IVO FENCL

Jakub Češka (*1971) už motivicky analyzoval dílo Milana Kundery (Království motivů, 2005) i práce Rolanda Barthese (Zotročený mýtus, 2010); ale Hrabal je Hrabal a patero odborných studií, na nichž si věru dal záležet, se teď vynořilo v knize Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle. Připomeňme v LUKu aspoň v krátkosti, čím vším se publikace zaobírá.

Víc než osmdesátistránkový rozbor novely Obsluhoval jsem anglického krále je nejspíše tím nejlepším, co bylo u nás o té knize napsáno; a jak připomněla dokonce i letošní sporná Magnesia Litera, jde o prvořadé a mistrovské dílo české literatury.

Sporu nicméně není, že hrdina Krále je morálně pokleslý a velmi, velmi pragmatický egoista i chameleon. „Čech,“ dodá někdo, ale to bych netvrdil. Víme zato, že chybou Menzelovy adaptace se stalo to, že právě pokleslost hrdiny Dítěte částečně retušuje a ignoruje například jeho akustická trápení se zatloukáním hřebíků do podlahy.

Kdyby film tento motiv nevytěsnil, museli bychom totiž spolu s Hrabalem sledovat, že Dítěti rozdírají bubínky i osrdí děsné rány, avšak nestará se pranic o osudy svého Siegfrieda, jehož zplodil.

Nu, a může-li se kmán v tomto sociálně vrstveném kosmu skutečně vyšvihnout? Třeba taková Towlesova Pravidla zdvořilosti i hafo dalších, lepších i horších románů uspělo dík tomu, že předvedlo cestu žen i můžu z dna až k vrcholu. Anglický král ovšem uspěl u čtenářů také, a to navzdory tomu, že se zde hrdina na vrcholu udržet nedokázal.

Druhou kapitolou své knížky udělal Češka krátkou studii o Válce na periferii Hrabalovy tvorby. Válka, jak nám ozřejmuje, není hrdinům tohoto českého spisovatele srozumitelná a Kain, předloha to Ostře sledovaných vlaků, je nepochybnou výjimkou v klasikově díle. Bohumil Hrabal NEPSAL JAKO HROZEN DRCENÝ válkou, ale chopil se války kvůli psaní; kvůli literatuře. Postupoval tedy naopak, literátsky, a neměl náladu či povahu psát přímo proti válce, ale stvořil iniciační příběh: „Ve Vlacích jsme svědky dvojího bombardování (nejprve Libně a Vysočan, později Drážďan). Zatímco před prvním náletem Miloš s nezdarem usiluje o ztrátu panictví, při bombardování Drážďan bude již zdárně iniciován. A navíc, při náletu na Drážďany je perspektiva obrácena (než jak je tomu při bombardování Vysočan a Libně), jako by kontextem či doprovodným jevem Milošova zmužnění bylo právě bombardování Drážďan. Ohniskem je tudíž iniciace a nikoli jedna z klíčových událostí konce druhé světové války.“

Po podrobném a opět objevném srovnání všech Jarmilek uzavírá knihu studie s dlouhým titulem Evangelium za časů normalizace: „nový“ Hrabal překonává „starého“ Hrabala. Lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel. Přesné autorovy vhledy, citace a analýzy tu mohou až fascinovat a drtí opět zažité pohledy na dobu a její oběť, Bogana. Neboť Češka fakticky dokázal, že jedním z podstatných, ba bytostných principů Hrabalovy tvorby byla právě variantnost. A roztříštil napadrť mýtus, podle kterého byl ten zvláštní muž (a doktor práv) k přepisování a variování textů pouze a jenom tlačen. Ale kdepak. A dle Češky, a myslím, že s ním nelze než souhlasit, by Hrabal stále a pořád měnil svá díla i za těch okolností, kdyby se nestala politikem.

Taneční hodiny pro starší a pokročilé přepracovával třikrát.

Hlučná samota, toť sled rovněž tří variant veledíla, které se navzájem až překvapivě liší „perspektivou smyslu“.

Pozoruhodná a neobyčejně zdařilá novela Jarmilka má dokonce čtyři verze a ty byly – skutečně – vynuceny redakčními tlaky. Tlaky, které však s výjimkami pomáhaly. „Stal by se Bohumil Hrabal vůbec součástí široce sdíleného literárního kánonu, pokud by nebyl nucen nivelizovat svoje původně neotřelá literární díla?“ ptá se pak trochu provokativně Češka.

A postupme s ním ještě o kousek dál. – Oproti mýtu, který je místy složen z klišé, nebyl totiž Hrabal ani náhodou „autentickým zapisovatelem života“, a to dokonce ani v tom nejmenším. A kým tedy byl? Jde o rafinovaného i zcela autonomního autora, kterým se však a navzdory obecným představám stal definitivně až za normalizace!

Nu, a za vkročení do oficiálního nakladatelského domu Československý spisovatel (ve druhé polovině sedmdesátých let) bývá samozřejmě kritizován. Tato tvorba je často chápána jako „méně kvalitní“ a „cenzurovaná“. Ale Češka odhaluje něco úplně jiného a srozumitelně dokládá, že jde o kritiku lichou. Takže opovrhovat Postřižinami, Slavnostmi sněženek a Krasosmutněním? To není, vážení, na místě. A ta posledně zmíněná próza dokonce zůstává, budeme-li tedy objektivní, propracovanější a lepší než původní Městečko, kde se zastavil čas!

Jakub Češka: Bohumil Hrabal. Autor v množném čísle. Host. Brno 2018. 296 stran. ISBN 978-80-7577-437-8