ANDREA VYHNALÍKOVÁ

Každý tvor na zemi dostal dar dorozumívání se, jen člověk coby podoba Všemohoucího dostal do vínku dar jazyka a dar řeči. Proč? Aby se dorozuměl. Ale lidé to kvůli vlastní pýše všechno zamotali, a tak dochází kolikrát k situacím, kdy se chceme dorozumět, ale jsme jako obyvatelé biblického Babylonu, kterým ten nahoře zmátl jazyky, aby nemohli postavit věž sahající až do nebe jako pomník svého kabrňáctví.

Situace, které denně díky tomu zažíváme, jsou kolikrát opravdu k popukání. Vzpomínám si, jak v jedné básni, kterou jsme v hodině literatury četli, bylo slovo soudruh. Studentstvo ale mělo to slovo spojeno s kovanými dělnickými kádry, jaké vídali v dokumentech z časů, kdy jejich rodiče pilně chodili do Pionýra a později s úderkou SSM vesele brigádničili v zemědělství i jinde. Nebo chudák matikář, netuše, co kecl, použil v hodině geometrie slovo la curva (čti kúrva). Celá třída, zvlášť kluci puberťáci, se plácali do kolen, klátili se a hýkali smíchy. Nebo nedávno, když jsem si psala se zámeckým pánem Stropnickým di Verdi, myslela jsem slovo auťák jinak, než to pochopil on.

Mluvit ale umí i činy. Něco uděláte a druhý si to vyloží jinak. Třeba tchánovci mi dodnes nemohou odpustit, že jsem ve stresu reagovala na některé věci dost přehnaně. Ano, byla to blbá situace, já jsem reagovala blbě, ale pro to si ještě můžeme o tom, jak jsme se cítili, normálně slušně promluvit. Kromě daru řeči máme také dar porozumění a je jen na nás, zda ho budeme správně užívat. Ona je jedna věc reagovat přehnaně, litovat toho a pak si promluvit, než si chování člověka zaškatulkovat do našeho očekávání a našeho chápání, onálepkovat ho a soudit.

Co by asi takoví lidé dělali, kdyby měli komunikovat s auťáky? Ne s těmi, co mají motor a čtyři kola, ale s lidmi, kteří si mezi námi normálními smrtelníky připadají jako antropologové na Marsu. Lidmi, kteří nedovedou zobecňovat pojmy a aby pochopili například slovo auto, musí dát dohromady spoustu detailů a stojí je to velké úsilí. Lidmi, kteří nechápou, proč se smějeme, když kočka strčí hlavu do příliš úzké krabice a nemůže ven. Lidmi, kteří nepochopí, proč křičíme, když vidíme, jak se pod někým boří led. Lidmi, kteří používají jedno pravidlo bez ohledu na sociální situaci.

Aby ne, vždyť piktogramy kolikrát potřebujeme i my zdraví a vyzrálí, abychom vyšli ze svého vlastního světa a dokázali se nejen dorozumět, ale i poslouchat.