MILAN BLAHYNKA
Ve srovnání s básníky, které rád čtu a o nichž rád píšu, jsem děsně pomalý. Zatímco si čtu sbírku stále dokola a napadají mi různé názvy recenze, první řádek nebo dokonce pointa, ale pořád to není ono, i hledám dál, básník už má další knížku.
Nejnověji se mi to přihodilo se sbírkou PRSTEN V BŘIŠE (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2017, fotografie na obálce a frontispis Helena Aeschbacher–Sinecká, 64 s.). Ta sbírka „plná tmy“ a „popele nadějí“ končí básní Poslední, v níž se čtou verše „poslední Kukal, / kterého zná svět“. Mám zkušenost, že nic neplatí méně než takové tečky; že komu poezie v srdci leží, ničím na světě se od ní a od života nedá odehnat, abych parafrázoval Karla Havlíčka Borovského a že právě tím recenzi uzavřu. Těšil jsem se, že Petr Kukal časem přijde s další a světlejší sbírkou, a než jsem sedl ke stolu, abych to napsal, Kukal mě připravil o zadostiučinění: než jsem to naťukal do PC, vyšla mu další, světlejší sbírka Předposlední vlak; předposlední, tedy už ne „poslední“!
Naštěstí na rozdíl od naučných knih, v nichž nové nahrazují předešlé, zastaralé, v poezii žádná dobrá nová kniha, která zazáří, nevyřazuje dobrou básnickou knihu předešlou. Prsten v břiše není Předposledním vlakem překonána, byť její autor překonal „prázdnotu“, jež v něm rostla „jako choroš“, „mykózu duše“, „polední hrůzu“, pocit, že „ten bodlák“ je on sám, „planý a ostnů plný“, „pěšák slov ze všech válek zběhlý,“ „chlápek s malou odvahou“, řečeno verši prvních dvou oddílů, „Sbírky krutostí“ a „Kalendáře“, přesvědčený, že už nic ho nezabolí a nezhojí. Ve třetím oddílu „Jsem tu správně“ už nejen „já“, ale i „my“: „Taková chvíle plná tmy“ tam „černou dlaň drží nad námi / jak dávné prokletí“. „A my / čekáme trpně / na vše, co se stane.“ A co se stane? „Jak na oltář se díváme na placku televize / a přijímáme pod jednou – pivo a k tomu nic. / Utíkáme sem před láskou…“ V jiné básni: „Takhle žijeme: zrazeni, / odevzdaní a krotcí.“ A v sarkastické básni Osmisměrka (jejíž tajenka je „vždycky Smrt“) se takto „celý život luští“: „nahoře anděl, dole čert, / napravo, vlevo – slepí vůdci. / A v rozích číhá jiný svět: / démoni koutů. Temní. Kluzcí.“
Jak z takového světa, takové klamné osmisměrky ven? Čtvrtý oddíl „V ostřici a trní“ básníkovi nabízí víru a lásku („Ty jsi Petr, a to je Láska“), leč i tam „my, ztroskotaní lodivodi, / tu zůstáváme se svou tmou“. Až závěrečný oddíl „Sídliště“ (v předešlém oddíle „pusté“, „v kostele hrstka nevyspalých tváří“) má už na začátku „Okno“: „Mé okno zase svítí do sídliště. / Jako minule. / Jako příště.“ A když se básník ptá, zda „smějí mít básníci ještě sny?“, zda „smějí žít své krásné neštěstí“, hned si odpovídá: „Křičet do tmy svou touhu chci.“ Nekřičí, jen chce křičet. Touha ve sbírce všudypřítomná, zrazovaná, zraňovaná a marná tu už koná: „Svítím, když už je příliš té / tmy, / co zalévá sídliště.“ „Vesluji k zemi na obzoru, / na staré shnilé pramici.“ K zemi „na druhém břehu“. Konečně v básni „Jedenáct“ (jak nepomyslet na Erbenovo „Již jedenáctá odbila“ spíše než na Durasové „Je léto, půl jedenácté večer“) bloudí nočním sídlištěm se psy ti, co nespí: „Pak už jsme vzhůru jenom my, / co venčíme své démony.“
Démony čeho? Jistě samoty, narůstající samoty stárnoucího muže středního věku, ale i světa.
Světa stále nelítostnějšího ke stárnoucím a starým, o něž se alibisticky halasně pečuje různými Ježíškovými vnoučaty, která jen potvrzují, že staří, protože slabší mají v tržní společnosti, sázející na stálé (tak lehce manipulovatelné) mládí, v podnicích cynického padáka a často přicházejí i o střechu nad hlavou.
Výrazem „venčíme své démony“ Kukalovo umění přesného pojmenování kulminuje. Obrat je obojetný: venčíme = vyvrhujeme ze svého nitra, ulevujeme si; ale také: venčíme = chodíme s nimi chytrácky ven, aby nezlobili.