyšet kukaččino kukání?!

Město se stěhuje na vesnici a jsou mu lhostejné kukačka i křepelčino pět peněz a všechny hlasy dávného venkova. Nám všem je jedno i to, že zabetonuje ornou půdu a zabrání tak vsakování stále vzácnější vody do krajiny.

Že se s podobnými přehlíživými postoji setkávají i jinde, svědčí jeden příklad z Francie. V mnoha vesnicích tam lidem vadí hlasy hospodářských zvířat. 26. května 2019 v rubrice Koktejl, jako by šlo o nějakou kuriozitu, o tom informovaly Novinky.cz.

Starosta malé jihofrancouzské obce Gajac tomu chce učinit přítrž. Otevřeným dopisem se obrátil na francouzské zákonodárce a požaduje po nich, „aby zvuky vesnic a malých měst, k nimž patří například kokrhání kohouta, bučení krav nebo zvonění kostelních zvonů, byly prohlášeny za národní dědictví“.

Tak, a je to! Monsieur Bruno Dionis si totiž moc dobře uvědomuje, že bez tradičního venkova bude náš život zas o něco prázdnější a city vyprahlejší.

* * *

Den po návratu z malebného kraje Mikoláše Alše, 27. července, jsem se vydal na tradiční ranní procházku se psem takřka přírodními lesy kolem Václavovic. Jako vždy jsem se vracel dolíkem se svatým obrázkem a oblíbeným pramenem Ryninka. No podívejme, lavice halabala, pod jednou z nich černá brašna, na rožni ještě dvě klobásy po včerejším hodování, na roubeném stole načatá krabička cigaret, železný rožeň pohozený na chodníčku k aleji, na prameni přehrádka. Ale to všechno se spraví.

Co mě však popudilo a dojalo, byl nejen rozbahněný terén kolem stříšky nad studánkou, ale především upozornění vytištěné na kancelářské čtvrtce: Studánka v opravě Chemicky ošetřeno Nepít!!!, které přibylo ke starému, Voda ve studánce není pitná.

Voda ve studánce není pitná, jsem četl den co den několik měsíců, a přesto jsem se vždy napil, tak jako bez upozornění v Rynince pily léčivou vodu generace našich předků po staletí. Je ledová a v horkém dni vždy přijde k duhu.

Koho jen napadlo ze studánky dělat vodovod!? Cožpak nám nestačí, že doma pijeme kohoutkovou vodu upravenou i chemicky?

Kdysi jsem natáčel pořad o beskydských studánkách. U lovecké chaty Hubertky ve Smrku a u lovecké chaty Leopoldky mezi Stolovými byly prameny téměř s kojeneckou vodou ve všech ukazatelích, přesto by hygienik nevystavil doporučení ke konzumaci. Co kdyby jednou…? Pramen pod Butořankou u chodníčku na Lysou horu, třebaže doporučovaný českými turisty, neobstál. V laboratořích na hygieně jsem na jakémsi mřížkovaném papíru viděl jako mušince pár teček. Hleděl jsem na to a napadlo mě, co kdybych je slíznul. Paní doktorka četla mé myšlenky a řekla: Kdybyste je slíznul, tak ani nedoběhnete na záchod. No ale, paní doktorko, turisté vodu pod Butořankou mají rádi. Pokrčila rameny a dodala: Možná by stačilo jen savem vyčistit korýtko.

Žádný hygienik nedá doporučení ke konzumaci i sebelepší pramenité vody v přírodě. Je to na nás, jestli se napijeme, nebo ne, naše riziko. Já třeba vodu v Rynince piju, tak jako ji píval můj dědeček a dědečkův dědeček.

Co je to za aroganci člověka vodu ve studánce chemicky ošetřovat! Začíná to zákazem podzimního pálení listí na zahradách, které tak okouzlovalo Josefa Ladu, a končí tímto nesmyslem! Ten se přece nemohl zrodit v hlavě venkovana, který vždy žil v přírodě a s přírodou…?! Vždyť vodu ze studánky pije i můj pes a veškerá lesní zvířena! Tak jakápak chemie…!?

Vývěr a studánka není vodovod! Je součástí naší krásné přírody. A tak se k nim i chovejme. Zatím je to jen neúcta k přírodě, neúcta ke všemu živému.