MICHAEL DOUBEK

Medicína a umění k sobě mají blízko. Koneckonců se přesně takto jmenuje časopis, jehož šéfredaktorem je Petr Cincibuch. Nechystám se zevrubně rozebírat, proč tomu tak je. Rád bych pouze poukázal na podobnosti mezi dobrou literaturou a medicínou. Když o těchto věcech nyní přemýšlím, vidím, že jakékoliv lidské činnosti mají společné rysy – pozitivní i negativní.

Píše-li literát o něčem, co nemá zažito, prožito, poznáme to okamžitě. A stejně tak v medicíně a lékařské vědě. Nelze hovořit o něčem, co jsme si neohmatali vlastníma rukama. Bez osobní zkušenosti nelze o čemkoli přednášet, psát, a především dobře léčit. Na první pohled poznáte, když k vám hovoří člověk, který zná problematiku jen z učebnic, odborných časopisů nebo dokonce pouze z Wikipedie.

Spisovatel ani lékař se nemá chlubit a povyšovat. Napíše-li někdo odborný text, jenž má více než stovku citací, začnete pochybovat o tom, že to vše skutečně důkladně pročetl a klást si otázku, zda nás nechce pouze ohromit. Nepíše-li spisovatel povídky, ale poučky nebo mravokárné traktáty, je to stejné.

Ono s tím psaním se to má také tak, že čím dál víc lidí píše a čím dál méně čte. Také lékaři, chtějí-li dělat akademickou kariéru, musí víc a víc psát. To, že čtou méně či povrchněji, je nasnadě. S narůstající produkcí musí být zaručeně obsah banálnější. Recyklovaný. Jako se v literatuře recyklují vraždy, nevěry, úchylky, láska, tak se v medicíně recyklují diagnostické postupy, tak zvané prognostické parametry, recykluje se terapie. Pokud bychom snížili počet textů s uměleckými či odbornými ambicemi na polovinu nebo dokonce na třetinu, vůbec nic by se nestalo. Pomineme-li ovšem snížení absolutního počtu akademiků a literátů.

Literáti i lékaři mají k dispozici množství nástrojů, které jim jejich práci ulehčují. Rešerši si dnes lze udělat bleskurychle. Počítač opraví překlepy nebo popíše elektrokardiogram. A přece to neznamená, že s lepšími nástroji budeme umět k lidem promluvit či jim pomoct.

Literaturou, ale i medicínou prostupují zakořeněné úsudky, mýty, mystifikace, polopravdy či úplné omyly. Jak poznat podvržené zprávy (ano, i medicína zná fake news), jak se naučit dávat věci do souvislostí? Spisovatelé i lékaři musí mít obsáhlé znalosti, ne znalosti klipovité a přerušované reklamou. A musí mít sílu pátrat po prvotním zdroji. Nestudovat informace zprostředkované, ale originály. Někdy je těžší je dohledat, ale jde to. Nenechat se ovlivnit komentátory, vykladači, interprety.

V literatuře ani medicíně nelze zabředávat do slepých uliček. V obou odvětvích musíte mít jasný cíl. Musíme vědět, proč věci děláme a za čím směřujeme. Chceme nemocného vyléčit? Nebo mu prodloužit život, aniž bychom nemoc úplně odstranili? Nebo ho „jen“ zbavit útrap? Pokud indikujeme laboratorní vyšetření, je třeba umět interpretovat výsledky, nikoliv pouze konstatovat, že nějaká hodnoty je vyšší a jiná nižší, aniž bychom věděli, proč tomu tak je a co vlastně s tím. Neumíme-li to, hrozí, že budeme vršit jedno vyšetření za druhým, budeme neustále těkat, aniž bychom se ale dočkali konkrétního závěru.

Podobnosti najdeme i v oblasti financování literatury a lékařské vědy. Řekněme si to na rovinu, málokdo se uživí svým psaním či zkoumáním. Bez zdravotního pojištění by výrazně ubylo lékařských praxí a laboratorních vyšetření. Literatura i věda žijí z grantů. A k čemu to vede? Žadatelé o granty píšou, co chtějí dárci slyšet. Omílají fráze. Nechávají se zkorumpovat. Zabředávají do bahna hlavního proudu. Píšou o tom, co letí, zkoumají, co je cool.

Literaturu i lékařství můžeme praktikovat vedeni dvěma základními a vzájemně protikladnými pohnutkami: nutkáním pomoct lidem či poukázat na nějakou nepravost nebo touhou ubezpečit se o vlastní důležitosti. Ješitnost je vlastní spisovatelům i doktorům. Napíše-li recenzent negativní posudek autorovi románu nebo vědeckého spisu, oba se většinou nafouknou, urazí a nehodlají ve svém dílku cokoliv změnit. Raději to zkouší dál a věří, že najdou recenzenta, který je pochopí. Přátelé si vzájemně své knihy citují a píšou pochvalné recenze (klientelismus prostě najdeme v každém oboru). Literáti i vědci malují své obrazy na sociálních sítích, tu a tam v tištěných i online magazínech a televizi (i když hercům se rovnat nemohou). Abychom se ale o nich dozvěděli pravdu, měli bychom důkladně číst jejich dílo (chápu, někdy je to opravdu těžké), případně si vyhledat jejich bakalářské, magisterské nebo doktorské práce (i tohle může být jistý druh sebetrýznění). Tam se o nich dozvíme mnohem víc. Tam zjistíme, jaký je skutečně rozsah jejich znalostí a jejich domácí i zahraniční renomé.

Spisovatelé si přivlastňují čtenářův čas. A čas lidského života není neomezený. Pokud si ho vzít chtějí, musí zaplatit něčím opravdu kvalitním, ba výjimečným. A to, jistě se mnou budete souhlasit, naprostá většina literárních děl nesplňuje. Copak potřebujeme jen četbu pro oddych? Není právě tohle ten nejvíce promarněný čas? A doktoři? Ti se nám naopak snaží určený čas prodloužit. I oni ale musí být výjimeční, aby toho dosáhli. Jinak nás i oni o čas okrádají procedurami, které jsou k ničemu.

Spisovatelé i lékaři by se měli zamyslet nad hlavním posláním svých profesí: prohloubit důstojnost života a hledat pravé kořeny obtíží. Snad nám ještě zůstává špetka naděje, že se jim to podaří, že si nebudou hrát na elity, chovat se jako smetánka, žít v iluzi vlastní výjimečnosti, že se nám nebudou snažit sugerovat, co máme cítit a co je pro nás dobré či nikoliv.