VĚRA BERANOVÁ

Šternberský palác na Pražském hradě, přestože sídlí na Hradčanském náměstí, tedy v enormě vytížené turistické zóně, nabízí návštěvníkovi jistý komfort. Jak v rámci prohlídky vlastního paláce, tak i v tomto období rozsáhlé zahrady. V čem je tedy ten komfort? Oproti jiným částem Pražského hradu je zde návštěvníkovi dovoleno vnímat všechny umělecké, obecně estetické zážitky bez toho, že by viděl jen záda předchozího návštěvníka, slyšel hlasité pokyny průvodců, bez toho, aby bylo do něj strkáno,aby byl stále upozorňován, co smí a co nesmí atd. Ve Šternberském paláci, i když byla neděle, vládl klid, kustodky mile poskytovaly další informace.

Sám Šternberský palác, tedy jeho dnešní podoba, patří k jedné z nejvýznamnějších staveb světské architektury vrcholného baroka. O autorství této stavby se stále vedou diskuse. Byla dokončena v roce1707 a její dějiny byly někdy velmi dramatické, a to nejen ty nejstarší, když se zde jako majitelé střídaly různé šlechtické rody své doby. Zajímavé jsou i dějiny posledních staletí. Vlastníkem paláce se od roku 1811 stala Společnost vlastivědných přátel umění, byly zde uloženy sbírky Národního muzea. Pracovaly zde významné osobnosti našeho obrození, například P. J. Šafařík, Václav Hanka, Antonín Mánes. Později palác sloužil také jako sociální ústav. Sloužil rovněž armádě. Od roku 1947 palác užívá Národní galerie, v současnosti se svou stálou expozicí evropského malířství.

Záměr mého textu však směřuje k současné výstavě v tomto paláci nazvané Jak blízko, tak daleko, která mapuje česko-saské kulturní vztahy napříč staletími.

V rozsáhlém prostoru přízemí probíhá výstava nazvaná poněkud záhadně, ale v podstatě velmi výstižně. Myšlena je pomyslná vzdálenost Čech a Saska, kdy nás nedělily od sebe kilometry, ale někdy ideologická nesnášenlivost, někdy doslova hraniční neprostupnost. Blízkost pak vyjadřuje vzájemná umělecká prostupnost. V této souvislosti mě napadá, že by bylo velmi zajímavé vytvořit expozici představující opravdu současnou uměleckou tvorbu, která vzniká jak v Sasku, tak Čechách. Autoři výstavy sice deklarují, že výstava předkládá návštěvníkovi soubor 200 exponátů od raného středověku po současnost, což je samozřejmě pravda, až na tu současnost, která je představena vynikajícím pohledem Oskara Kokoschky Pražské panorama, ovšem z roku 1935. Druhým možným exponátem současnosti je model kráčejícího trabanta od Davida Černého, symbolizující útěk východoněmeckých občanů přes Prahu na Západ z roku 1989, tedy taky asi ne současnost.

Většina výstavy je postavena na vynikajících uměleckých dílech, obrazně bychom řekli z obou stran hranice, i když tato hranice, především pro umění a řemeslo, pro středověk neexistovala. Tato propojenost byla také podporována i jinými vztahy, než byly vztahy umělecké. Mohli bychom jmenovat českou kněžnu svatou Ludmilu, dceru slovanského knížete, jehož panství se nacházelo na území Horní Lužice. Na výstavě má návštěvník možnost si prohlédnout fragmenty jejího pohřebního roucha a její relikviářovou bustu ze 14. století.

Vztahy mezi Čechami a Lužicí dokumentují i další artefakty, například Žitavský misál. V 16. a 17. století byly vazby mezi oběma regiony velmi úzké. Můžeme jmenovat dílnu Lucase Cranacha staršího a mladšího, jejichž díla byla tvořena i pro české prostředí. Na výstavě je poprvé instalováno významné dílo Mistra IW, nazvané Salome s hlavou sv. Jana Křtitele. V období baroka to byl Matěj Václav Jäckl původem z Lužice, který působil v Praze. Na výstavě jej reprezentuje socha sv. Jana Nepomuckého.

Expozice připomíná i významný pražský pomník Karla IV. na Křížovnickém náměstí, který vytvořil drážďanský sochař Ernst Julius Hähnel.

Z opačného břehu můžeme vzpomenout malby Ludvíka Kuby, který vytvořil cyklus o Lužických Srbech.

Expozici uspořádala Národní galerie ve spolupráci se Státním muzeem pro archeologii v Saské Kamenici. Vytvořili ji kurátoři za saskou stranu Doreen Mölders a Marius Winzeler a Olga Kotková za NGP.

Výstava potrvá do 15. září 2019.