PETR ŽANTOVSKÝ
Pokoušení
Jednou to všechno sečteme:
proutěné noci
a posečená rána
Z tribun budou jako vždy padat leda
samé suché věcné
přesýpací pravdy
Jednou jsi nahoře a pak už navždy dole
Stačí převrátit a stáhnout z kůže
a už je z tebe občan jaksepatří
Ohoblován do hranata
vložen do krabice
převázán lepenkou
a orazítkován
Všude kolem utíkají
tiché stíny minulých
hledajíce Boha
a přívrženství mnohá
Kličkuješ mezi nimi
v protisměru
zatím ještě
Kam jste spolu došli:
Hrabství hrabivé
a panství panovačné
a vždycky v šeru
Zpomala se budeš tady učit
potěžkávat svět
a závidět
Tak pokládají se otázky:
jak nové krky pod staré meče
Každý je spolu sám
ale prý jsme to pořád my
na slepé cestě ke hvězdám
nebo jen zpátky na stromy
Co najdeš v tichu?
Jen krajinu smíchu
Leč v příštím životě
pramálo zbylo tě
snad chmýří na plotě jizvy a hněv
Sňali už tvůj portrét ze všech ráhen
a teď se směje ti i oni
ale už ne Bůh leč jáhen
Velký pátek pozlátek
a ten černý vzadu oteklou má bradu
Všechno je do černa
slunce i lucerna
Z cizího pokoje vyveden bez boje
Adame Žebro dej
ať vykvete z něj růže
Co zbyde na prodej?
Jen hadry kosti kůže
Perverzní chladná krása
ledovcových polí
Z mlhy vystupují
mohyly cizích příběhů
Podivní zástupové: kámen a strach
Dál na sever už zas jen Bůh
svým křikem rozřezává vzduch
A úplně nakonec
zvoníci se vrátí ke svým zvonům
a hodináři k orlojům
Ti i o i chudší o poznání
že svět už tu někdy byl
smýčen a oprašován
zkoušen a pokoušen
jako jsou dnes oni
Abych to nezamluvil
Smrt je ta jediná věc
která děje se ti vždy naposled
aniž by kdy děla se ti poprvé
Třeba tak nějak na zkoušku
Ba ne Zhasne se a je šmytec
I té Mahlerově symfonii která
poháněla talíř tvého gramofonu
ještě před pár takty
trochu dýchavičný ale dosud nachlup přesný
jako hodně staré hodiny
z doby kdy ještě záleželo na čase
a čas nebyl ke koupi a prodeji
jako je dnes doba
Má ještě jiná prvenství
ta bílá holka co vždy vchází zadním vchodem
protože vepředu už se tísní okounící sběratelé
šťastných konců a historek převeselých
aby se do novin pak vyjádřili
„Měli jsme ho v úctě“ nebo „Byl tak nevšední“
a jiné historické pravdy které místo tebe
vejdou do dějin
Abych to nezamluvil
Ona bílá všeumělka způsobí
že ti co opravdu tě měli rádi
budou mlčet Mnozí navždy Třeba i ze strachu
Jeden nikdy neví co se kdy a proti komu
ze kterého šuplíku vysouká na světlo boží nebo jaké
A ti které jsi neznal nebo znát dokonce nechtěl
To budou ti praví kdo si časem na tvých verších
na tvém životě i na tvé smrti vyrobí své doktoráty
Dokatedrují tě do věčnosti ale jiného než kdys chtěl být a byl
Jenže ty jediný už do toho nebudeš mít co mluvit.
Nakonec ten stín To bílé nic
na konci slov a na dně sklenic prkenic
a jiných věčných přízemnic
podá ti ruku V druhé razítko
Kde máte vyplněnou žádost člověče?
A kde zaplacené vstupné na tu trachtaci
co nastane aby se svět konečně dověděl
i o vás alespoň něco nového?
Asi ti nezbyde než zavřít oblohu
oholit předvčerejší strniště
a nalít do poháru jed
Můžeš mu říkat Merlot nebo Cabernet
a trvat na tom že i Sókrates byl přeci sťat
Budeš aspoň jednou režisérem
kusu který psali jiní jinde
a dost možná pro jiného
Až spadne opona publikum rozejde se
otráveně mlčky bez jásotu
Kdo by se konečně chtěl ohlížet
do zmizelého okna za nejsoucím
jenž byl o to větší čím déle netrval?
Dialektika
Lžou ti co nevědí protože nevědí
Lžou ti co vědí neboť vědí
Lžou bohatí aby jen bohatli a chudí aby nechudli
Lžou osamělí protože se bojí samoty
Lžou ti co jsou součástí davu protože – ničeho jiného nemajíce
třesou se o svůj vyšlapaný důlek v dlažbě náměstí
Lžou ti kdo mluví k davům protože vědí že lžou
a též vědí že prodávají vlažnou vodu
Lžou ti kdo mluví k zrcadlu aby si nacvičili lhaní davům
ti lžou obzvlášť důkladně protože kdo neumí čumí
Lžou ti co staví barikády i ti co je pak bourají
aby vzápětí postavili jiné větší věčnější
Lžou ti co věší odpadlíky i ti co z nich pak činí svaté
Lžou ti co píšou dějiny i ti co je pak přepisují
Lžou vítězové poraženým i poražení vítězům
ti jediní se shodnou: porážka je vítězství a vítězství není porážka
Lžou gauneři i svatouškové Navzájem si prohazují role
aby se jim lhalo jaksi více k věci Obeznámeně a proto hladce
Lžou ti co jim lež stačí k vysvětlení všeho
Lžou i když jim náhodou není lháno neboť co kdyby
A tak se na té velké krásné všeobjímající lži
staví katedrála zasvěcená pravdě.